BODOVÝ ZŮSTATEK
„Vem si ho víc!“
Fynn potichu heká a propíná se v bedrech. Rozepnutý džíny mu padají pod zadek. Cítím, jak je v krku zase o trochu tvrdší a snažím se nedávit. Nečeká, až v ucpaným hrdle najdu to správný místo. Přiráží a funí slastí. Ta jeho bezohlednost, s jakou si jde vždycky po svým, mě rajcuje. V podřepu si ho vyndavám zpod mokrejch trenek a pevně tisknu v dlani. Fynn z hekání přechází do mručení. To znamená jen jedno. Nestíhám se nadechnout. Zrychluje. Bere mou hlavu a mačká ji nadoraz do svýho rozkroku. Drží ji silou nadrženýho bejka. Rajtuje mi v puse, slintám na zem. Rudnu a dělá se mi zle, ale nechci mu to zkazit. Vzpíná se a potlačuje křik. Stříká.
Nečekám, až se vycáká úplně, potřebuju vzduch. Něco jsem z tý dávky spolknul, ale část plivu ven. Fynn se dodělává rukou a celou kabinkou je cejtit jeho typická samčí vůně. Potřebuju se nutně taky udělat, ale zvenku se sem nese známej zvuk. Matti brečí. Podívám se na Fynna, hned pochopí. Musíme se vrátit k dětem. Otráveně si zapínám narvanej poklopec. Stíhám ho jen jednou pohladit po zarostlý tváři a pak někdo rozráží dveře od záchodků.
„Tati! Tati, Matti spadnul,“ křičí Amy. V závěsu za ní belhá uřvaný Matti a patlá si uslintanou špínu po celým obličeji, takže vypadá jak oběť sklepního násilí, co je prvně po pěti letech na světle.
„Tatiiiii,“ vrhá se mi na nohy a brekot graduje do zoufalýho bečení raněný zvěře. Kam chodí na tyhle herecký výstupy, fakt nevím.
„Neřvi, máš jen odřenou ruku,“ tisknu ho smířlivě k sobě a hladím po vlasech. Otevřenýma dveřma vidím, jak Fynn svou typickou tvrďáckou chůzí prochází hřištěm. Přemejšlím, jestli je to póza nebo tak vážně chodí, i když se nehlídá. Dvě maminy, co akorát protlačily kočárky úzkejma vrátkama, se za ním otáčejí. Žárlím. Carl se na Fynna směje a spokojeně se dál houpe. Osud jeho kamarádů se ho nijak nedotýká. Celej táta.
„Od čeho máš ty kalhoty?“ ptá se u pračky Karin a natáčí ke mně do vany zřetelnou bílou skvrnu na nohavici. Na odpověď nečeká: „Už ses zase ušpinil jogurtem?“
„Asi,“ sleduju, jak se mi mimoděk podívala mezi nohy. Nebo si to jenom namlouvám?
Jsem od odpoledne neskutečně nadrženej a přeju si jen, aby už vypadla a mohl jsem si ho vyhonit.
„Potřebuji, abys zítra vzal Amy na očkování,“ sedá si na okraj, „já to prostě nestihnu, zaskakuju za Ingrid.“
„V kolik to je? Chtěli jsme jít s Fynnem plavat.“ Nevím, proč si myslím, že plavání s Fynnem na žebříčku důležitosti přebije očkování naší dcery. Dochází mi to hned, jak to vyslovím.
„Plavat můžete jít snad jindy. V pět na klinice jo?“ sedí dál a nemá se k odchodu, přestože už jsem všechno zúčastněně odkejkval. Hučí mi v něm. Musí to bejt už slyšet, ten tlak se nedá vydržet.
„Představ si, že v DM přestali tisknout bodový zůstatek na účtenku,“ dívá se do rohu, směrem k hromadě špinavýho prádla. Chvíli si prohlíží nehty, pak prádlo, potom se podívá na mě a pak se konečně zvedá.
„Ne, aby ses vyhonil,“ pronese na odchodu.
Zůstávám ve vaně jak opařenej a horkou vodou to není. Na manželský povinnosti nemám teď ani pomyšlení, i když chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych mohl doma upustit ventil, a navíc získat věrnostní body, ale když si to představím, nemám sebemenší chuť.
