Svátky klidu a míru.
Můj milý deníčku,
ten mladík včera v autobusu byl ale krásný, ten by stál za hřích, jen aby pak ten hřích nestál za starou bačkoru. Totiž, co to zase plácám, tentokrát jsme byli na svátky v chatě Maryša u Pelhřimova a rychle se mělo vyjasnit, čím se nás majitelka pokusí otrávit. Doufejme, že jí to nevyšlo. Ale po pořádku. K Petrovi jsem přijel už 20.12. i se zabalenými dárky a na druhý den jsme vyrazili směr Pelhřimov autem. Vcelku bez nehody, nepočítám-li déšť, jsme dojeli na parkoviště u Billy, prohlédli si MPR, Petr si koupil tepláky a nakonec jsme nakoupili nějaké tvarohy a sýry a trochu pečiva. Naprosto jsem, můj milý deníčku, opomněl koupit si nějakou vodu. Petr mi ukázal chatu na mapě, zjevně na samotě u lesa a mne hned napadlo, jestli tam nebudou potíže s pitnou vodou, ale koupit si nějakou lahev v obchodě mne zase netrklo. I vyjeli jsme. Nejprve po hlavní cestě, pak po vedlejší, pak po ještě vedlejší odbočce, až jsme přijeli do neuvěřitelně zapadlé díry jak vystřižené z laciného horroru. Můj milý deníčku, tohle se nevidí každý den, rozhodně ne u nás. Zchátralé, jakoby nakloněné dýchavičné domky, bez ladu a skladu hrozící už už se sesunout na silničku, obrovský traktor zabírající celou uličku, záchodová mísa na okraji rybníka, snad místní veřejné WC, vraky automobilů, jež se dost možná opravdu pohybují tlačením, ani jedna dopravní značka (sic!), přesto se zde svítilo elektřinou a nikoli petrolejem. Dokonce zde měli cosi jako vánoční stromeček. Poté, co projel traktor, odbočili jsme na polní cestu směr Račín. Nejeli jsme dlouho, hned za zatáčkou nás čekal další traktor, s valníkem, a museli jsme počkat, než vyložil balíky sena pro kravky a složitě zacouval i s valníkem na vedlejší cestu. Šťastně jsme dojeli k chajdě. Neboť už jsem tušil zradu a měl navíc opravdu žízeň, zeptal jsem se pronajímatelky, je-li tam pitná voda. Později jsme se s Petrem shodli, že v paní hrklo. Podle Petra nasucho polkla a sklopila zrak. Nicméně prohlásila, že mají 20 metrový vrt a že voda je pitná a nemusíme se bát. Jen paní odjela, šel jsem vodu vyzkoušet. Umyl jsem si ruce a seznal, že voda nepříjemně páchne žumpou, močůvkou či zkaženou vodou. Vrt 20 metrů, haha, to určitě. Buď jak buď, vodu jsem sám pro sebe prohlásil za závadnou a požádal Petra, zda bychom mohli jet alespoň k nejbližší pumpě pro balené vody. Petr tomuto mému rozmaru vyhověl, je to hodný člověk, a jak tak jedeme, přišla mu zpráva, že ta voda je vážně síla a ať vezmeme i pro ostatní, takže jsme jeli rovnou do Kauflandu na okraji Pelhřimova. Dovoz vody jsme ještě několikrát opakovali. Ostatním postupně otrnulo, takže se ve vodě klidně myli a i nádobí přestali oplachovat pitnou vodou, ale já mám biologické vzdělání a bujnou představivost, takže jsem se s vyjímkou první večeře a štědrovečerní večeře živil těmi tvarohy a zásobami pečiva. Jedl jsem je svojí vlastní lžící, jež jsem pouze oplachoval pitnou vodou. Ruce jsem si myl desinfekcí a sprchoval jsem se v pelhřimovském bazénu. Totiž, hned první noc jsem se vzbudil a utrpěl pořádný záchvat úzkosti, dlouho jsem nemohl usnout a před očima mi pluly různé šigely, rotaviry, žloutenky a ešeríchie a bylo mi jasné, že tato dovolená bude pro mne utrpením. Vyhnout jsem se pochopitelně nemohl slavnostní večeři, ale to už bylo večer před odjezdem a doufal jsem, že vydržím domů. Když jsem to později líčil Ivaně, ta se dobře bavila a vyslovila názor, že se jednalo o plyny z podloží, neboť jejich pro změnu padesátimetrový vrt u koňského napajedla také za deště smrdí. Koně takovou vodu pijí, ač jinak odmítají vodu s jedinou leklou mouchou. Kubu jsem jíst odmítl a výmluva na vodu se mi náramně hodila. Toto jídlo chudiny, když pomineme nadměrný obsah česneku, k němuž se sluší poznamenat, že Mariana