V potemnělé chodbě seděl na dřevěné lavici asi osmnáctiletý mladík. Opíral se o zeď s nohama nataženýma k protější zdi. Na sobě měl volné světlé tričko volně splývající přes tmavé kapsáče a na hlavě naraženou šedou kšiltovku. Venku bylo tedy mnohem příjemněji než v téhle studené chodbě v suterénu.
Kolem byl naprostý klid. "Co tady vůbec blbnu ?", pomyslel si. "Beztak tady čekám zbytečně, vždyť teď v pátek ve čtyři odpoledne tady už přece nikdo nebude."
Bylo tomu zhruba měsíc, co stejně jako ostatní osmnáctiletí kluci musel k odvodu. Nadšený z toho nebyl, na vojnu se mu tedy rozhodně nechtělo i když proti mladým klukům v maskáčích a s krátkými sestřihy nic neměl, spíš naopak. Ale nedalo se nic dělat. Jako namakaný sportovec s výborným zdravotním stavem nemohl počítat, že by se mu z toho podařilo nějak vyvléct. O to víc ho překvapilo, když mu vojenský doktor, jen o pár let starší než on, nabídl při prohlídce jestli by neměl zájem o modrou knížku. Samozřejmě že zájem měl. Doktor mu tehdy řekl, že si ho tedy pozve na důkladnou individuální prohlídku.
Znovu ho napadlo, že to celé byl jenom blbý vtip. Ale proč by ho pak ten vrátný, záklaďák ne o moc starší než on, vůbec pouštěl dovnitř? Už se skoro zvedal k odchodu, když zaslechl těžké kroky vojenských bagančat. Rychle se přibližovali a za okamžik se zpoza rohu vynořili dva vojáci. Prvního poznal hned. Byl to vrátný který ho sem pouštěl. Vzápětí poznal i toho druhého. Byl to ten mladý doktor. Tentokrát na sobě ovšem neměl bílý plášť, ale maskáče a na nohou vyleštěné kanady.
"Fajn že seš tady", promluvil na něj doktor. "Takže teď si tě pořádně proklepnem". "Jdeme". Všichni tři vyrazili chodbou ke schodišti a po nich dolů do sklepa. To mladíka trochu překvapilo, ale dál následoval své průvodce. Když procházeli sklepním bludištěm, tak vrátný všechny dveře kterými prošli zase pečlivě uzamkl. "Jó to víš - předpis je předpis" , reagoval záklaďák na chlapcův tázavý pohled.
Konečně došli do místnosti, která byla jejich cílem. Zatímco si doktor sedal na židli za psací stůl, druhý voják za sebou zamkl dveře a zůstal stát u stěny kousek ode dveří. Místnost byla skoro prázdná. Kromě starého odřeného psacího stolu a několika dřevěných židlí tu už nic nebylo. Proti dveřím kterými přišli byl průchod do další místnosti. Mladík teď stál uprostřed místnosti čelem k doktorovi sedícímu za stolem, a zvědavě čekal co bude dál. Oba dva vojáci mu byli sympatičtí a tak si nedělal žádné starosti. Brzy byl však vyveden ze svého omylu.
"Tak ty bys chtěl modrou ? Co?" , promluvil na něj doktor. "Zas jeden hajzlík kterýmu se nechce na vojnu", prohlásil záklaďák a přistoupil k mladíkovi. Rychlým pohybem ruky mu z hlavy strhl kšiltovku a hodil ji na zem. "To tě doma neučili, že máš smeknout když někam vejdeš?"
"Aspoň že sestřih máš předpisový" , komentoval jeho téměř vyholenou hlavu doktor. "A ukliď tu čepku", přikázal mu. "Dej ji na tu židli u zdi". Mladík se předklonil a v tom ho záklaďák tvrdě nakopnul kanadou do zadku. "Au", zařval chlapec zatímco ho nečekaná rána odhodila ke zdi. "Co to má znamenat", ohradil se. "To snad ..." . "Drž hubu !", umlčel ho jeden z vojáků. "Tady velíme my a ty budeš pěkně držet hubu a krok! Nebo se s tou modrou knížkou můžeš rozloučit. Je ti to jasný ?" , a svá slova zdůraznil dalším kopancem.