Telefon na odkládacím stolku zavibruje. Fynn. Plavání se zítra nekoná, jdou s Ingrid a Carlem na očkování. To nemůže jít Ingrid sama, vztekám se chvíli, ale dochází mi, že tam vlastně jdu taky. To zas určitě hromadně zařídila Karin, protáčím oči v chladnoucí vaně a rychle přemejšlím, jak se zařídit.
„Jdu si zaběhat,“ zahoukám směrem do kuchyně a mizím v předsíni.
„Teď? Když jsi vykoupaný?“ sjede si mě od hlavy k patě.
„No, když nemůžu zejtra do toho bazénu…,“ nenechám se vyvést z míry.
Karin rychle projde předsíní a opře se zády o vchodové dveře, v ruce utěrku. Dívá se na mě jak na jednoho ze svých žáčků, co právě totálně zvojtil písemku. Nesnáším ten pohled. Zeptá se, jestli jsem dojedl večeři? Zakáže mi jít ven? Udělá mi striptýz nebo mi ho tady vykouří? Ta myšlenka mě pobaví, koutky mi zacukají.
„Jak hlídáš toho kluka? Už je zase celý pomlácený,“ výčitka nejvyšší kategorie visí ve vzduchu.
„Je to kluk, modřiny jsou normální,“ čekám, jestli za trest zamkne a vyndá klíče.
„No tak hlavně, že se tím dobře bavíš,“ odsekává a nasraně se vrací do kuchyně.
„Přijdu brzo!“
MINUTA ŠŤASTNÝHO SMUTKU
Objímám Fynna. To jeho pevný, silný tělo. Miluju držet chlapa. Rukou mu jdu pod tepláky, rovnou po zadku. Už nemám chuť na nic čekat. Tohle zákoutí na parkovišti je už vyzkoušený. Když ho tady ohnu o zídku, máme přehled o každým, kdo by sem nahoru šel. Dneska nemám náladu mazlit se obličejem s půlkama, hladit je, ani si hrát na lízanou. Potřebuju si zapíchat. Trochu slin na prsty a Fynn tiše zavzdychá. Má rád tyhle rychlý akce, vidím, jak mu vpředu kmitá ruka. Je mi v něm dobře. Roztahuje se akorát, pouští mě hluboko. Držím ho pevně v bocích a šukám. Každej příraz se mění ve vlnu něčeho nepopsatelnýho, co nám oběma dělá dobře. Ještě chvíli klátím ten jeho pěknej, pevnej zadek a jde to ze mě ven. Nezůstává pozadu a cáká na zídku, ještě ho tam pořád má.
Tisknu se k jeho zádům a zůstávám uvnitř. Miluju to těsný, měkký sevření. Objímám ho, hladím po prsou a po vlasech. Fynn se pomalu odtahuje a já jsem venku. Pořád je tvrdej a dal bych si to znova. Ale končíme. Otočí se a dá mi pusu. Nechci, aby šel. Beru ho za ramena, přitisknu k sobě, ruce propletený za zádama.
„Ještě chvilku,“ žadoním a tisknu tvář k jeho vousům.
Chci co nejvíc oddálit, než se zase v naší ulici rozdělíme a půjdem si každý po svým. Jsme spolu a nejsme. Držím ho pevně, jen pro tu iluzi, že je jenom můj. Minuta šťastnýho smutku. Odtahuje se a dostávám poslední pusu.
Před domem se dívám, jak mizí v protějším vchodu. Nechce se mi domů ani náhodou. Vidím, jak se rozsvěcí chodba, Fynn kluše po schodech, poctivě až nahoru. Pozoruju jeho vysportovanou siluetu a dochází mi, že mu vážně záleží na tom, aby byl v kondici. Já jezdím výtahem a není mi to vůbec blbý. Dobrou, Fynne.
Jsem v bezpečí, Karin už spí. Beru si z lednice jogurt a bloumám po kuchyni. Stůl je zase plnej letáků. Nechápu, že jí pořád baví se tím probírat. Kdyby neměla Aldi, asi by skončil svět. Aldi aktuálně, Aldi hračky, Aldi life. Znechuceně odstrkuju hromádku, pár papírů padá na zem. Ani sedět se tu nedá, jsem vytočenej. Otevírám dveře na balkon, dojím si to venku. Pohled zaměří kelímek. Určitě byl taky v akci. Pak se ale zadívám naproti nahoru. Na střešní terase se objevuje silueta a opírá se o zábradlí. Fynn.
