Borůvkovi
Můj milý deníčku,
tak mne Petr vytáhl na Madeiru. Tedy, on sám chtěl na Kanárské ostrovy, ale já upřednostnil Madeiru, kvůli rostlinám. Bratr prohlásil, že konečně utrácím peníze za cestování a ne za značkové oblečení, ale nevím, zde je to rozumnější. Petr měl s výletem na deset dní, tedy přes dva víkendy, spoustu zařizování, celé se to táhlo, včetně plateb nějak od ledna; já měl zase větší cestovní horečku. Ovšem nejhorší chvilky si Petr prožil den před odletem, kdy se pokoušel udělat on-line odbavení. Já jsem prošel hladce, ale jemu se to nedařilo, prý nemá platnou letenku. Česká pobočka mu odmítla pomoci, takže volal do Portugalska, psal tam e-mail, posílal dvě upomínky a nakonec se druhý den ráno, tedy v den odletu, dočkal potvrzení letenky. Neseděli jsme tudíž vedle sebe, ale to naštěstí spravili na letišti a ještě nás dali vedle sebe přes uličku na let na Madeiru. A to jsme si připláceli za pohodlnější sedadla. Celé to vzniklo v souvislosti se zavazadlem. Aby se mohly letenky koupit dohromady, musí mít společní cestující buď zavazadlo, nebo ho naopak všichni nemít. Odlétalo se v pátek, nejprve do Lisabonu, kde byl jeden nocleh v ubytovně u letiště, ráno pak odlet na Madeiru, na letiště Christiana Ronalda, no nazdar, následoval pobyt na Madeiře ve velmi pohodlném bytečku přes rbnb. A protože se Petr chtěl nutně koupat v moři, přepluli jsme posléze na Porto Santo, rozkošný koupací ostrůvek dvě hodiny plavby od Madeiry, kde jsme strávili další čtyři dny. Následoval návrat na Madeiru, opět lodí, přespání v městečku nedaleko letiště a konečně odlet do Lisabonu, kratičká prohlídka města a návrat domů na ruzyňské letiště v pondělí v podvečer. Padlo na to tedy jen šest dní dovolené a nějaké volno v pátek, kdy jsem musel odejít dříve z práce, abych stihl odlet. Nakonec jsme pravda měli přes hodinu zpoždění, ale stejně jako u vlaků, jeden se na to spoléhat nemůže. První pozoruhodná příhoda se stala ve vlaku. Neboť jsem se rozhodl netahat na Madeiru služební počítač, i tak jsem měl dost jiných krámů, skládal jsem, abych se nenudil, origami. Začal jsem Nišikawovým herkulesem antilským. V našem oddělení seděl mimo jiné jeden postarší japonský pár a ty hotový brouk rozhodně zaujal. A to do té míry, že Japonec odkudsi vytáhl přístroj velký asi jako voděodolný mobilní telefon, něco do něj řekl a krabička promluvila, jenže německy. Takže Japonec rozrušeně opravil krabičku, něco jako že čeko, a až na další krabička mluvila česky. Sice jako google překladač, ale mluvila. Žel, já takovou krabičku dosud nemám, ale pomohl hodný pán, jenž jim mé odpovědi přeložil do angličtiny. Otázky typu kolik let dělám origami a odkud beru návody na skládanky jsme zvládli bez větších potíží, ale otázka ohledně navštěvované školy mne poněkud potrápila. Zde by se hodil živý překladatel, jenž by vysvětlil, že Japonci mají na všechno školy a ne jako u nás, že všichni umí všechno. Sice blbě, ale umí. Já se však o jejich kulturu trochu zajímám, tak jsem se chytil a vysvětlil, že jsem autodidakt, samouk, což Japonce uspokojilo. Také jsem zmátl Japonce tím, že jsem obrátil příjmení a jméno, místo správného Nišikawa Sejdži jsem řekl Sejdži Nišikawa, ale nedali se, přišli na to. Vlak měl jako obvykle půl hodiny zpoždění, přeci nepojede na čas, to by byla nuda. Rozhodl jsem se tedy, že původní plán změním, obětuji již zakoupený lístek na expresní autobus na letiště, vystoupím už na Smíchově, tam má Kabát stánek a budu si tam moci pohodlně koupit půlku vánočky. Vánočku už neměli. Takže jsem nejprve pobíhal sem tam na Smíchově až jsem si vzpomněl, že stánek je též na