"Ano, je", odpověděl vyděšěně vstávající kluk. "No snad budeš odpovídat Ano pane ?! A pořádně nahlas !" , řval na něho doktor. "Ano pane !", pospíšil si chlapec rychle s odpovědí.
"Tak a teď se svlíkni", zazněl další rozkaz. V místnosti nebylo nijak teplo a tak se mu do toho moc nechtělo. Ale neměl jinou možnost. Splnil tedy příkaz a znovu se postavil do středu místnosti. Tentokrát už jenom v trenkách.
Zatím co ho betonová podlaha nepříjemně studila na bosých chodidlech, oba vojáci si nerušeně prohlíželi jeho sportem vypracované opálené tělo. Od širokých ramen se mladíkův trup zužoval až do k chlapecky štíhlému pasu. Na břiše se mu rýsovali spletence svalů a od pupku až k trenkám se táhl úzký pruh tmavých chloupků. A krátkými chloupky byly porostlé i jeho svalnaté nohy.
"A teď si koukej stáhnout i ty trenky, pěkně do naha" , následoval po chvíli další rozkaz. Co mu zbývalo ? Vysvlékl se tedy do naha a znovu si stoupl na své místo. Rozkrok si však stydlivě zakrýval oběma rukama. To se však vojákům samozřejmě nelíbilo: "Takhle se stojí v pozoru ?! Dej si ruce pěkně podél těla". Udělal to a oba vojáci se teď mohli kochat jeho tělem v celé jeho kráse. Jak však mladík cítil na svém těle jejich pohledy podvědomě si znovu začal zakrývat pohlaví.
"No to snad není možné ?! Ty si neslyšel rozkaz jak máš stát ?!", následovala okamžitá reakce. Chlapec si dal ruce zase ihned podél těla, ale bylo již pozdě. "Vidím, že ti budeme muset dát menší lekci, aby ses naučil pořádně poslouchat" , řekl voják sedící za stolem a z šuplíku vytáhl vojenský kožený řemen. "Protože je to poprvé tak budeme mírní a dostaneš jenom deset ran" , pokračoval. Chlapec vytřeštil oči a začal vojáky prosit ať ho nebijí, že už bude poslouchat na slovo. Bylo to však naprosto marné. "To si piš, že po tomto výprasku ti už strach nedovolí neposlechnout", byla jediná reakce na jeho prosby a sliby.
Musel si stoupnout ke stolu a předklonit se přes něj. Jeho bílá prdelka teď v kontrastu s jeho opáleným tělem vyzývavě svítila do místnosti. Řemen ještě ležel na stole a tak si ho teď mohl chlapec prohlédnout skutečně pořádně. Šlo o důkladný tvrdý vojenský řemen pět šest centimetrů široký, který nesliboval nic dobrého. Mladík se pokusil ještě znova odvrátit prosbami výprask, leč opět marně. Voják popadl řemen a chlapec ještě ucítil jak ho pohladil po jeho vystrčených a strachem stažených půlkách.
A pak dopadla první rána. Trestaný mládenec zařval nečekaně velkou bolestí. Narovnal se a začal si rukama třít zasažené místo. Vojáci ho ovšem nadávkami a silou donutili zaujmout znova správnou polohu. Dalších několik ran se mu pak podařilo přečkat v předepsané poloze. Když však při jednom z dalších krutých dopadů řemenu na jeho nebohou prdelku lízl řemen i jeho pytlík mezi rozkročenýma nohama znovu to nevydržel. Tentokrát mu však začali oba vojáci vyhrožovat, že pokud nezůstane v klidu tak dostane rány navíc.
Znovu tedy zaujal polohu k výprasku. Než však znovu začali, jeden z vojáků mu strčil ruku mezi nohy, vzal jeho před chvílí zasažené koule do dlaně a sevřel. Chlapec vydal téměř zvířecí skřek a oči se mu zalili slzami. "Teď aspoň víš co to je opravdová bolest. Tím výpraskem tě ještě hodně šetříme. Tak drž a necukej se.", poučil ho jeden z jeho mučitelů.