Mávám na něho, ale náš balkon je teď ve stínu, nevidí mě. Jeho tvář na chvíli osvítí plamen zapalovače. V tu chvíli mám po náladě. Je jen jedna příležitost, kdy Fynn hulí. Po sexu. Musel si to udělat s ní. Jsem vzteky bez sebe. Beru telefon, že mu napíšu nějakou jízlivou zprávu. Něco jako, že mu to se mnou nestačilo nebo tak. Po pár slovech to ale mažu, seru na něj. Dívám se, jak vyšlukuje posledního práska a vrací se dovnitř. Je mi mizerně. Vím, že máme tu debilní dohodu. Ale stejně mě sere, že se nechá ode mě vyšukat a pak přijde domů a vojede jí.
„Jak jste si užili večer?“ neodpustím si v čekárně, když je oba vidím s Carlem před vstupem do ordinace. Ingrid nechápe a Fynn se tváří dotčeně.
„K čemu ta delegace? K doktorovi výhradně v páru?“ přidávám k tomu rejpanec.
„A já se zase divím tvojí ženě, že tu dneska není,“ nadechne se Ingrid, „na významných životních událostech se mají podílet oba rodiče, vytváří to u dítěte správný psychologický vzorec do budoucna.“
Ingrid zase příjemná, jak osina kdesi. A navíc úplně blbá! Karin tu přece není kvůli ní!
„Aha, nevěděl jsem, že tři vteřiny očkování u Dr. Ausbergera jsou významnou životní událostí,“ přičemž po mně Fynn vrhá jedovatej pohled dřív, než k tomu přidám ještě něco krutě vtipnýho.
„Navíc, moje žena za tebe dneska vzala tvoje tvůrčí dílny, abys ty tady mohla svobodně vytvářet vzorce!“ nenechávám to v sobě, „a já jsem tím přišel o svoje plavání.“
Ingrid by ráda něco pohotově dodala, ale otevírají se dveře a jsme zváni dovnitř. Můžeme jít všichni najednou. Doktůrek vypadá dost dobře. Mladší týpek, blonďatá patička, pěkný ruce. Docela bych se od něj nechal vykouřit. Možná i něco víc, ale přes plášť není pořádně vidět zadek. Koukám na Fynna a vidím, jak na něj mlsně čumí, ruku v kapse. V tu chvíli už jsem zase naštvanej. Mám pocit, že ho zajímaj všichni okolo, jenom já ne.
„Aby ti nevypadly oči,“ procedím šeptem.
„Tys taky čuměl, tak co,“ vrací mi to.
Akorát, že já bych to ve skutečnosti neudělal. U Fynna si už teď nějak nejsem jistej. Mám z toho neskutečně blbou náladu. Hned, jak je Amy hotová, už na ně nečekáme.
„Tati, vysadíš mě u Betty? Máme spolu úkol z literky,“ hladí mě zezadu po rameni.
„Jasně, miláčku.“
Amy je tak fajn holka, že je mi hned líp. Vysazuju ji ve vedlejší ulici. Mně se domů nechce. Chvíli uvažuju, že bych místo Karin vyzvedl Mattiho z kroužku, ale vlastně to zavrhuju dřív, než stihnu dokončit myšlenku.
Kam jsi zmizel? přijde zpráva od Fynna. Seru na něj.
MUČIVÝ NAHUŠTĚNO
Zhluboka dejchám. Je tady super vzduch. Dívám se na město pod sebou. Vybírám si jednu z opuštěnejch laviček a nastavuju se sluníčku. Je to tady fakt skvělý, vlastně nevím, proč nechodíme běhat sem. V hlavě se mi mele všechno možný, ale snažím se na nic nemyslet. Stejně to nakonec zase skončí u něj.
Žádný romantický setkání to teda nebylo. Normálně na grindru. Navíc profil bez fotky. Kolikrát už jsem se zařek, že na ně nebudu odpovídat. Vždycky podle řečí sympaťák, ale pak se ukáže a je to nepoužitelný. A ty, co jsou hezký, jsou buď nafoukaný, nebo úchylové. Jenže Fynn byl jen „50m away“ a to mě lákalo. Potřeboval jsem chlapa, co ho nějak napasuju do rodinnýho režimu, a jak jsem pak hned zjistil, on taky. Když pak poslal fotku, dlouho jsem se bál ji otevřít. Ale byl to hezkej fousáček. Určitě je to falešná fotka, myslel jsem si. Ale na to rande jsem šel.
