tak jsem se rozhodl, že zkusím přečíst Evžena Oněgina, když na mne tak kouká z knihovny. Začal jsem ho číst a pojal jsem hnusné podezření, že už jsem ho přeci četl. Toto podezření postupně sílilo, až se mi ho dnes podařilo nade vši pochybnost potvrdit. Otevřel jsem náhodný příspěvek, ano můj milý deníčku, občas si v tobě pro pobavení listuji, a kdo na mne nevyskočí? Ano, básník Lenský! Tak vida.Ve čtvrtek jsem byl u Petra, jel jsem až v 19.20, vlak v 18.20 jsem nestihl, nejezdila totiž jednička. Když už bylo jasné, že jde do tuhého, přeběhl jsem na třicítku, jenže já hlupák nezkusil přestoupit na dvojku, ta jezdila, jenže to jsem nevěděl a nevěděl to ani řidič autobusu. A pak jsem na 10 minut uvízl v zácpě, byly zacpány oba kulaťáky. Jé, ten mladík s občerstvením je ale roztomilý. Dorazil jsem tedy trolejbusem se čtvrthodinovým zpožděním. Kdybych chtěl jet expresem, ještě bych ho stihl, ale Berounka jela na čas.
Už několikrát se mi stalo, že mne budil vietnamský večírek v sousedním bytě. Tuto neděli už ovšem hluk přesáhl únosnou mez a byl jsem nucen se přesunout do obývacího pokoje, kde jejich řádění přeci jen nebylo tak slyšet. Když už jsem konečně kolem půlnoci usínal, začala ta ženská nad námi chodit po pokoji, pochopitelně má nějaké škrpály a na plovoucí podlaze dělají rámus jak náleží. Asi v půl druhé v noci šel otec zhltnout jogurt a když se vracel do postele, všiml si, že je nadevřená větračka. Místo, aby se zamyslel, zda tak někdo neučinil schválně, hned si rozsvítil, aby jí mohl zavřít a neutíkalo náhodou teplo. Takže jsem se přesunul zpět do dětského pokoje, pohovka je přeci jen dost tvrdá. V pět ráno ta ženská nahoře už byla vzhůru a pro změnu chodila nad dětským pokojem. Neboť vstávám v půl šesté, už jsem stejně neusnul. Komunisti pokrývali podlahy způsobně linoleem ve vtipných designových vzorech a navíc byly v módě velkoplošné koberce. Takže v panelových domech bylo slyšet ledacos, ale obvykle ne nic ze stropu. Leda by snad po místnosti běhala špatně vyvážená odstředivka. Pak sem vtrhly plovoucí podlahy, hnusný zločin kapitalismu, jeden z jeho neodčinitelných vroubků a češští kutilové je začali pokládat úplně všude. Tyto umělohmotné destičky slouží jako ozvučná dřívka a stačí, aby na ně upadl špendlík a pod nimi opadává ze stropu omítka. Fuj. Ať se vynálezci navěky smaží v pekle. A přímo ze sídliště jel moc hezký mladík a dokonce sedí ve stejném voze jako já. Je opravdu pěkný. A mimochodem, pendolíno je skoro plné.
Neboť mám botník mimo provoz, skladuji staré boty za dveřmi, na chodbě panelového domu, a co jsem dnes ráno nezjistil. Jeden ze tří párů bot byl pryč. Naštěstí to byl ten nejsešlapanější, takže škoda byla malá, ale stejně. Kdyby se byly ztratily ty nové boty, byl bych na mrtvici.