tak jsem si včera večer kupoval jízdenku přes počítač, a jak člověk musí pořád potvrzovat, že opravdu chce platbu provést, pořád někde něco vyplňovat, tak jsem v důsledku únavy na poslední potvrzení prostě zapomněl, zavřel počítač a měl lístek za zakoupený. Žel, bez posledního potvrzení se lístek nezakoupil. Zjistil jsem to až ve vlaku. Internet tu nejde, takže mne lístek bude stát o padesát korun více. Hahaha. Pravda, mohl jsem ještě vyskočit a běžet k pokladně, jenže jsem se bál, aby mi vlak neujel. Totiž, zase jsou na dráze nějaké potíže, takže z Prahy jel rychlík jako autobus a souprava už čekala v Berouně. Býval bych to stihl, ale bál jsem se, že mi někdo obsadí místo u stolečku. Opomenutí mne stálo 20 korun, původně jsem si chtěl koupit první třídu. Také proběhlo další setkání origamistů, to abych se vrátil k posledním událostem, cítil jsem značnou únavu, bratr též, oba jsme dorazili spíše z povinnosti, než že bychom se kdoví jak těšili. Možná bychom si měli dát přestávku. Ale, pochopitelně jsme spal u něho. Původně měla přijet i Bubu, ale když se dozvěděla, že nebude s O. sama, vymluvila se na únavu. Když jsme si chystali večeři, chlubil se bratr, že má kuchyň uklizenou a dodal, že když chce člověk udělat dojem na milenku, ee, nebo na partnera, tak přeci uklidí kuchyň. Pomiňme, můj milý deníčku, samu nesmyslnost úvahy, a ptám se, co měly ty protistátní řeči o partnerech jako znamenat? No ne? Také proběhlo setkání ledničáků. Vzhledem k tomu, že jsem tentokrát neměl žádnou výmluvu a byl letos v Lednici jen jednou, musel jsem přijet. Dlouho jsem tam nevydržel, jednak mne rozbolelo břicho a jednak nemám podobná setkání zrovna v lásce. Když začala hrát cimbálovka, rozhodně ne špatná, cítil jsem, že je nejvyšší čas jít. Petr byl trochu překvapen, že už jsem zpět, ale jinak nic neříkal. Jeli jsme totiž spolu už ve čtvrtek večer a bydleli v nějakém penzionu ve Valticích. V pátek jsme byly na Slovensku, na jaře totiž Petr zapomněl v Priepasném u Janka boty. Původně jsme měli spát přímo u něho, ale Janko nechtěl, aby se Petr přihlásil k pobytu přes rbnb, asi jim musí odvádět desátky, avšak sám zamluvit pokoj opomněl. Takže jsme nakonec spali v luxusně pojatém penzionu přímo ve Valticích, neboť setkání ledničáků bylo letos právě v nich. Penzion byl nově opraven, na pokoji byla dlažba ze zlatého onyxu, správně tedy z travertinových dlaždic, sic, pěkná koupelna, se sprchovým koutem s mozaikovou dlažbou a odděleným od zbytku koupelny jen skleněnou stěnou, v přízemí byla též studna osvětlená led lampou a parkovací místo bylo za tepanou mříží s vykovanými hrozny na ozdobu. V pátek ráno jsem měl nejprve nějaké střevní potíže stran dráždivého tračníku, takže jsme vyrazili dost pozdě. Jeli jsme nejprve do Trnavy, ta Petra nezaujala, jen se mu líbily oba hlavní kostely, v tom barokním, s náročnou výzdobou a sochou nějakého papeže jsme byli svědky hromadné modlitby. Jedna starší žena vždy začala předříkávat nějakou modlitbu, například zdrávas nebo otčenáš a ostatní věřící se k ní v určitých místech přidávali a to se několikrát opakovalo. Vypadalo to, jako by byli dokonale secvičení. A bylo to přinejmenším zajímavé. Chtěl jsem si nafotit nějaké celkové záběry z NPR Čachtický hradní vrch, abych ho mohl napsat na botany, jenže už se poněkud nachýlil čas, takže jsem nakonec zvolil Piešťany, kde Petr ještě nebyl. A ty se mu docela líbily, konečně viděl Barlolamače, předtím nemohl pochopit, co to pořád blábolím, ochutnali jsme místní šedesátistupňový léčivý pramen, obdivovali jsme termální vodou sycená jezírka s tropickými lekníny a viktorií, vybudovaná ve 30. letech 20. století a nakonec jsme šli na večeři. Stmívalo se už docela brzo, takže jsme byli postaveni před otázku, jak strávit zbytek času, než budou v půl desáté připraveny v Priepasném boty. Jakno je totiž přetížený, už není nejmladší, a proto poněkud nespolehlivý. Navrhl jsem čajovnu. Na internetu jsme našli dvě, ta bližší byla zavřená, tu vzdálenější jsme málem nenašli, neboť se Petrovi vybil telefon. Ale nakonec jsme, po hodině pobíhání mezi paneláky, seděli v čajovně Zatmění, dýchali vzduch otrávený vodnicemi, zahráli si double a po necelé hodince šli. Při cestě do Pripasného jsme zjistili, že jsme mohli parkovat kousek u čajovny, že je to u cesty, ale