Ve skutečnosti vypadal líp a docela si myslím, že to o sobě věděl. Vysokej, udělanej, sportovní týpek. Přišel v kšiltovce, trochu frajírek, ale v normě. Líbil se mi od prvního pohledu. Nechtěl vysedávat v žádný kavárně. Šli jsme si rovnou zaběhat a pak jsme skončili u mekáče na benzínce. Dali jsme si kafe a on po mně vystartoval pod stolem. Jak jsme seděli vedle sebe, zmáčknul mi stehno. V tu chvíli mi ztvrdnul jak dubovej trám. Roztáhnul jsem nohy a přitisknul se na něho. V očích mu hráli čertíci, chtěli jsme to oba.
Otevírám oči, protože slyším nějaký kroky. Kolem jde mladej kluk se psem, jinak na kopci není ani noha. Jarní sluníčko krásně hřeje, je mi docela vedro. Svlíkám si tričko, trochu se opálím. Chci se podívat, kolik je hodin, ale nechal jsem mobil v autě. To je jedno, prostě tady ještě chvíli zůstanu. Je mi fajn, pryč od všeho. Na nahý tělo dopadají teplý paprsky a já jsem zpátky u našeho prvního rande. Dochází mi, jaký to s ním bylo na začátku jiný. Jak to jiskřilo a jak jsme se pořád smáli.
„Chceš jít na záchod, nebo někam ven?“ nadhodil.
Zaskočil mě. Oboje mi přišlo nebezpečný a hnusný. Ale byli jsme tak parádně nadržený, že nám to skoro teklo i ušima. Z každýho pohledu, pohybu i sebemenšího gesta z nás cákalo jen to jedno a mučivý nahuštěno v našich tělech se už nedalo dýl vydržet. Zalezli jsme do křoví na odpočívadle. Bylo to mocný, vášnivý a rychlý. Šli jsme si hned po nich, ničím jsme se nezdržovali. Doteď si pamatuju chladnej vzduch na našich nahejch tělech, se kterýma jsme se mazlili a dělali si spolu dobře. Ještě teď cítím, jak pevně a přitom rajcovně mi ho stisknul. Jak kdyby mě znal odjakživa a věděl, co se mnou. Stačily jen dva tři nepatrný pohyby a lítalo to ze mě ven. Nechal jsem ho, aby se mi udělal do pusy. Bylo to poprvý v životě, co jsem ochutnal chlapa.
Sluníčko na pár vteřin zmizlo za oblakem. Probírám se ze svýho vzpomínkovýho turné a k řešení se hlásí urgentní problém, nepřehlídnutelně lokalizovanej v mým spodním prádle. Trochu si ho porovnávám, ale je neodvolatelně napruženej. Nedá se nic dělat, budu si muset pomoc. Nejdřív si myslím, že si ho vyhoním v autě, ale jak se rozhlížím kolem, lesík za lavičkama mi připadá lákavější. Navíc si nezaprasím sedačku. Dlouho nečekám, beru tričko do ruky a jdu. Zalezu do houští a bude to hned venku.
A hele, pěkný místo, za velkým kamenem, kousek od cestičky. Ještě se naposled rozhlížím. Do prdele! Jde ten mladej se psem. Co tady pořád obejduje? Jak mě uvidí, zarazí se a zpomalí. Dívá se. Že by měl zájem? No špatně nevypadá a vyhulit by mě mohl. Stojím a čekám. On se šourá víc a víc. Dám si dlaň do rozkroku a trochu si po něm přejíždím. Je to síla, ještě jsem nikoho v parku takhle nesbalil. Pořád čumí, ale najednou stojí. Pak volá na psa, otočí se a jde pryč. Buď jsem se mu nelíbil, nebo prostě není na chlapy. I takovejch se dneska pár vyskytuje.
Konečně ho osvobozuju z džínovýho uvěznění. Náraz čerstvýho vzduchu je příjemnej. Je tvrdej a vzrušenej. Držím ho, pulsuje v něm. Jo, jsem nadrbanej! Beru ho přesným, osvědčeným pohybem. Zvedá se orgastická vlna, podlamují se mi kolena. Mozek je vypnutej a všechno dění světa se teď odehrává jenom v mým nadrženým rozkroku. Ehh! Konečně se všechno správně pozapíná a akce vrcholí. Třesu se rozkoší, tělo je vyšponovaný na maximum. Ehh! Zafuním a mocně se vycákám na kámen. Uff! Je to tak příjemný! Ještě, že je to tak na světě zařízený, že k tomu ve finále člověk nikoho nepotřebuje. Je mi krásně.