Zličíně. Následovalo další pobíhání, neboť se opravují odjezdová stání a nemohl jsem najít místo náhradního odjezdu autobusu na letiště. Před vstupem do zakázané zóny mi Petr nabídl trochu becherovky, takže jsem si nemohl zapít kinedryl. Kontrola proběhla hladce, zato nám v letadle vtipně oznámili, že Lisabon je ucpaný a musíme čekat, až se uvolní místo. Když už jsme málem rolovali po dráze, Petr se ubezpečoval, zda jsem si koupil pojištění na cesty. Měli jsme toho v práci moc, ani o tom nechci mluvit, můj milý deníčku, takže jsem pojištění pustil z hlavy. Stihli jsme ho koupit ještě před startem, ale bylo to o fous. Start byl hnusný, v Praze nic neobvyklého. Jako občerstvení nabízeli nápoje a krabičku s mírně rozmočenou tortilkou, kouskem sýra a třemi krekry. Velké zavazadlo, měli jsme jedno společné, naštěstí letělo rovnou na Madeiru, takže my se mohli ihned vydat na ubytování. Petr našel správný autobus a bez nehody jsme dorazili k předměstskému činžáku a v něm byl jeden byt předělán na turistickou ubytovnu. Vzhledem k nesmyslným pravidlům s přenášením vody přes letištní kontroly jsem byl značně vyprahlý a tak jsem se musel napít tamní kohoutkové vody. Byla dost chlorovaná, takže snad byla nezávadná. Byla tma, takže nebylo nic moc vidět, ale z okna nějaké cizokrajné rostliny vidět byly. Druhý den jsme vyrazili na autobusovou zastávku a řidič přijevšího spoje nás ubezpečil, že na letiště nejede, ale že nás zadarmo vezme na další zastávku, odkud už snadno dojdeme pěšky, což byla také pravda. A teď se tě, můj milý deníčku ptám: Bylo by něco takového možné v Praze? Už přistávání bylo na Madeiře působivé, ač jsem seděl vedle uličky, přesto jsem zahlédl z ostrova dost, aby mne pohled nadchl. Vystoupili jsme do dusného tepla přímo na letištní plochu a vydali se pěšky do letištní haly. Žádné olbřímí bludiště jako ve velkých městech. Chvíli jsme čekali na zavazadlo a šli si pronajmout automobil. Před námi si pronajímal auto český pár, viděli jsme je pak též na útesech, takže cesta letiště útesy není nic nápaditého. Najít výdejnu automobilů nebylo úplně snadné, ale jakmile Petr odhalil, že schody na nákresu jsou ve skutečnosti zebrou přechodu pro chodce, bylo vyhráno. Já jsem fotil nějaké eukalypty, Petr mezitím vyřídil papíry a vyrazili jsme na útesy sv. Lorence. Madeira je ostrov sopečného původu, což lze nejlépe vidět právě na těchto útesech vybíhajících daleko do moře. Majestátnost skalních útvarů je nesporně působivá a pestrost lávových tvarů a barev je udivující. Rostlinstvo bylo koncem září už dosti spálené, ale pár zajímavých druhů jsem ještě odlovil, například fialu madeirskou silenku jednokvětou nebo jeden z endemitních smilů. Nejhezčí byl ale hadinec Echium nervosum, jež ještě vzácně dokvétal. Na parkovišti jsem se nechal zvěčnit s datlovníky, jinak bylo dosti horko, takže jsem litoval, že jsem si nevzal tenké kalhoty do přírody. Když jsme došli na šíji, začalo náhle pršet a z boku na nás dorážely proudy vody; během chvíle jsme byli promočeni. Ale naštěstí bylo stále dosti teplo. Při následné cestě autem do místa ubytování se mi udělalo v autě špatně, snad to bylo z přehřátí, nebo šlo o zpožděnou kinetózu z letadla. Opravdu jsem myslel, že budu zvracet. Navíc, úzké ulice ze samých zatáček, prudké sklony bočních ulic a podobně tomu nijak nepomáhaly. Nakonec jsme ale dorazili a dokonce i zaparkovali, vzdor zácpě způsobené dětským dnem, neboť pěšky zde chodí jen sebevrazi. Ubytování na předměstí Funchalu shledávám velmi pohodlným, navíc majitel nám zásobil spižírnu včetně několika cukrovinkami z nedaleké perníkárny, však v ní také pracuje. Jednalo