Koupací ostrov
Můj milý deníčku,
abychom se dostali na koupací ostrov, bylo třeba se nejprve dostat na loď. Zvolili jsme MHD, některými jedinci zvláště doporučovanou. Neznámo proč. Autobus nás vyhodil na zastávce centro a nám nezbylo, než se všemi těmi hutnými perníky, cukrátky, lahvemi s lihovými nápoji, konzervami s chobotničkami, zásobami vody a kinedryly jít pěšky. Byl jsem ověšen jako vánoční stromeček a brzy jsem toho měl dost. Kdesi v dálce jako bludička zářila naše loď a čím déle jsme se plahočili, dím vzdálenější se zdála. Byla totiž ještě úplná tma. Posléze jsme začali potkávat další lidi s objemnými zavazadly, zřejmě též výletníky. Poslední úsek cesty jsem prošel s vypětím všech sil, vyškrábal se na loď a plácl sebou na sedačku. Jediné, na co jsem se zmohl, byl kinedryl, jenž jsem neopomněl zapít půl hodiny před vyplutím. Ještě že tak, ačkoliv loď nebyla úplně malá, na širém moři to dost houpalo. Když jsme konečně vypluli, nadělal jsem asi tak 350 snímků Madeiry mizející v dáli, všechny přepálené. Neopomněl jsem vyfotit letiště, pozoruhodný betonový kolos, jakousi zmnoženou estakádu, činící tamní letiště oproti minulosti zcela bezpečným, útesy sv. Lorence, jež jsme důstojně obeplouvali a dokonce jsem zvládl zvěčnit ostrov celý, od jednoho kraje k druhému. A pak už jsem netrpělivě vyhlížel Porto Santo. Petr si naopak všímal spíše párku homosexuálů, ten s přelivem mu připadal dost vykroucený. Po vystoupení jsme šťastně nalezli na vozíku z podpalubí naše zavazadlo a vyrazili k čekajícímu autobusu, jenž nás případně dovezl do hlavního městečka ostrova. Táhlo na jedenáctou, ubytovávali ovšem až od 15 hodin, takže jsme nechali zavazadlo svému osudu v kolárně a vyrazili na pláž. Koupací ostrov Porto Santo má na jižní straně asi osmikilometrovou písečnou pláž, takže jsme šli dosti dlouho, než jsem byl s místem spokojen. Píseček byl jemný, suchý, prohřátý, pětibarevný, to je žlutý, bílý, černý, červený, světle a tmavě hnědý a tu a tam nějaké zrnko bylo průsvitné. Bylo příjemně pod mráčkem, voda sice nebyla nejteplejší, ale byly zábavné vlny, vstával jsem brzy, takže jsem jen tak v plavkách a tričku usnul a bylo to. Ke své spokojenosti jsem se pěkně spálil. Co by to bylo za dovolenou u moře, kdybych se nespálil, no uznej můj milý deníčku. Už večer jsem se začal mazat patentním švýcarským gelem na spáleniny s aloí vera. Za ty tři dny jsem ho vypatlal docela dost. Naštěstí. Také jsem, poučen zrádností sluníčka pod mrakem, zavedl možná až zbytečně přísná bezpečnostní opatření. Večer jsme zašli do místní upadající rybárny na večeři. Petr si dal sardinky, v lístku se psalo, že si musí dát alespoň tři, proto si jich dal pro jistotu pět s hranolkami a polévku k tomu. Já si dal řízek z tuňáka s šesti pečenými brambůrky a salátkem, vše za zvýhodněnou cenu 12.50. Nejprve nám servírka přinesla burské oříšky, snědl jsem jich docela dost, také si dal dost polévky od Petra, takže obřího kusu tuňáka jsem snědl zhruba půlku. Měl jsem si zbytek zabalit do ubrousku, později by mi přišel k chuti. Petr obří sardele natlačil, ale jen proto, že měli velké hlavy. Zato když zjistil, že za hranolky si počítají čtyři a půl eura, musel jsem ho křísit. Jinak se tam jedlo dobře, ale soupeření s nedalekou vývařovnou u velké samoobsluhy asi tradiční rybárna neustojí. Hotelový pokoj nebyl moc prostorný, ale postel byla o něco širší i delší. U záchodu byl též