U auta si oblíkám tričko. Sedím za volantem a sjíždím telefon, skvělá nálada mizí. Tři nepřijatý hovory a na whatsappu pět zpráv. Shání mě Karin a píše Fynn. Co prej mi jeho žena udělala a jestli bych nemohl být příště ještě víc protivnej. Chce se mi zařvat něco sprostýho a praštit vzteky do volantu, ale zůstávám jen u rozpřažení. Už nemám ani sílu se rozčilovat. Připadá mi, že Fynn je mi pořád víc cizí, přestává to fungovat. Představa, že to s ním skončím, že už nic nebude, mi ale rve srdce. Mám v očích slzy. Vztek, lítost a bezvýchodnost svírají celý mý tělo. Najednou mám pocit, že jsem všechno posral a jsem totálka v prdeli.
„Nezlob se, můžu mít prosbu?“ ozývá se zpoza otevřenýho okýnka u mých dveří.
Zvedám pohled od telefonu a dívám se do hezkejch očí. Trvá chvíli, než mi dojde, že je to ten mladej se psem. Najednou mě to pobaví, usměju se a kývu na souhlas. Co chce? jede mi napříč celou palicí a začínám věřit na blbý filmy.
„Vybil se mi telefon, můžu si od tebe zavolat?“ mluví ke mně rajcovníma rtíkama, který sváděj k bujný fantazii. Beze slova mu podávám mobil. Jde kousek stranou a já čekám, že se rozeběhne a už ho nikdy neuvidím. Ale postává opodál, ale nemluví. Pěknej, šťavnatej kousek, běží mi hlavou a dost úchylně mu civím na zadek.
„Moc děkuju, ale nebere mi to,“ dívá se nešťastně a rozhlíží se nepřítomně po autě. Bude chtít svést, nebo svézt? V duchu se směju vlastnímu vtipu a začíná mě to s ním bavit.
„Potřeboval bych rychle do centra,“ přešlapuje na místě, jak kdyby potřeboval na záchod, „nemáš tam cestu?“
„Nemám, ale vezmu tě,“ usmívám se.
Celou cestu nemluví. Já přemejšlím nad tím, co to má znamenat. Balí mě, nebo prostě jen potřebuje odvézt? Mám se o něco pokusit, když se teď drží zpátky? Chce to, nebo ne? A chci to vůbec já?
Vystupuje na náměstí a asi tisíckrát děkuje. Pak ještě zaťuká na okýnko a říká: „Mimochodem, hezky stříkáš!“
Otočí se a jde pryč.
„Počkej! Kam jdeš?“
Vyskakuju ze dveří, ale on už mizí za kostelem. Stojím tam jak největší kokot a vůbec nechápu, co to má všechno znamenat. Si tady hraje na tajemnýho neznámýho nebo co? Na setinu vteřiny se za ním chci rozběhnout, ale to už je vůbec jak z americkýho dojáku a to prostě odmítám. Takže chvíli ještě čumím a pak se vracím za volant.
Mobil zvoní a zvoní. Karin.
„Můžeš mi objasnit, kde jsi?“ nečeká na odpověď, „víš vůbec, že máme tu večeři s Ingrid a Fynnem? A že už tu na tebe skoro hodinu čekáme?“
Do prdele! Jasně, že jsem na to zapomněl. Nakonec se mi hodí, že jsem v tom centru.
TŘI PÁRY NASRANEJCH OČÍ
V pizzerii na mě čekají tři páry nasranejch očí. A je asi úplně jedno, že každej z jinýho důvodu. Karin je pobouřená, že jsem zapomněl na společenskou událost. Ingrid mě nesnáší odjakživa a teď je na koni. A Fynn? Proč ten není na mý straně?
„Zůstal jsem v zácpě, omlouvám se,“ usmívám se zeširoka.
„Potom mi uniká smysl mobilního telefonu,“ reaguje Karin a to jsou ty momenty, kdy si říkám, proč jsem si jenom bral učitelku.
„Měl jsem ho v bundě v kufru,“ lžu pohotově.
Přichází číšník a konečně nejsem středem pozornosti. Chci jen kafe a vodu, na jídlo nemám ani pomyšlení. Ani by mi s nima nechutnalo. Připadám si jak ten největší průserář na světě. Dívám se Fynnovi do očí a volám o pomoc. Tváří se netečně, nechce dát cokoliv najevo.