tvrdila, že tam česnek necítí, aby dokázala, že jsem tuto rádoby pochoutku mohl jíst, ovšem ostatní tam česnek pochopitelně cítili, že kroupy byly tvrdé, některé dokonce nerozvařené a lesní houby jsou na mne moc výrazné, raději mám pěstované, například límcovku. Matka má kubu ráda od dětství, ale babička ho dělala ze sekaných krupek. Jinak počasí bylo jako na houpačce, přes den bylo docela slušně, zato večer pršelo a 24. prosince dokonce padal sníh s deštěm. Jak jsem také zjistil, Marianě se líbí mravenec Z a dokonce ho doporučuje dětem. Takové vymývání mozků. Brrr. Pak nemá pražská kavárna nenávidět Rusko, když nevidí, jaká je tahle antiutopie smrdutá sračka. Musel jsem jít pryč, abych se na to nemusel koukat. Stačilo mi prvních několik okýnek. Kam se hrabe Král Šumavy, chudáček Major Zeman nebo Chlapci a chlapi. Mravenec Z je čistá goebbelsovština. Tato laciná agitka jistě není skvělá sociální kritika totalitních režimů a kolektivismu, jak píše jeden chudáček z ČSFD. Pokud se někdo chce přiblížit poznání, jak tyto společnosti fungují prostřednictvím podobenství, doporučuji Pecinovského povídku Nos to závaží. O Trnkově Ruce ani nemluvě. Ale ta už je mnohem méně čitelná. Ledacos se vyjasnilo, když jsem zjistil, že Z namluvil Woody Allen. Prostě, co vypadá mezi znuděnými přesycenými ňůjorskými intelektuály zábavně, to působí na gulagu trapně a nevěrohodně. A co loupeživí mravenci? No nic. A budiž mi útěchou, že se to jmenovalo Útěchovice. Jinak byla chajda pěkná, s pecí, do níž se přikládala buková polena. Mimochodem, dost jsme se nadřeli, abychom nějaká polena naštípali. Možná jsme měli špatnou techniku štípání, nebo byla polena málo vyschlá, nebo jsme málo uvyklí na tělesnou práci, však si Petr uhnal krvavý mozol, zkrátka co jsme v potu tváře naštípali, to Kubík hravě spálil v peci a ještě si pak stěžoval, že je mu horko. Náramně se mu totiž zalíbilo, že se naučil přikládat do kamen. Bazén v Pelhřimově je starý komunistický, ale s přistavěným koutkem pro vodní atrakce. Do sauny stál příplatek ke vstupu 20 KČ a aby se to poznalo, dostal každý z nás na ruku umělohmotný pásek, jako že máme zaplaceno. Když jsem se svlékl a šel do sprchy, obešel jsem šatny a objevil se nahý u pokladen, jenže z druhé strany, z čehož měli děti bžundu. Značení dveří je v tamním bazénu veškeré žádné, takže člověk nikdy neví, co ho za dveřmi čeká. Na náměstí byl předvánoční trh, s předváděním ruční výroby vánočky s možností zakoupení vypečených výrobků a také byl kulturní program, musel jsem přetrpět koledy zpívané žáky místní lidové školy umění, naštěstí tam mezi nimi byl jeden roztomilý junák a ani pan učitel nebyl k zahození a pak něco jako pašijovou hru o narození Ježíše. Ježiš, to byla ale nechutná propaganda a vymývání mozků. Ale bylo zřejmé, že mladí účinkující hrají s patřičným zápalem a zvláště jeden ze tří mudrců, nesprávně zvaných králové, byl opravdu čistě rasově krásný. Co že je to náboženství, opium lidu? Také jsem byl dnes ráno, ano můj milý deníčku, ráno, plavat na Slovanech. Lidí bylo docela dost, víceméně samí plavci. Šulinů nebylo moc, ale zato byla přehršle pěkných těl a jeden krasavec se slušným údem se předvedl i ve sprše. Nakonec jsem uplaval kilometr, ale bylo to dost náročné. A 30.12. se vyrazilo směr silvestrovská Studnice. Bydleli jsme mimo hlavní skupinu, ve 2,5 km vzdálené Zlíči v celkem pohodlném hotelu. Ano ano, můj milý deníčku, onen úryvek z Babičky Boženy Němcové: Babička ale dívala se ráda přes protější zličskou stráň, přes vesnice, obory, háje, rybníky a lesy k Novému Městu, k Opočnu až k Dobrušce, kde bydlel její syn, a za Dobrušku, mezi hory, kde byla malá vesnička a v ní tolik jí milých duší. A když zraky obrátila k východu, tu ležel před ní krásný polověnec Krkonošských hor, od dlouhého hřbetu