takhle jsme ušetřili za parkovné. Velké parkoviště u středu města je placené, ale jen do 21 hodin. Pak se zvedne závora a nic se neplatí, ať tam člověk stál, jak dlouho chtěl. Také bylo vidět, že jsme neodjížděli zdaleka sami. Ve tři čtvrtě na deset jsme vyzvedli boty, skutečně tam byly, neboť Janko musel někam zajet. Nebo k někomu. Nebesa, naproti sedí děsně roztomilý heteráček! Druhý den, v sobotu jsme měli jen půlden, neboť odpoledne bylo již zmíněné setkání. Nejprve jsme se podívali na Valtický zámek a kousek parku, pak jsme navštívili Dianin chrám a kapli sv. Huberta a řešili oběd. Vrátili jsme se do Valtic, kde se podle internetu měl nacházet Coop otevřený i odpoledne. Coop jsme nalezli, ale byl otevřen jen do 11 hodin. Jak se ukázalo později, za rohem, kam nebylo vidět byl ještě jeden a ten měl otevřeno. Nicméně, my jsme jeli do Břeclavě do Billy a po obědě, Petr zhltl celé grilované kuře, jsme si prohlédli zdejší zajímavý zámek a už byl akorát čas jet na Hraniční zámeček. Ten je předělán na luxusní hotel s luxusním občerstvením pro obyčejné smrtelníky. Opravený zámeček pěkný, ale ten jídelní lístek z luxusní hospody. To bylo samé kedlubna, okurka, kmín nebo kachna, zelí, hrozno či dokonce mák, švestky, brambor (jeden), nemluvě o kapr, libeček (brrr), kapání (divím se, můj milý deníčku, že místo kapání nebyla pšenice a mladá křepelka); nejlevnější menu za těžko uvěřitelných 420 KČ. A menu s polévkou, tedy obvyklý oběd hnedle za 840 KČ. O nehorázných cenách podřadných vín ani nemluvě. Vzhledem ke skutečnosti, že si vyděláváme poctivou prací, jen jsme se upřímně zasmáli. Následovalo setkání. Bylo tam zhruba šedesát lidí, což byla asi třetina ročníku, občas jsem s někým prohodil nějaké slovo, ale většinu času jsem si prohlížel Martinovi snímky ze Zakvakazí. Naštěstí si pořídil nový kompaktní digitální fotoaparát, ten jeho letitý byl opravdu už ostudný, i většina MT dělá dnes lepší snímky a aby ho náležitě využil, nadělal 4500 snímků a všechny jsem viděl. Bylo to značně únavné, zvláště než jsem objevil, že otáčením kolečka se dá proces značně urychlit. Ovšem videa z ázerbájdžánských bahenních sopek byla skvělá, to zase ano. V neděli jsme se vraceli zpět. Nejprve jsme se stavili na lokalitě, to jest na Slanisku Dobré Pole; pampeliška besarabská se pochopitelně nekonala, zato jsem konečně našel hadí mord šedý. No, bylo už přeci jen pozdě. Zamířili jsme do Jaroměřic nad Rokytnou. Řídil jsem já, dost jsem se zapotil, takže jsem odřel o obrubník puklici. Totiž, do Jaroměřic nevede žádná slušná cesta, samé klikaté úzké okresky. Zašli jsme na oběd do místní hospody. Nebylo sice hrozno ani libeček, zato ale za rozumnou cenu. Zámek je prostě úchvatný, s bohatým inventářem, například habánská kamenina zhruba z roku 1594 je prostě nevídaná, s nádherně dochovanými hraběcími pokoji, vrcholem je pracovna s dřevěnou intarzií ze 32 druhů dřev místo parket. A tak dále. Zámek rozhodně stojí za odbočku a ani nevadilo, že nádherný barokní kostel je zavřený. Ještě se sluší připomenout, že když jsme jeli ve čtvrtek za tmy po D1, viděli jsme nevídané věci. Představ si, můj milý deníčku, že se na ní pracovalo! To jsou divy, že? K večeru. A za tmy! No nic, když jsme se tuhle v pondělí 28.10. vraceli i s dětmi z Libhoště, projeli jsme D1 bez obtíží. Pořád tomu nemohu uvěřit i přes to, že vlastně od úterý pokračovaly prázdniny, takže provoz nebyl zase tak velký. Včera jsem se na poslední chvíli rozhodl jet do Ponrepa, udělalo se mi však dosti nevolno, bál jsem se, že je to hnusná blicí viróza, co řádí v práci, ale nějak se to stáhlo. Když jsem seděl, například ve vlaku, ještě to šlo, ale při pohybu se mi motala hlava a bylo mi nevolno. Ale u Petra mne to rychle přešlo. ukázalo se, že ono pondělí 28.10. děti vytáhli při hře mrazničku ze zásuvky, takže jsme všechny zásoby ovoce museli vyhodit, třešně už začínali plesnivět. No, ještě by šlo zkusit rozmražené ovoce vykvasit a vypálit, jenže jsme neměli vhodnou nádobu. Takže jsme běhali do popelnice, vymývali, vytírali a podobně. Ach ty děti, to je radost. Nakonec mi Petr vyčetl, že já žádné nemám, žádné návštěvy mne neotravují a že mám pohodový a krásný život a nemám právo si na cokoli stěžovat. To jsem ale dopadl. Ten heteráček je opravdu rozkošný. A papká kokosové mysli sušenky.