„A víš, co mi odpověděli ze zákaznické linky?“ zaslechnu Karin, „prý je to kvůli ochraně osobních údajů! No takový nesmysl.“
„Jdu na záchod,“ zvedám se od stolu. Já to tady dneska prostě nevydržím.
„Jdu taky,“ následuje mě Fynn.
Od mušle mě strká rovnou na kabinky, nacpe mě dovnitř a zamyká za náma. Líbá mě, rukama šmátrá pod tričkem. Hladí mě po svalech, rozepíná si poklopec. Chce, abych ho kouřil.
„Nech toho,“ odstrkuju ho.
Nechápe. Chce se naštvat, ale zvědavost nakonec zvítězí.
„Co je?“ ptá se.
„Nemám na to náladu, jdeme zpátky.“
„Co je?“ ptá se znova.
„Nechci to takhle,“ dívám se někam k roli toaleťáku a pak zas na něho, „už takhle nemůžu, chápeš to?“
„Jak takhle?“ v očích zmatek a trochu i strach. Hladí mě po vlasech.
Nejradši bych se mu schoulil do náruče a rozbrečel se. Vlastně nevím. Nevím, jak takhle. Proč mi vadí něco, co mi vždycky přišlo skvěle rajcovní…, nevím.
„Už nechci bejt jen rychlovka někde na hajzlu nebo na parkovišti,“ vyslovuju pomalu a dlouho každý slovo, „desetiminutovka mezi dětma, prací a Ingrid.“
„Já myslel, že ti to nevadí,“ přechází do šepotu.
„Vadí mi, že jí šukáš!“ padá ze mě bez rozmyslu.
Dívám se do jeho očí a chtěl bych v nich vidět pochopení a souhlas, ale je tam jen velkej otazník. Otevírám kabinku, už tam s ním nevydržím. Nikde a s nikým. Je to přesně ten moment, kdy mám všeho akorát tak dost. Musím vypadnout.
„Řekni ženskejm, že je mi blbě,“ otáčím se ještě za ním a ze záchodu mizím rovnou ven.
Konečně se dostávám z města. Jedu rychle. To je jediný, čím se mi vždycky uleví. Řežu to v levým pruhu sto šedesát sto sedmdesát. Odmítám se řadit vpravo, chci jet. Srdce mi buší, ale hlava je prázdná, absolutně soustředěná na jízdu. Zařvu, abych ulevil tlaku na prsou. Problikávám chlápka, co jsem ho dojel. Sto devadesát. Zdá se mi, že nejsem ani v autě, ani v těle. Řvu a sleduju, jak napěchovaná energie plní prostor kolem mě a rozpouští se. Je mi o moc líp, ale vlastně stejně mizerně.
Sjíždím z dálnice a beru to rovnou do centra. Večer se už tady za parkování neplatí. Stojím u rozpálený kapoty a nevím, co dál. To je jedno, někam prostě dojdu. Beru to přes náměstí, kde už spousta kaváren obnovila zahrádky. Váhám, jestli si sednout na kafe, ale jdu dál. Už je to dlouho, co jsem tu byl naposledy, ale vzpomínám si, že je tu pěkný nábřeží. U stánku si beru bratwurst a sedám si s ním na lavičku, kousek od říčního korza.
Je dobrej, olizuju si prsty a otírám do ubrousku, ale nemůžu se zbavit ulepenýho pocitu. Zvedám se, jestli tu není někde pítko nebo záchody. Po pár metrech, za mírnou zatáčkou, narazím na podnik s vyvěšenou duhovou vlajkou. Nějakej buzinec. Nepamatuju si, že by tady byl. Jsem zvědavej, šel bych dovnitř, ale po pár nerozhodnejch krocích to vzdávám. Chci bejt na vzduchu a nemám vlastně na nikoho a na nic náladu.
