kam se hrabou proslulí sedláci. Tak jsem si vyjel do Brna na konferenci a protože mám rád Trnku, národní poklad, řekl jsem si, že nejprve se podívám v Ponrepu na Císařova slavíka. To mi ovšem čert napískal. Trochu jsem podcenil stopáž, 72 minut, nějak jsem se zmátl, že to má být jen 52 minut, takže jsem propadal úzkosti, že mi vlak v 19.50 ujede nebo že nestihnu večeři. Odešel jsem v 19.10, což bylo vzhledem k pozdějšímu začátku něco málo před koncem, ale vrchol filmu už jsem měl za sebou. Byl bych to pochopitelně stihl celé, stačilo vydržet. Potud vše v pořádku. Sedl jsem do vlaku, zbytečně o 15 minut dříve, ach slavík, zhltl večeři, rozjeli jsme se a najednou drc a stojíme. Nejdříve rozhlas vtipkoval o mimořádné události a 90 minutách, později nám rozveselený průvodčí oznámil, že u Benešova došlo ke střetu vlaku s osobou, že právě tam se nachází vyšetřovací tým a až bude hotov, tak se přesune sem k nám zjistit, proč jel proti nám nákladní vlak. Zpoždění spíše tři než dvě hodiny, ale můžeme být rádi, že jsme naživu. Avšak dnes do Brna najisto nedojedeme. Prý nás budou evakuovat vrtulníky. Ale ještě se to přesně neví. Tak ne, přestoupili jsme do Metropolu, což je zastávkový rychlík, staví, ta potupa, i v Přelouči. Vystupovalo i nastupovalo se jen jedněmi dveřmi, pro výstup, či spíše sestup byla použita kovová rampa, nebo chcete-li skluzavka, jistili ji dva švarní hasiči, nastupovalo se po schůdkách, též pomáhali dva hasiči. Některé chudáky natvrdo vysazovali. Kolejiště bylo osvětleno epesním lampiónem. Přestup se zvládl překvapivě rychle, takže jedeme, pravidelný příjezd do Brna v 0.50, na odjezdu máme, tedy Metropol má, čistou hodinu. Hahaha. Tak ne, můj milý deníčku, žádné hahaha, tohle už vážně není k smíchu. Jen doufám, že se mi podaří dostat se k hotelu Voroněž a že mne ještě ubytují. Dám ještě vědět.
Doplnění:
Takže, zpoždění našeho vlaku bylo nehorázných 3 a čtvrt hodiny, patrně můj rekord, na dolní nádraží jsme dorazili v půl druhé. Původní příjezd byl ve 22.22, což už se dosti blížilo konci pravidelné dopravy v Brně, tudíž jsem si už v práci zjistil, jak se dostat k Voroněži nočními spoji; znám české dráhy, že. To se mi pochopitelně uprostřed noci velmi hodilo. Od dolního nádraží naštěstí jel zadržený autobus, jež na nás čekal a ve dvě hodiny odjížděly od hlavního nádraží všechny noční spoje. Překvapilo mne, kolik tam bylo lidí, prý se jednalo především o vysokoškoláky. A to byl čtvrtek, takže ráno by měli jít na výuku. Pokud ano, nabízí se závěr, že oslavovaný zákrok na Národní třídě byl oprávněný, neboť nic jiného než výprask si taková mládež nezaslouží. Ostatně, dodnes nebylo uspokojivě objasněno, proč se bezpečnostní složky rozhodly ke zjevně zbytečnému zákroku. Vždyť tím představitelé strany a vlády vyvolali přesně to, čeho se nejvíce obávali. A co slavný mrtvý nemrtvý student nestudent, jinak zjevně provokatér. Ostatně, s tou svobodou to zde za normalizace nebylo zase tak špatné, jak se s oblibou tvrdí, spíše chyběla volnost. O stále propíranou svobodu nakonec obyčejní lidé nestojí, však také heslem VFBR přeci bylo rovnost, svornost, bratrství, ne? Nějaká ženská z Afgánistánu psala, jak její příbuzní, a zdaleka ne jen mužští, chválili islámský stát a Tálibán, že zavedou konečně pořádek. Na to je třeba stále myslet. V seriálu Vyprávěj byla vtipná scéna, jak někdy za normalizace vycestovala takzvaná běžná rodina na zájezd do Vídně a rádobypravdivý komentář (onoho vypravěče z názvu) nám objasnil, že ve Vídni jeho matka konečně ochutnala ducha svobody. Z obrazového vyjádření ovšem tato skutečnost zřejmá nebyla, ta ženská se totiž cpala mózartovými koulemi. Ano ano, takto si prostí občané bez vyjímky představovali vytouženou svobodu, jako hromadění vytouženého západního zboží. Ačkoli, jedna vyjímka přeci jen byla, jistý Milouš Jakeš, ten po tom myslím opravdu netoužil.