bidet, dokonce s ručníčky na zadek, jenže odpad byl ucpaný, takže se toto bohulibé zařízení obtížně používalo. Vodu jsem zde prohlásil za podezřelou, ostrov je totiž dost vyprahlý, zvláště koncem září, a kupoval balenou, nejčastěji značky Atlantida z Madeiry. Ta byla opravdu dobrá. Na druhý den jsme si naplánovali přechod ostrova z jednoho břehu na druhý, ostrov je totiž dosti malý, na délku má asi 11 km a na šířku tak nejvýše šest. Hotel byl se snídaní, což se hodilo a vyrazili jsme. Nejprve se šlo k nápadnému sopečnému kuželu Pico do Castello, stále zčerstva do kopce, erozí poškozenou krajinou, na jehož zvýšeném úpatí je upravena silniční vyhlídka. A jak tak přicházíme k vyhlídce, z druhé strany než vede silnička, přijížděli dva borci se svými ženskými na čtyřkolkách. Nenechal jsem jejich počínání bez ohodnocení, jak se vzápětí ukázalo, šlo o Čechy ze stejného hotelu, takže si vyslechli něco v tom smyslu, jací jsou skvělí, když se nechají na kopec vyvézt čtyřkolkou. Než odjížděli, ta právnička se nechala slyšet, že by ráda věděla, co mám v tom nacpaném batohu hahaha, za což jí patří náš dík, neboť jsem si díky ní vzpomněl, že ssebou táhnu dalekohled. Následoval výstup do sedla. Kopce zde věru nejsou vysoké, byly jsme tak nejvýše ve 300 m n.m., ale zato mají prudké svahy. Místy lze obdivovat sopečné horniny a ze sedla bylo vidět moře na jižní i severní straně ostrova. Z nejvyššího vrcholu dost možná bude kruhový rozhled, ale až když člověk vyleze na onu záhadnou kouli. Možná je součástí letiště nato, ač rozhledna by byla případnější. My se však vydali dále, naším cílem bylo pobřeží kdesi v dálce dole na severu. Krajina byla patřičně rozervaná, vyprahlá a liduprázdná. Tu a tam po silničce pod námi prosvištělo osamělé auto a po troše bloudění jsme konečně sestoupili až k moři, na místo, kde je možné koupání v lávových jezírkách. To jsme ještě netušili, že lávová jezírka jsou použitelná především za odlivu, nebo alespoň za zcela klidného moře. Pláž nebyla velká, z poloviny písečná a z poloviny oblázková. Příliv k naší smůle zrovna vrcholil, takže vlny byly pořádné a valící se oblázky dokázaly pěkně masírovat nohy. Dost se divím, že jsem neměl modřiny. Koupat se zkrátka moc nedalo, nepomáhaly ani boty do vody, neboť byly v tu chvíli plné písku a kamínků. Když jsme asi po hodině odcházeli, zdálo se mi, že voda opadává. I vrátili jsme se. Vlny poněkud opadly, nejbližší kámen byl málem na suchu a tak jsme znovu zkusili koupání a šlo nám to mnohem lépe. A kdyby voda ještě klesla, šlo by to ještě lépe. Škoda, že příliv vrcholil někdy kolem druhé, kdy jsme zrovna dorazili. Také to byl asi ten důvod, proč tam nikdo nebyl. My se však museli vrátit zpět, šli jsme ovšem pohodlnější cestou přes Komanču, docela rázovitou vesnici a kolem letiště přímo k hotelu. Večer si šel Petr zaběhat na pláž a já cvičit tai-či na nábřeží a nakonec jsme na molu obdivovali mladé cizince, koupající se v moři a chodící po rukách. Večeřeli jsme místní plněný bílý chléb, připravený pohledným mládencem. Další den jsme vyrazili na jihozápadní cíp ostrova, kde jsme ještě před nástupem přílivu stihli krátké koupání v lávových jezírkách, lemovaných nápadnými skalními útvary a vyrazili pěšky na jiné místo, klidnou zátoku o něco severněji. Než jsme sešli k moři, dočetli jsme se něco v tom smyslu, že voda není určena ke koupání a skutečně. Ačkoli místo vypadalo lákavě a bylo