Pokračuju kolem vody. Šourám se a sleduju šplouchající vlnky. Pak ale pocítím nějakej pohyb nebo co. Zadívám se kousek dopředu. Je tam kontejner, asi na nějakej bordel. Připadá mi, že tam někdo je. Jdu blíž a rozeznávám před ním dvě postavy. No to snad…
Jedna je opřená zády o kovovou stěnu a druhá klečí před ním. Teď už je jasný, že se tady venčí něco úplně jinýho než pes. Tiše jdu blíž a držím se ve stínu. No fakt, že jo. Dva chlapi. Ten, co hulí, má na hlavě obrácenou bejsbolku. Ten druhej je v pase prohnutej a hladí ho po hlavě. Nikdy jsem nic podobnýho naživo neviděl. Ani nedejchám. Vidím, jak se hlava pravidelně přibližuje a pak zase vzdaluje, a připadá mi, že teda dost daleko od těla. To musí bejt kus. Udělám ještě pár kroků stínem, chci vidět víc.
Tvrdne mi. Jsem tak blízko, že slyším mlaskání, hlava zrychluje. Ten opřenej tiše funí. Pak to vypadá, že po mně čumí. Tuhnu hrůzou z prozrazení a zároveň si vlastně přeju, abych se mohl přidat. Tak to přece je v každým filmu, ne? Ale vypadá to, že mě nevidí, nebo už má jiný starosti. Ozve se heknutí a pár tahů rukou jasně naznačuje, co se děje. Toho dole právě pěkně krmí. Je vyvenčíno.
Ten, co klečel, se zvedá. Trhám sebou leknutím. Co teď? Na vteřinu mám nutkání začít zdrhat, ale hulič má naštěstí ještě dost práce s vyplivováním. Pomalu, potichu couvám a za chvíli jsem pryč. Neuvěřitelný! Co když budou pokračovat a já o to přijdu? Chvíli váhám, jestli by nebylo dobrý je sledovat, ale to už mi přijde vůbec ujetý. Vracím se na náměstí a v hlavě mi pořád běží ta scénka. Nechápu, že jsem něco takovýho viděl, třeba se mi to jen zdá a já se za chvíli probudím na lavičce, hořčici s bratwurstem v klíně. Mám nutkání zavolat to Fynnovi, ale hned mi dochází, že s ním vlastně nechci mluvit.
VŠEVIDOUCÍ MAJÁKY
Stojím ve věži vysílače a dívám se na přístav pod sebou. Jsem tu sám, už se blíží zavíračka. Světla majáků se pravidelně otáčejí a vrhají soustředěnej kužel vždycky jen na jednu část moře. Všechny ty jeřáby, tankery a remorkéry se spořádaně pohybujou po jasně vytyčenejch trasách a trajektoriích. Občas se ozve troubení, ale jinak to působí jako tichý divadlo bez herců. Jako nezávislej organismus, kde si každej dělá, co chce, ale zároveň to do sebe všechno zapadá. Jen já to narušuju svým čuměním, hlavou plnou bordelu a bezradností.
Zvoní mobil. Karin. No jistě, že mě shání. Doma mě nenašla, má strach. Nad přístav padá tma a mně dochází, že se musím vrátit domů. Výlet je u konce, řešení nepřines. Je mi stejně na hovno, jako když jsem sem přijel. Píšu jí krátkou zprávu, jsem na cestě. Kolem mě se najednou něco mihne. Zvedám hlavu od displeje a znejistím. Někdo tady je? Nikoho jsem přicházet neslyšel. Asi už mi hrabe. Nebo ne?
Procházím po ochozu a fakt tady někdo stojí. Dívá se k těm novejm skleněnejm palácům. Mladej kluk. Je mi povědomej. No jasně! Jdu trochu blíž, je to ten se psem! Je mi docela zle. Kde se tady vzal? Co mi chce? Není to divný?
„Ty mě stalkuješ nebo co?“ útočím na něho.
Otočí ke mně svůj pěknej ksichtík a usmívá se.
„Já?“ fakt se diví, „to bych se spíš měl ptát já tebe.“
„Jak jako mě?“ jsem vytočenej, i když mě to vlastně začíná bavit, protože je fakt hezkej, „nejdřív mě tajně pozoruješ v lese, pak se ode mě necháš odvézt a teď jsi zase tady, nejmíň hodinu cesty.“
„No já nevím, kdo koho sleduje nebo vlastně šmíruje,“ usmívá se dál a tváří se, že ví všechno nejlíp, „kdo mě před chvílí pozoroval na nábřeží?“
Chvíli na něho zírám a nechápu. Pak zas nechápu a zírám. Tvářím se asi jako retard, protože mladej se královsky baví. Konečně se mi nějaký ty integrovaný obvody sepnou a mně dojde celá pravda.
„Co?!“
Směje se už úplně naplno.
„U toho kontejneru?“
Přikyvuje, hubu vytlemenou.
