Sedl jsem si k PC se záměrem napsat blogový příspěvek, trochu se vypsat z toho, co mě v posledních dnech trochu tíží na mysli, ale teď tu sedím, přemýšlím a nevím jak do toho. Jako vždy, když se jedná o vztahy, nic není snadné, nic není jednoduché.
Od malička se učíme koncept, který nám říká, že si najdeme sympatickou a hodnou ženu, do které se zamilujeme, vezmeme si ji za manželku, budeme s ní mít děti, které vychováme a pak budeme žít zbytek života spolu v lásce a porozumění a vzájemné péči až do smrti...
Někdy kolem puberty začneme zjišťovat, že to tak nejspíš úplně nebude, protože dívky nás zas tolik nepřitahují, takže to s tou svatbou a dětmi asi nebude tak jisté. V určitém momentu se ujistíme, že bez milovaného muže po svém boku by ten život asi nebyl moc šťastný... (někteří se mezitím stihnou oženit a mít děti, jiní ne) a Ti šťastnější pak najdou svého "muže snů" a vytvoří s ním pár a začnou s ním žít partnerský život. Teď by to mělo za jásavé hudby a zvuku zvonů skončit a zbytek by měla pokrýt známá pohádková formulka "...a žili spolu šťastně až do smrti". Aspoň tak si to kolem té puberty představujeme a koneckonců o tom sníme permanentně... aspoň myslím.
Jenže tak to, aspoň u většiny z nás není. Ano, většinou spolu opravdu žijeme celkem šťastně a spokojeně... Nějaký ten čas dokonce zamilovaně a věrně... někteří to tak vydrží dlouho. Moje zkušenost je ale taková, že i sebevětší láska, sebelepší vztah, nás neochrání před občasným zamilováním se (nebo aspoň zakoukáním se) do někoho jiného. Pominu teď sexuální přitažlivost samotnou, protože to je podle mne maličko jiná záležitost. Ale to, co považujeme společensky za větší prohřešek - zamilování se do někoho jiného než je náš partner, se bohužel občas stane také. A často k tomu není potřeba vůbec moc. Třeba jen chvíle strávená ve společnosti, ve které se objeví On... Není nic platné, že logicky víte, že nemá vůbec smysl o tom uvažovat, že není šance abyste zrovna vy dva spolu něco měli. Že třeba ani není na kluky... Že váš partner vás miluje a vy jeho, že si něco takového nezaslouží a že ho přece musíte taky věrně milovat a být mu tou životní, ideální láskou... Ale stejně to člověka přemůže, zamotá mu to hlavu, obestře smysly... a pak přijde fáze trápení se, bloumání, myšlení na Něj, doba výčitek svědomí, lítosti... a to raději ani nemyslím na to, jak to vnímá partner. Po těch letech soužití už musí cítit, že něco je jinak. A to je to, co třeba mě docela trápí... tedy nejen to, že mám hlavu toho "nového", ale i to, že to nejspíš vzbuzuje starost u mého partnera. Tenhle dar, tahle schopnost, tohle prokletí - umění zamilovávat se, by mělo být možné v případě potřeby, ideálně dočasně, vypnout. Život by byl o tolik jednodušší a my bychom nejspíš byli často o hodně šťastnější...