by vhodné k plavání, neb úzká zátoka nabízela jen malé vlny, ovšem voda se mi zdála dosti špinavá. Takže nakonec jsme jen obdivovali zajímavou ukázku sloupcovité odlučnosti čediče, neboť Petr se nechal nakazit mými řečmi o špinavé vodě. Nakonec rozumná úvaha připouští, že v úzké zátoce se voda špatně vyměňuje. Proto tam také byly malé vlny. Nicméně Češi se tam s chutí koupávají. Ale Češi jsou prasata. Takže jsme se vrátili na hlavní pláž a chvíli odpočívali a vydali se na autobus zpět k lávovým jezírkům, jež již ke koupání vzhledem k mohutnému přílivu vhodná nebyla. Po návratu jsme ještě prošli městečko, objevili Kolumbův dům s muzeem a prohlédli místní obchůdky. Povečeřeli jsme v naší oblíbené rybárně, já místní chleba s vejci a Petr pánev přílipek. Následoval poslední noc na ostrůvku, loď však vyplouvala až v 19 hodin, aby se z Madeiry stihlo Porto Santo jako jednodenní výlet, takže jsme měli ještě jeden celý den. Nejprve jsme se šli podívat do muzea v Kolumbově domu, muzeum je pěkné, opečovávané, paní se nám jako prvním návštěvníkům hodně věnovala, nejzajímavější mi přišli stříbrné cihly z pokladu vyzdvihnutého ze dna moře. Následoval nákup příruční tašky zamýšlené jako palubní zavazadlo na perníky z Madeiry. Perníky jsou hutné, těžké a taška za 16,5 eura se začala už na letišti v místě úchytů vytrhávat. Taška byla vyrobena ve Španělsku a když jsem ji jako dárek předával matce, ta byla v klidu, neboť její taška přivezená z dovolené v Mar Menor, za 25 euro, se trhá úplně stejně. Zjevně výrobní chyba, jinak se jí taška líbila. Zavazadla jsme umístili do kolárny, vrátili klíč a vyrazili na oběd do místní, nově otevřené velkoprodejny s bufetem. Škoda že jsme ho neobjevili dříve, mohli jsme se tam stravovat pravidelně. Zbytek dne jsme proleželi na pláži, Petr se koupat třikrát, já jen jednou a pak jsem už jen odpočíval oblečený do dlouhých rukávů a nohavic, bál jsem se totiž spálení. Byly to však obavy liché, už jsem byl přizpůsoben spalujícímu žáru a mohl se ještě doopálit. Vzhledem k tomu, že vlny byly menší, než jindy, jsem si i zaplaval. Na okamžik jsem si totiž nedal pozor a zaneslo mne to docela daleko. Chvíli jsem si i myslel, že ke břehu už nedoplavu. Příliv byl ten den zvláště vysoký, všechny slunečníky i lehátka se ocitly pod vodou. Voda dosahoval málem až k našim nohám, ale vybral jsem místo dobře. Takže jsem si stihl vyfotografovat i jespáky písečné i se jakž takž zbavit písku. Doma jsem pak našel ještě trochu v ponožkách. A šplouchání vln jsem slyšel ještě čtrnáct dní poté. Když se čas nachýlil, vyrazili jsme na autobus, neboť nový přístav je dost daleko. Staré molo využívají už jen plavci, rybáři a romantici. Na zpáteční plavbu jsem také zapil kinedryl, ale už to tolik nehoupalo. Následovalo hledání zastávky přípojného autobusu. Ta pochopitelně není u přístavu, co by tam dělala, museli jsme se pěšky přesunout asi 2 kilometry kamsi nahoru do města, už za tmy, neboť autobus odjížděl v půl jedenácté. Bez navigace bychom se nechytali, ale nakonec jsme trefili správný autobus. Měl na jedné straně tři a na druhé straně dvě řady sedadel, takže pronést velké zavazadlo zvláště úzkou uličkou byl docela výkon. Následovala značně dobrodružná jízda úzkými uličkami a silničkami nad skalními srázy spadajícími do moře přesně těmi místy, kde se tuhle vyklopil autobus s německými turisty. Avšak my dojeli bez nehody do městečka Santa