sedláci nesedláci, nakonec jsem dorazil na genetickou konferenci. Obecně nejzajímavějším příspěvkem bylo tvrzení zkušeného právníka, že naše právo je natolik neujasněné, že je možný jeho výklad ve prospěch činů Andreje Babiše. To je mimořádně závažné zjištění, neboť pokud v této otázce Evropská unie prosadí svou, bude to znamenat, že nejsme samostatný stát, ale její vazal, naše vláda je loutková a tak dále. Zkrátka, donedávna nám poroučel Kreml, dnes je to Brusel. A různí Klusové a jiná verbež tomu ještě tleskají. Hu. Ovšem, snídaně v hotelu Voroněž byly skvělé a dostály své pověsti, nešetřící superlativy. No posuď sám, můj milý deníčku, cpal jsem se vločkovou kaší s medem a rozinkami, mňam, nechyběly pochopitelně obvyklé teplé párečky, sýry, ovoce, zelenina, vločky, jogurty, velké hrnky na čaj, sázená vejce, koláčky, vánočka. Z těch ojedinělostí bych rád dále zmínil, teplou kuřecí polévku (sic!) nebo kameninový džbánek se sádlem a škvarky!!! Na hotel něco nevídaného. V pátek dorazil Petr a navštívili jsme výstavu Incké zlato. Vzhledem k tomu, že veškeré zlato inků roztavili Španělé, vystavené zlaté předměty, a že jich, můj milý deníčku, nebylo zrovna málo, pocházely z vykopávek předinckých kultur, převážně kultur Lambayeque nebo Sicán, proslavených svými zlatníky. Ti pak pracovali pro inky, což byla pěkná dřina, neboť Inka musel mít na každé jídlo nově ukované zlaté nádobí. Petrovi se nejvíce líbily zlaté ruce či rukavice a obětní nože s chrastítky, aby to měl člověk, až ho budou podřezávat, i s muzikou. Já bych vypíchl pohár ve tvaru kachny a hlavně boha s létajícíma očima a kočičími ústy, zobrazovaného hlavou dolů, aby se z Nebes viděl správně. V textech byly popsány dějiny indiánských kultur střední a jižní Ameriky, včetně zmínek o takových neobvyklostech, jako byly kočovné kmeny argentinských pamp. Byli jsme poučeni o nejnovějších závěrech a objevech archeologů a též o stopách původních kultur ve zvycích současných obyvatel Peru a i jiných zemí Latinské Ameriky. Ještě před výstavou jsme, tedy Petr, odpočívali na pokoji, neb Petra unavila návštěva Muzea romské kultury na Cejlu. Já jsem navštívil hotelovou posilovnu vzdor tomu, že mne nenapadlo vzít si ssebou vhodné oblečení. Byl jam pohledný mladý Slovák, chvíli jsme dokonce cvičili spolu, na střídačku, byl opravdu moc milý a ani mu nevadilo, že cvičím ve spoďárech. Ale popravdě jsem se dost ulíval. Večer jsme si prohlédli brněnské vánoční trhy, mimochodem docela pěkné, zvláště ty na Zelném trhu, dále umělohmotného krokodýla a hlavní brněnskou atrakci, obří ruské kolo. A nakonec jsme vyrazili do stařičkého Gibona. Vzhledem ke skutečnosti, že nahatí to měli za 50, zatímco oblečení za 200, šli jsme do naha, ovšem moc hodňoučký obsluhující pán nám dovolil trička, takže Petr si nechal rozepnutou košili a já nátělník. Nejdříve se nic moc nedělo, ale pomalu se trousili další příchozí. Chvíli jsme poseděli v kině, Petr sledoval mrdačku na plátně, já zase živou kuřbu na protilehlé sedačce a občas mrknul na kouřeného borce. Na chvilku jsme se přidali ke všeobecné zábavě, s hoňkou a když jsme odcházeli, začal se o Petra zajímat jedem oblečený chlapík. Byl však trochu tělnatý, což Petrovi vadilo, takže chudáka odmítl. Já ho naopak shledal docela zajímavým, jenže o mne nestál. Jen si přiznejme, můj milý deníčku, že do trojky je to trochu problém, že si s Petrem nejsme moc podobní. Také se mi zdály divné sny, například že jsme s Petrem byly v cukrárně a nebo že se konala přehlídka zvířat, kde mne zvláště zaujalo kiwi. A bylo, mimochodem, dost veliké. Dnes, tj. 6.12., jsem byl v poradně pro pigmentové névy, dostal jsem od Dr. Miňovské sprďáka, že jsem přišel až za rok a čtvrt a ne za rok, nakoupil nějaké sladkosti pro děvčata na Vánoce, načež mne napadlo, jestli Zuzana nemá cukrovku, musím se zeptat Petra. Dále jsem se opaloval v parku nad Novým Smíchovem, obdivoval jsem tamní skvělou venkovní posilovnu, ale opravdu posilovnu, žádnou školku pro nemohoucí staříky, koupil nový pásek na staré hodinky, dal si palačinku u Paládia, navštívil DČ a navštívil jakousi šílenou kopačku v Ponrepu. Jmenovalo se to Tenkrát v Číně, mělo to prý už šest pokračování a nakonec to byl celkem příjemný film. Na záchodě jsem potkal dva zajímavé týpky, mladé, jeden ho měl dost velkého a druhý si zase při vytřepávání stahoval předkožku tam a zpět. Žel ve vlaku jsem měl smůlu a sedí se mnou u stolečků tři mimořádně nepříjemní užvanění plzeňáci, hnusní a ještě si stěžují, jak je bolí v krku. Ale žvanit, krk nekrk, stejně musí, to si neodpustí.