„Nechal ses tam… to?“ ošívám se, „tím druhým?“
„Nechal,“ vychutnává si mě, „chtěl ses přidat?“
„Ne, nechtěl,“ lžu, „mám svýho chlapa.“ Vůbec nic nechápu. Kde se tady vzal a jak je to všechno možný?
„Jo?“ zatváří se překvapeně, „a kde ho máš?“
„Asi doma. S rodinou.“
„Aha.“
To jeho „aha“ znělo nějak jako, že je mu tím všechno jasný. Že už vlastně víc slyšet nepotřebuje. Provokuje mě. Vytáčí mě. Ne, sere mě.
Mobil. Fynn.
„Nezvedneš to? To je on?“ vyzvídá a já cítím trochu ironie.
„Hele, připadáš mi dost přidrzlej,“ útočím. Vůbec se mi ten rozhovor nelíbí.
„Proč mu to nebereš? Pohádali jste se?“ vůbec nic si ze mě nedělá. Vytáčí mě to, ale zároveň je to rajcovní.
Rozesměju se. Už nevím, co dál. „Nebudu se ti zpovídat!“
„No, jak myslíš,“ říká zase, jak kdybych právě dělal největší chybu svýho života. Je na pár facek!
„Přestaň mě srát,“ směju se dál.
Jde blíž. Cítím jeho teplo. Bere mě kolem ramen. Líbá mě. Není to francouzák, ani mezidveřní pusa od Karin, když přijdu z práce. Ale líbá tak zvláštně. Hezky. Příjemně. Sice intimně, ale neoplzle. Vzrušuje mě a zároveň rozněžňuje.
„Asi takhle?“ ptá se a ustupuje zase zpátky ke svýmu místu před sklem.
„Co takhle?“
„Líbá tě tak Fynn?“
„Ne, takhle ne,“ přiznávám.
„A chtěl bys to tak?“
„Chtěl,“ přemejšlím, odkud tenhle kluk spadnul, „ale myslím, že to tak nikdy nebude.“
„Proč si to myslíš?“ hned zná další otázku.
„Jsme spolu a vlastně nejsme. Všechno je to fajn, je sexy, je to skvělej kámoš, baví mě s nim všechno…,“ dívám se průhledem kamsi k vševidoucím majákům a nevnímám pravidelný záblesky, který mě oslňujou.
„Ale?“
„Žádný ALE není,“ jsem zas vytočenej, „a přestaň mě tu vyslýchat!“
„Fajn! Měj se!“ usměje se a otočí se směrem ke schodišti. Sestupuje dolů, kroky postupně utichají, až je občas slyšet jen zavrzání kovu. Zírám chvíli do díry a najednou mi vadí, že mizí pryč.
„Počkej přece!“ volám za ním a dávám se taky do pohybu, ale je už pryč. Jsem venku. Nikde nikdo, jen o kus dál, směrem k překladišti vidím odcházet postavu. Nasadím sprint a hned ho dobíhám.
„Počkej přece,“ funím a chytám ho za rameno, „jak se jmenuješ?“
„Otto,“ otočí se ke mně úplně cizí chlap.
Snažím se svlíknout co nejtišejc, ale všechno je marný. Karin nespí. Začíná obvyklá tázací sekvence, útočná sekvence a domlouvací sekvence. Nechci nic řešit, nechci nic rozebírat, setrvávám v módu pasivní rezistence. Jsem unavenej. Chápe to, ale nezapomíná dodat, že si o tom ještě promluvíme. Má mě přece ráda a nechce, abych se trápil. A kdo jinej mě má chápat než vlastní žena? Máš pravdu, Karin, ale skutečně si myslíš, že bys všechno pochopila?
Jdu se ještě vychcat. Cestou ze záchoda míjím pootevřený dveře do dětskýho pokoje. Chci je zavřít, ale vlastně mám chuť jít se na ně podívat. Tiše oddychují, je tu takovej klid a mír. Uvědomuju si, jak moc jsem za ně rád. Pomalu procházím pokojem, Amy se přetočí, ale spí klidně dál. Mattimu čouhají nohy zpod deky, má obě chodidla ledový. Opatrně ho přikrývám, ale stejně se probírá.
„Tatínku,“ zabrblá a spí dál. Nohy znova venku.
Dojímá mě to. Pomalu si k němu lehám a přikrývám nás. Okamžitě se ke mně choulí a tvrdě usíná.