Cruz, kde jsme měli zaplacenu technickou noc ve spartánském ubytování ve starém domě ve středu města. Městečko je za tmy hezké, s pěkným nábřežím, ale po půlnoci už v něm bylo přeci jen mrtvo. Pronajímatel plašil, že autobus, se kterým chceme jet na letiště nejezdí, ale naštěstí to byla fáma. Nicméně, doprava na letiště nás stála spoustu nervů, neboť kolem projížděl jeden autobus za druhým, ale žádný správný. Nakonec mne uviděla jedna místní občanka, podivného cizince s velkým zavazadlem a ptala se, zda chci na aeroporto a když jsme přisvědčil, poslala mne na sousední zastávku. Tam už čekal též poučený Petr, za chvilku dorazil teď už správný autobus, s úzkou uličkou, a ten nás šťastně dovezl na letiště. Odbavení proběhlo v milém, domáckém duchu a bez obtíží jsme pohodlně dorazili do Lisabonu. Nejprve jsem umístil svá příruční zavazadla do úschovny a nechal si jen fotoaparát. Do města jsme nejeli metrem, ale aerobusem, abychom také z Lisabonu něco viděli. Na letišti jsme obdivovali naší poslední banánovníkovou plantáž, také mi Petr ukazoval známý park Eduarda VII s mladými homoprostituty, až jsme dorazili do části obnovené po zemětřesení. Jedná se o známou katastrofu, při níž část Lisabonu byla zcela zničena požáry a vlnou tsunami. Mnoho lidí zahynulo ve zřícených kostelech, čehož se snažili zneužít jezoviti, ale tentokrát jim žádné kejkle nepomohli a král je vyhnal ze země. Naopak povolal markýze de Pombal, jenž nevybíravými metodami postavil nové dolní město. Prohlédli jsme si pravoúhlé ulice od náměstí Rossio po vítězný oblouk, často obložené kachlíky, postavené tak, aby odolaly zemětřesení. Také jsem obdivoval místní tramvaje s kladkovým sběračem i polopantografem. Následoval oběd v tamním bistru. Petr si dal kebab v housce a já chobotnicový salát. Docela dlouho jeho příprava trvala, takže jsme ho hltali oba, neboť už se nachýlil čas k návratu. Nebyl moc dobrý, chobotnice byla tuhá, ani kebab nenadchl, ale nic mi z jídla nebylo a to je hlavní. Vraceli jsme se se slušným předstihem. Rychle jsme vyzvedli zavazadlo a hurá na kontrolu. To byl ovšem ježčí porod. Měl jsme batoh a onu nově zakoupenou plážovou tašku, na rozdíl od Madeiry ani jedno zavazadlo neprošlo rentgenem. Musel jsem čekat, jenže před námi nějaký Francouz převážel tři lahve vína, asi dost drahého, když je nechtěl dát jen tak do kufru. Takže, nejprve bylo nutno lahve vyndat z původního zapečetěného pytlíku, každou zvlášť protlačit rentgenem, ještě ji prověřit ručně, postupně všechny tři vložit do nového pytlíku, prověřit doklady, zapečetit pytlík a mezitím se úspěšně hromadila další zavazadla k prověření. Když na mne přišla řada, už trochu spěchající celník rovnou odmávl perníky, ale batoh jsem musel vybalit málem celý a došlo na vyhození drahého švýcarského gelu po slunění. Příliš velká tuba. Ještě štěstí, že jsem ho už dost vypatlal. Ostatní prohřešky už mi pro jistotu prominul. Po této procedůře byl už tak akorát čas doběhnout do letadla, málem jsme byli za Borůvkovi. Let probíhal zprvu dobře, ale v Praze dopoledne řádila vichřice a její dozvuky byly cítit i při přistávání večer, ale přistáli jsme. Pak už následoval únavný přesun do Chyňavy. Další den jsem měl dovolenou, ale šel jsem do práce pro počítač,abych stáhl fotografie a hned jsem byl zaměstnán. Fuj. Nakonec jsem vystačil s novou 8 GB kartou, snímků jsme udělal pouze 1748. Vím, je to slabota, ale co naplat.