se o pěkný byteček 3+1 s velkou terasou s výhledem na moře a dále s bazénem s kvetoucími palmami rodu Archontophoenix. Ve výhledu byla mimo moře a funchalského přístavu též ztepilá araukárie a velký archontophoenix. Dole v přízemí řádili dětičky, já se trochu prospal a bylo mi lépe. Jedinou vadou byla krátká a poněkud úzká postel. Majitel nás upozornil, že voda z vodovodu je pitná a výborná a měl pravdu. Tak dobrou vodu jsem dávno nepil. Večer jsem si všiml, že mezi mraky jsou hvězdy a napadlo mne, že jsem dost na jihu a že budu potřebovat nějakou hvězdnou aplikaci. Ráno jsme se nehonili a kolem desáté vyrazili na Ribeiro Frio. Cesta vedla nejprve horskou silničkou zčerstva nahoru, po cestě jsme přejeli několik ploužících se půlmaratonců, lehce vyklusávající jsme potkali až nahoře na rovince, a poté jsme zase jeli dolů. Podařilo se nám urvat jedno místo na tom správném parkovišti, pod kterým hned rostla nejdůležitější rostlina naší výpravy a sice zdejší neuvěřitelný endemit Musschia wollastonii. Je skutečně mohutná a působivá. Vzdor tomu však v přírodě dosti nenápadná. Dále byl k mání zdejší kakost, nádherné stromovité kapradiny a první leváda Balcones s vavřínovými lesy, zavlečenými platany, betonovou strouhou, což je ona leváda, agapanty, amarylisem a na samém závěru nádherným výhledem na hory a moře. Tato leváda je vhodná i pro všelijaké mrzáky a kulhavce. Další leváda už byla méně zalidněná, se spoustou neznámých rostlin, ovšem žádnou skutečnou peckou, následoval pořádný výstup podél suché levády. Když leváda zvlhla, konečně jsme ochutnali její vodu, pro což jsem si koupil skládací kelímek za tři stovky. V nejvyšším bodě se nacházely jakési chlévy, snad pro ovce, rozhodně to tam bylo dost vypasené a dále následoval sestup starobylou cestou, což se poznalo podle dláždění, jež bylo z oblázků a jaksi zvlněné, jakoby cesta byla postavena z mohutných klád z poloviny zapuštěných do země, jenže klády byly nahrazeny právě oblázkovou dlažbou. Po cestě jsme potkali zdejší obří borůvku. V podvečer jsme se vykoupali v bazénu, byť voda byla dost studená. Večer jsem se pokoušel pozorovat hvězdy, zajímavé byly hlavně dosti jasné objekty nízko nad obzorem, příslušná aplikace v MT si s nimi nevěděla rady. Strávil jsem nad tím dost času, jak se později ukázalo, zcela nadarmo. Ráno jsem vstal ještě za tmy a opět pozoroval hvězdy, měl jsem ohromnou radost ze spatření falešného Canopa, nebo jak se Canopus správně skloňuje, což je druhá nejjasnější hvězda a za příznivých okolností mohl být vidět. Dnes se však obávám, že v těch místech byl ten protivný dům. A mraky. A zase tam byly podivné hvězdy, jež se mi nedařilo určit. Následovala návštěva samoobsluhy kousek níž, viděl jsem zdejší sídlištní zeleň, to jest ibiškový živý plot, různé palmy a dracény, nádherné plumérie, nezbytné strelície a vrcholem všeho byla nepravděpodobná Schefflera actinophylla. Po snídani jsme vyrazili do Funchalu, najít sochu Sisi a Ronalda, chtěli jsme se u nich vyfotit. Jeli jsme MHD, což se ukázalo jako dosti obtížný úkol. Takže, všechny zastávky jsou na znamení, google aplikace ukazovala zásadně něco jiného než jízdní řády. Vybrali jsme si jeden spoj, jenž měl jet do centra a zastávku, kde byla elektronická on-line tabule s odjezdy. Ta ukazovala odjez za 25 minut, ale již se scházeli lidé a nebylo jich úplně málo a všichni jsme trpně čekali. My dorazili první, ale nijak zvlášť předčasně. Nakonec autobus skutečně přijel a vyklopil nás kdesi v centru. O hlášení zastávek jsme si mohli nechat jenom zdát. Petrovi trvalo tři dny, než přišel na to, jak jízdní řády chápat, já bych na to nepřišel