Hejšoviny až k vrcholu do oblak čnějící Sněžky, pokryté sněhem., jež jsem se kdysi dávno učil ve škole nazpaměť, se týká právě této Zlíče. Mohli jsme si vybrat ze dvou ukázek, většina spolužáků si vybrala jiný, ten se lépe učil, ale tenhle se zličskou strání byl hezčí, tak jsme si já a Renata Hátlová vybrali tento. Ve výsledku jsem uměl oba, jak jsem ten oblíbenější odposlouchal od ostatních spolužáků. Pochopitelně, učitelka nijak neocenila můj výběr a rozčílilo ji, že těžkou ukázku nadávám jako když bičem mrská. Navštívili jsme Červený Kostelec, docela díra, ale mají tam domek B.N., falešný hrob Viktorky a velkou rondokubistickou vilu od Gočára. Dále jsme obdivovali Náchodský zámek, zvláštní kostel na náměstí a šlápli pro štěstí na podkovu v dlažbě, prý ji ztratil Bedřich Falcký prchající z Čech. Po návratu na hotel Petr zkušeně usnul na pohovce, zaspal celého Bohouše, ano můj milý deníčku, ani letos Bohouš na Silvestra nechyběl a šlo se na oslavu. Pravda, trochu jsem se otravoval, ale jenom trochu, Petr mezi hosty objevil starého známého, Tondu Malíře z Chlumce nad Cidlinou. Byl nakonec docela přítulný. A dost se divil, že si Petr pamatuje jeho jméno. Celý večírek se odehrával ve stylu rokoka, zhruba polovina hostů měla stylové převleky, rozesmála mne jakási šlechtična, co v chudinské čtvrti přepjatě kolem sebe rozstřikovala voňavku. Výzdoba byla náročná, velkoformátové tisky musely stát majlant, bylo zde několik oddělení, mimo chudinské čtvrti si pamatuji leprosárium na záchodcích a oranžerii na terase, sloužící jako kuřárna. Ohňostroj byl pěkný, občerstvení dostačující. Samotný pan Petr, hospůdka se jmenuje U Petra, byl ale trochu nerudný. Už má svůj věk, na takový mumraj. Osazenstvo bylo v zásadě dvojí, jednak mládež ve věku mezi 25 a 35 lety a pak staříci nad 40 let, několik z nich Petr znal například z Heraltic. Někteří byly dost pohlední, zvláště několik Slováků by stálo za bližší pohled. Spát jsme šli až dlouho po druhé hodině, však jsme ráno museli vstávat po deváté hodině, abychom stihli snídani a uvolnění pokoje do 10 hodin. Poté jsme vyrazili do Ratibořic navštívit Babiččino údolí. Celé místo je vzorně upravené, s udržovanými cestami i cedulemi, dvě velká parkoviště, pěkný zámeček, několik význačných stromů v parku, zvláště nádherný liliovník, ananasový dům, pomník Babičky s vnoučaty od Otto Gutfreunda, Staré bělidlo, Viktorčin splav. Vše vydechuje ryzím češstvím a jakousi domáckou roztomilostí. Však sem také cizinec nepáchne, jak je rok dlouhý. Pamatuji si z dětství, že moje babička měla turistickou hůl, takzvanou valašku, pobitou plíšky odkazujícími na navštívená místa a jedním z nich bylo právě Babiččino údolí s vyobrazením známého sousoší. V půl jedenácté jsme tam byli sami, ale když jsme odjížděli, parkoviště bylo slušně zaplněné. Je vůbec s podivem, jak trvalé oblibě se Němcová těší, vzdor všem převratům a změnám. Nakonec jsme navštívili některé památníky bitvy u Hradce Králové včetně zavřeného muzea 1866. Nejzajímavější byly dělostřelecké šrapnely zabodnuté do zdi místního kostela v Chlumu. A mimochodem, můj milý deníčku, víš jak se získávají peníze na soukromý tisk? Nejprve musíš sehnat peníze, abys knihu mohl vydat, poté vyhlásíš internetovou kampaň, například na hithit, abys jí dodal zdání opravdovosti, počkáš měsíc, zda se nějaký blázen, jež ti předem pošle peníze, přeci jen nenajde, na poslední chvíli zbytek částky doplatíš, neboť když nevybereš dost, vracíš všechno, a máš to v kapse. Dobré, ne? Pravda, pak bys ještě měl rozeslat vytištěné knihy, ale nakonec, proč ne, že. A ještě k vybuchlému paneláku v Prešově. Připadám mi naprosto neuvěřitelné, že ho jen tak zbořili, místo aby se ho pokusili vyklidit. Co kdyby tam bylo něco skutečně cenného? To je vidět, že se máme kurva dobře.