Konečně dopadl na jeho zadek poslední úder řemenem. Konečně se mohl zvednout ze stolu a postavit na svoje místo. Třel si rozpálenou zadnici, která teď měla rudou barvu, a současně slzy které se mu stále hrnuly do očí. Tentokrát už ne bolestí, ale ponížením a studem. Cítil se ponížený. Ale ne tím, že dostal výprask jak malý kluk, ale tím, že se choval jako malý kluk. Byl z toho zmatený. Vždyť ti dva vojáci ho naprosto neprávem potupně seřezali. A jim přitom nic nevyčítal. Naopak vyčítal si sobě jak se při exekuci zachoval.
Ostatně oba jeho trýznitelé ho teď rozhodně nešetřili: "To teda je bábovka - pár ran na holou a on se při tom chová jak malej kluk. Toho by jsme museli vzít na vojnu na pěkných pár let aby jsme z něho udělali pořádnýho chlapa. Takovej srab, nic nevydrží."
"Vsadím se, že ani fyzičku nemá nic moc. Kdyby měl udělat na rozcvičce padesát kliků tak při tom chcípne."
V tomhle směru se však mýlili. Mladík se hodně věnoval sportu a tak by to pro něj nebyl žádný problém. Po předchozím ponížení chtěl vojákům předvést, že není zas taková baba jak si o něm teď myslí, a tak se sám nabídl, že jim těch padesát kliků předvede. Souhlasili, ale pod jednou podmínkou. Pokud si vymýšlí a nezvládne to tak ho čeká další výprask - tolik ran kolik kliků do padesáti neudělá.
Chlapec si lehl na zem a začal. Těšil se jak jim to teď ukáže. Brzy bylo jasné, že by splnil počet cviků, to se ovšem jeho mučitelům rozhodně nelíbilo. Jeden z nich proto k němu přistoupil a vzápětí už mladík ucítil mezi lopatkami podrážku kanady. Přes silný tlak, kterým ho voják tlačil k zemi, pokračoval dál. Svaly se mu napínaly k prasknutí a na těle mu vyrazily kapičky potu. Síly mu však rychle ubývaly a nakonec zůstal bezmocně ležet na studené betonové podlaze a silně oddychoval. Voják stál ještě chvíli nad ním s jednou nohou vítězně na jeho zádech, a pak mu přikázal, aby se postavil.
"Tak co frajere. Sliboval si nám padesát kliků a skončil u dvacetiosmi. Víš co to znamená ? , provokovali ho vojáci. "Vím" , odpověděl rezignovaně. Představa dalšího výprasku, dvacetiosmi ran řemenem ho děsila. A ke všemu nezaslouženému. Ale bylo mu jasné, že se tomu nijak nevyhne.
A tak mu nezbylo než zaujmout pozici ve které si teprve před chvílí vychutnával první nářez. Jeho zadek, stále ještě rozpálený do ruda, se chvěl strachy, ale chlapec byl tentokrát pevně přesvědčen zatnout zuby a vydržet celý výprask bez pohnutí. Dvaadvacet ran bylo sice podstatně víc než prve, ale teď chtěl těm dvěma ukázat, že není žádná máčka.
Předkloněný přes stůl natáhl ruce dopředu a pevně se chytil jeho okraje. Vojáci ještě chvíli vyčkávali a bavili se pozorováním chlapce potícího se strachy. A pak začal řemen znovu svištět vzduchem a krutě dopadat na holý zadek. Mladík sténal a po každém úderu se jeho tělo napjalo bolestí. Stále se však držel v předepsané poloze. To se však vojákům nelíbilo. Těšili se, že chlapec výprask nevydrží a vyslouží si tak nemalý přídavek. A tak se mohutně rozmachovali a vkládali do každé rány všechny síly aby dosáhli svého. Utrpení trestaného stále narůstalo, jeho nebohá prdelka ho neskutečně pálela jako by seděl ve žhavých uhlících. Vydával stále hlasitější steny a tělo se mu začalo lesknout potem. Statečně se však držel až do konce.
Konečně jeho utrpení skončilo. Přes bolest, kterou si právě prožil, pociťoval uspokojení nad tím, že tentokrát těm dvěma nepodlehl a vydržel až dokonce.