nikdy. Takže, na každé zastávce je stejný jízdní řád, na němž je napsáno, v kolik odjíždí spoj z konečné, což obnáší, to dá rozum, dva sloupečky. Do zastávky na trase dorazí, až tam dorazí a proto se lidé scházejí v předstihu. Jedna z konečných se často nazývá centro, což je asi tucet různých míst kdesi v centu Funchalu. Vtipné, že. A jedna jízda stojí dvě eura, což je přesně dvojnásobek jako v Praze. U Sisi šlo fotografování snadno, u Ronalda v obležení jsme byli bez šance. Městský park ve Funchalu je skutečně opulentní, obří palnice, opět palmy a dracény, nádherné cykasy, kafrovník, jenž jsem vydával za skořicovník, Ceiba speciosa, Senna atd. Funchal samotný je pěkný, ale nijak zvlášť, i katedrála je spíše jen zajímavá. Poté jsme navštívili místní tržnici, dosti únavné místo pro výletníky, neboť ti jsou obtěžováni prodavači s předraženým ovocem. Nakonec se nám podařilo výhodně koupit místní banány, na Madeiře je totiž spousta plantáží, a vynikající mango. Kdybych i jen tušil, že onen zpola zelený plod bude tak mimořádně chutný, ani nepamatuji, kdy jsem měl naposledy takovou lahůdku, koupil bych jich kilo. Nebo raději dvě. Bylo také madeirské. Nakonec si Petr koupil jedno plodenství monstery za 7,5 eura. Už druhý den se plodenství začalo rozpadat a domů jsme ho dovezli už úplně oloupané, ale přiznávám, že jsem také rád zjistil, proč se známá pokojová rostlina jmenuje Monstera deliciosa. Plod byl skutečně lahodný, byť poněkud pálil na jazyku. To je prý způsobené předčasnou sklizní. Jinak je celá rostlina mírně jedovatá. Petr mi pak dlouho vyčítal, že jsem ho ke koupi přemlouval, když tolik po monsteře toužil. To už Petr šilhal hlady, takže jsme utíkali zpět do centra, kde měl Petr vyhlédnuté místní bistro. Já si dal polévku s houskou namazanou máslem, Petr nějaké maso, obojí bylo zcela uspokojivé a navíc jsme mohli pozorovat místní občanky, jež jen si sedly a už jim obsluha přinášela polévku a vhodný nápoj. Zjevně chodily na jídlo pravidelně. Poté jsme vyrazili autobusem do botanické zahrady, neboť lanovka nepřipadala v úvahu, Petr trpí závratěmi. Takže závratěmi jsem tentokrát trpěl já. Autobus se šplhal do prudkých svahů po spádnicích nebezpečně se přibližujícím 90 stupňům, v úzkých ulicích, kde div nedrhnul zrcátky o zdi, zběsile troubil, aby případní nešťastníci měli čas vrhnout se na střechu nebo zmizet do kanálu, na jedné křižovatce dokonce stál člověk s plácačkou a řídil provoz, aby nedocházelo ke srážkám s vozidly nenadále vyskakujícími zpoza rohu a vůbec jsem měl několikrát pocit, že se už už převrhneme zpět dozadu. Že jsme na správné zastávce nám naštěstí sdělil řidič, jinak bychom byli přejeli. Zahrada je pěkná, s nádhernými výhledy, žel sbírka místních rostlin se předělávala, takže jsem nic moc nenafotil, neboť většina druhů byla v sazenicích. Mají tam kaktusárium, palmetum, arabesky i typický madeirský domek. Největší bomba byla ovšem monstera, pnoucí se po obyčejném dubu křemeláku, můj milý deníčku, ano ano, je to tak. Zpět jsme šli pěšky, neboť jsme ještě neovládali jízdní řády. Byl to zajímavý zážitek. Šlo se přímo dolů po spádnici, část cesty jsme šli za dvěma malými holčičkami, když přebíhaly nebezpečný úsek, též jsme přebíhali, když se tiskly ke zdi, též jsme se tiskli a tak podobně. Bezúhony jsme dorazili zpět do centra. Tam jsme objevili zastávku spoje číslo 17 a nechali se dovézt až před dům. Trasu už jsme dobře znali, takže jsme včas stihli dát znamení pro výstup. Opět jsme vlezli do bazénu, ač vzduch měl nanejvýš 23 stupňů, dokonce jsem se nechal vyfotografovat s květenstvím archontophoenixu. Palma okrasná květem, no