Synové hor
Můj milý deníčku,
tak se Petr nakonec dočkal a po napínavém průběhu zimy, ovlivněném počasím, bacily i malováním jsme na přelomu února a března odjeli do Smržovky do Parkhotelu, tedy do bývalé základny Henlainovců. Všude byl sníh, jak se později vyjasnilo zhusta čerstvě napadaný, ostatně fretka umí být pěkně vzteklá, jak vidno, a tak se v sobotu vyrazilo do Josefova Dolu. Nejprve jsme se vyškrabali na Mariánskohorské boudy, když onen příšerný kopec spatřila skupinka mladých fotbalistů, zavládlo mezi nimi nefalšované zděšení, mé lyže však tentokráte příliš nepodkluzovaly, takže jsem se nahoru vyškrábal překvapivě snadno a jen jednou jsem šlapal stromeček. Pak už jsme jeli víceméně po vrstevnici, nejprve na Knajpu, kde byl výškový rekord 987 m n.m., však tam také pěkně profukovalo, pak jsme sjeli k protržené přehradě a zpět k boudám a plužením k autu na zasněžené parkoviště. Na rozcestí u Knajpy jsme potkali skupinku starých ostřílených lyžařů, ostatně starých běžkařů jsme vůbec potkali spoustu, a těm se náramně líbili mé retro lyže ve stylu hrubého laminátu. Počasí bylo slušné, bylo sice pod mrakem, či lépe řečeno byli jsme v mracích, ale moc nefoukalo, drobně sněžilo jsem na začátku a byly asi dva stupně mrazu. Potíže nastaly při odjezdu z parkoviště. Jak to tak někdy bývá, zapadli jsme v rozbředlém sněhu. Máme sice sněhové řetězy, ale neumíme je nasadit, jde o poměrně složitý úkon, takže jsme plašili, ovšem spasil nás nikoli Ježíš a podobné zhovadilosti, ale zkušený lyžař, jenž se náhle zjevil a spolu s ním jsme auto rozhoupaly a podařilo se šťastně vyjet. Uf. Celková trasa měřila rovných 18 km a převýšení bylo slušných 400 m tam i zpět. Pak jsme vyrazili do sauny v Jablonci, pozoruhodné tím, že je s oknem ven do krajiny. Chodí to tak, že se člověk svlékne, dojde se ohlásit na bar a platí vše až při odchodu. Lidí tam bylo dost, i ženských, všichni víceméně v pohodě, jednomu menšímu chlapíkovi se ve sprše stavěla ta jeho pořádná hadice, pořád po někom pokukoval, jen si nejsem jist, zda po chlapech nebo po ženských a nebo mu to bylo jedno. Také jeden plešoun a jeden s prošedivělými vlasy byli podezřelí. Vrcholným zážitkem byl jinoch, snad ani ne patnáctiletý, když byl označován za dítě, s mladým mutujícím hlasem, moc hezký, s prostěradlem omotaným přes boky. Pak si však přesedl naproti a v jeden nestřežený okamžik bylo zřejmé, že má co ukazovat. Když byl ve sprše, nahý, nemohl jsem dost dobře vyskočit a honem do ní běžet, ale nakonec se alespoň na okamžik ukázal v celé kráse v prosklených dveřích sauny, takže jsme si mohli prohlédnou jeho mohutné mužství s hustým tmavým ochlupením. Už si dobře uvědomoval svoji sexualitu, ostatně měl kolem sebe dost objektů, ať už byl na ženské nebo na chlapy. Nakonec, i lesbické šou bylo k vidění. V hotelu jsem si dal pořádný přírodní řízek s restovanými fazolkami, což byla chyba. Fazolky byly nedostatečně tepelně upravené, tedy mírně jedovaté, takže už večer mne tlačilo břicho, od dvou do čtyř jsem nespal vůbec, převážně jsem seděl na záchodě a tak jsem ráno vstával špatně. Naštěstí se Petr vymluvil na oblevu, že by se sníh lepil, a to by se tedy lepil, a že by chtěl vidět křížovou cestu namalovanou Petrem Urbanem, známým to smržovským humoristou. Ano, právě tento člověk, proslavený lascivním humorem, namaloval roztomile lidově naivistickou křížovou cestu. Také jsem byl u kadeřníka, dnes se tomu říká barberšop nebo jak, a poradil jsem mu, že vousy může zkrátit pořádně, takže mne vzal za slovo a teď vypadám jako blbeček. Za rovných 800 KČ. Hahaha.