A co teprve když ho teď oba vojáci dokonce pochválili za to jak se při výprasku držel. Nejen, že těm dvěma nic nevyčítal, ale dokonce se mu to začínalo líbit. Začínalo se mu líbit, že ho ti dva pěkní urostlí vojáci mučí a on jim tak může ukázat, že je taky chlap, který něco vydrží.
Nevěděl co s ním ti dva dál zamýšlejí a měl z toho strach. Ale současně začal pociťovat i zvláštní napětí a vzrušení. Vzrušovala ho představa, že ho ti dva mladí vojáci v maskáčích budou dál mučit a on jim při tom bude znovu dokazovat, že je pořádnej tvrďák.
"Tak a teď by jsme mohli vyzkoušet zase něco jiného" , přišli vojáci s novým nápadem.
Jeho mučitelé si teď každý připravili svíčku a zapálili je. Nařídili chlapci, aby se předklonil. Pak se postavili každý z jedné strany a začali naklánět svíčky nad jeho nahými zády. Začal sykat bolestí. Aby to měl ještě zajímavější, vojáci vždy počkali až se na svíčce rozpustí trocha vosku a pak ji na něho najednou vychrstli. Vosk měl pak vyšší teplotu, pomaleji tuhnul a stékal mu po citlivých bocích.
Kluci začali kapat vosk nejprve na jeho lopatky a teď se přesunovali po jeho zádech stále níž. A jako by nestačil předchozí výprask začali mu horkým voskem mučit i jeho výpraskem zničenou prdýlku. Vosk mu stékal po půlkách a dál po stehnech a chlapec se kroutil bolestí. Konečně se jeho mučitelé dostatečně nabažili a přikázali mu aby se postavil.
Když se postavil nemohli si vojáci nevšimnout jeho vzrušení. Ocas se mu naléval krví a špička žaludu začínala vykukovat z předkožky. Trošku se před nimi zastyděl, ale rychlý pohled na jejich v rozkroku se vzdouvající kalhoty ho uklidnil. I oni si prožívali nádherné vzrušení.
Začali mu ptáka jemně dráždit. Chlapec znovu tiše sténal, tentokrát však slastí. To se však mělo vzápětí změnit.
Hned jak jeho ocas dosáhl maximálních rozměrů přestali s jeho laskáním a znovu popadli svíčky. Pálilo to opravdu hodně. Kroutil se bolestí, sténal, ale současně narůstalo jeho vzrušení. V tuto chvíli se mu totiž navíc naskytl skvělý pohled. Oba vojáci si spustili kalhoty ke kolenům a honili si své chlapské klacky.
Teď už bylo slyšet sténání všech tří. Jeho mučitelé mu vždy chvíli mučili ocas voskem a pak ho zas chvíli dráždili. Současně ho přiměli, aby on dráždil je, každého jednou rukou. Ve všech třech pytlících se chystala šťáva na cestu ven. "Tak a teď specialitka na závěr", řekl jeden z vojáků a oba dva teď začali kapat vosk na kraj stolu na jedno místo. Brzy se zde vytvořila malá kaluž roztaveného vosku.
Vojáci ho pak rychle postrčili ke stolu a přimáčkli jeho ptáka do této horké lázně. To už bylo na něho moc. Zařval krutou bolestí, jeho tělo se vypjalo jako luk a začal po stole stříkat svoji dávku. Stejně tak i oba vojáci byli blízko vyvrcholení a když viděli mučeného mladíka jak stříká svým ocasem přimáčklým do horkého vosku, brzo ho následovali.
Když se chlapec oblékl dali mu papíry pro které si tolik vytrpěl. Vyvedli ho ven ze sklepa ke vchodu. Zde se mladík zastavil, vytáhl papíry které mu dali, a k jejich překvapení je roztrhal. "Myslím, že by jsme to neměli uspěchat a radši udělat ještě několik důkladných prohlídek" , okomentoval to. "Fajn, tak si tě znovu brzo pozveme. Máš se příště na co těšit" , zašklebili se na něj vojáci.
© Aleš [jest at seznam.cz]