paranoia querulans
Můj milý deníčku,
je 12. února ráno a v krajině leží poprašek sněhu. Letos málem zázrak. Navíc bylo nařízeno ojebat všechny Malorusy. Nádhera. Ostatně, tomu říkám povolání: ten, co ojebává Malorusy. A ještě jeden knižní výraz: požadovačný člověk. A do třetice, objevil jsem, že jeden zdejší pán, jistý xangelus, si také píše deníček, avšak týká se výhradně jeho erotických dobrodružství. Je dosti podrobný v popisu událostí, některé příhody má dokonce se snímečky v galeriích a každý rok uzavírá statistikou, něco jako 7 chlapů a 9 akcí. Je z malého města, to dá rozum, v Praze by měl podstatně více možností vyžití. Ačkoliv koronavirus cení zuby stále více, začíná se na něj nějak moc umírat, u nás se dnes řeší spíše vichřice Sabine. Začala v neděli, kdy naši byly v Národním divadle na Prodané nevěstě. Spát měli pochopitelně u bratra, ale ten byl zrovna v Zaragoze, tak jsem je tam musel osobně doprovodit. Naštěstí Petr souhlasil, že je tam vezme autem. I tak jsme se s Petrem dostali do postele před jednou. Přeci jen, z Boleslavi do Chyňavy je kus cesty. Když jsem se naposledy viděl s Petrovými dětmi, pouštěli jsme jim starou českou televizní pohádku Princové jsou na draka. Kubík byl zklamán, že se drak nekonal, pohádka je založena na vychytralosti, s drakem je vyjebáno, Ninka si zase ztěžovala na divné šedivé lidi. Na začátku pohádky je totiž černobílý prolog zasazený do současnosti. Také mne zaujalo hodnocení českých videoklipů u cizinců. Žehrat na hloupost a domýšlivost anglosasů by bylo nošením dříví do lesa, ale pozoruhodné bylo, že Renčův Medvídek je pro většinu lidí příliš umělecky náročný, udivující bylo zvláště, že známý Ind Maniš, jenž navštívil České země, zde prokázal značnou vnímavost, z čehož lze jistě vyvodit smělý závěr, že Medvídek je bytostně svázán s českým kulturním prostředím, výsostně odlišným od globálního (rozuměj anglosaského, můj milý deníčku). No, já britskou a usáckou hudbu moc nemusím, většina zpěváků piští jako nakopnutý pinčl a většina zpěvaček vříská jak kdyby jim šlapali na kuří oka, což mne moc nebere. Viz též aféra s cepelíny. Taktéž jsme se setkali s Petrovými přáteli, říká jim Hradečáci, je jim něco přes padesát a když jsou na lihovém tahu, před třetí spát nejdou. Tentokráte vydrželi do druhého dne a v poledne další den vypadali svěžeji a živěji než my dva, ač jsme už ve dvě byli v posteli. Tak si říkám, že jsme také měli bdít, jenže Petr měl ještě antibiotika a alkohol pít nemohl, aby si nepoškodil játra, a bez pití je takový tah docela nuda. Další den jsme šli do Národního muzea a byl to trapas, neboť muzeum je ještě po opravě úplně prázdné, několik nepotřebných výstav na téma sametové revoluce tuto skutečnost jen zvýraznilo. Lístek stál 200 korun, ale platil pět dní na devět vstupů do všech budov, spravovaných Národním muzeem, tedy i do muzea hudby či do Náprstkova muzea. A protože divadlo rodičům končilo až kolem 22 hodin, šli jsme do Bonbonu. Petr byl dost nespokojený, nakonec ještě není úplně v pořádku, ale zase jsme se dozvěděli důležité, byť smutné novinky. Náš oblíbený lázeňský odchází k policii, však už také Bonbon hledá náhradu. Jasně, určitě si polepší a třeba mu trochu splaskne počínající bříško. I když spíše ne, nikdo nemládne, však si cíchy všimli i štamgasti a dostalo se jim vysvětlení, že břicho narostlo po návštěvě hor, kde se pivem nešetřilo. Dále se z řečí štamgastů dalo vyvodit, že je lázeňský skutečně homosexuál a že se to o něm ví. Také tam Petr potkal jednoho svého známého, Kryštofa, nebo tak nějak, docela pěkného, jenže nespolehlivého. Jednak si od Petra půjčil nevratně nějaké peníze a ještě ho obvinil z internetové krádeže. Poté, co jsme vyložili mé rodiče u bratrova domu a vyrazili do Chyňavy, bylo stále zřetelněji jasné, že vichr je pořádný a že není místo na žerty. Naštěstí se Petr uvolil, že mne vezme autem na Zličín, sám se bál, že by vlaky nejezdili, což se mimochodem další den potvrdilo. Na Zličíně jsem nasedl na žlutý autobus a v pohodě dojel do Plzně. Žádný z vlaků ten den neměl menší zpoždění než 1 hodinu, takže kdoví jak bych se dostal do práce. Další den, v úterý, jsem byl objednán do banky. Dělali s tím tajnosti, kdyby ne, mohl jsem do telefonu rovnou říci, že nový účet nechci. Tenhle je sice drahý na provoz, ale nemusím ho každé dva roky měnit a nelze ho vykrást přes internet. Rozhodl jsem se jet co nejdříve, abych to na 16 hodin vůbec stihl, vyrazil jsem tedy z práce ve 12 hodin a pohodlně stihl vlak ve 12 hodin z hlavního nádraží. Zpoždění bylo 45 minut, což mi báječně stačilo. Stihl jsem tak koupit vánočku u Kabáta, vyzvednout kalendář s hanbatými malůvkami, zaplavat si v Axe s pohlednými mladíky, i odmítnout změnu účtu v KB. Byl jsem celkem spokojený, jak jsem to s tím zpožděním pěkně vymyslel. Také jsem se konečně dočetl, co se stalo s nešťastnými belgickými vojáky ve Rwandě. Nejprve jim přeřezali achillovy šlachy, aby se nemohli hýbat, pak jim uřízli přirození a nacpali jim ho do huby a nakonec je rozsekali mačetami. No černé opice, co bychom od nich chtěli, že.