toto. Druhý den ráno jsme šli nakoupit dárečky do nedalekého perníkářství. Udělali jsme tam slušný nákup, jenže prodavačce to bylo fuk, raději se věnovala štamgastům, došlo to tak daleko, že nám zapomněla vydat krabici se sušenkami. Petr se pro ni musel vrátit na druhý den. Jak se později vyjasnilo, náš pronajímatel tam pracoval, takže nám jako omluvu přinesl ještě nějaký ten nášup: perníčky i cucací cukrátka. Nepříjemné bylo, že si Petr na prudké silničce podvrtl kotník. Už v ČR si ho nechal prosvítit a má nalomenou jednu kůstku. Následoval druhý výlet do hor. Nejprve jsme se prodrali na 1640 m vysoký kopec Pico Riuvo do Paul s nádhernými výhledy na severní pobřeží a hlavní horský masiv, náhorní plošinu s větrníky a hory na západě. Skutečně prodrali, hlodášové houští pěkně píchalo. Jinak byl výlet vcelku nenáročný na převýšení, parkoviště bylo v 1500 m. Když se naše auto šplhalo na náhorní plošinu, výhledy byly skutečně dechberoucí, což je pro podobná místa nepochybně obvyklé. Po zdolání vrcholu jsme kousek popojeli a vydali se na kousek levady do norte, k vodopádu na začátku druhého tunelu. Celý námi prošlý úsek je možno rozdělit na dvě odlišné části oddělené prvním tunelem, dlouhým asi tak 300 m. Část od Boca da Encumeada je slunná, spíše suchá, ale bylo zde možno vidět endemickou dřevnatou miříkovitou rostlinu Melanoselinum. Tunel byl ovšem zážitek značně nepříjemný, člověk musel v předklonu cupitat po úzoučkém chodníčku nad širokým hlubokým vodnatým kanálem. Naštěstí prostřední část byla dost široká, aby se dva vyhnuli, jinak nevím. Když jsme do tunelu vlezli poprvé, museli jsme se vracet, aby mohli vyjít ven protijdoucí, nazpět jsme se připojili ke skupině asi padesáti výletníků, vylezli náhle z druhého tunelu, tak jsme se vraceli s nimi, a ti všichni museli projít kolem schouleného člověka v protisměru. Vlastní světlo je pochopitelně nutností. Ocitli jsme se však náhle v úplně jiném světě. severní strana byla zřetelně vlhčí a rostlinstvo bylo bujnější a zelenější a konečně jsem si užil vytoužené dřevité mléče a dokonce několik kvetoucích musschií. Naskýtali se nám nádherné pralesovité scenérie, ozdobené místním endemických králíčkem. Jak jsem již naznačil, u vodopádu, před ústím druhého tunelu jsme se obrátili nazpět. Poté jsme prošli okružní stezku vavřínovým lesem, žel nenapadlo nás přemístit auto na blíže položené parkoviště, takže jsme nejprve museli sejít 350 schodový sestup a poté zase vystoupat stejnou cestou zpět k parkovišti. Bylo to už dost únavné, ke všemu cesta vavřínovým lesem byla docela nudná. Ale zase jsme tam byli sami. V noci jsem v půl čtvrté vylezl pozorovat hvězdy. Chviličku jsem se radoval, že vidím Achernar, ale už jsem pojal podezření a ráno se mi potvrdilo. Všechny ty neurčitelné hvězdy nízko nad obzorem byly ve skutečnosti světla plující po hladině moře. Hahaha. Takže jsem viděl akorát celého štíra a dalekohledem jižní korunu. Jinak nic, podmínky na pozorování jižního obzoru nebyly úplně nejlepší a hlavně, měl jsem si najít lepší vyhlídku. Sluší se též poznamenat, že bylo zřetelně patrné, jak se na jihu rychle rozednívá. Nejprve je pořád tma a pak najednou úplně světlo. Už i na Madeiře je to dobře patrné. Následovala celodenní okružní jízda kolem ostrova. První zastávka byla v přímořském letovisku Ponta do Sol, kde jsme se konečně koupali v moři, jak ve vlnách, tak v klidné umělé laguně. Městečko je hezké, s banánovníky, palmami, výtahem a obvyklým kostelem. Další zastávkou byl maják Ponta do Pargo na nejzápadnějším výběžku ostrova, za příznivého počasí je vidět až do Ameriky. Jinak je k vidění suchomilné rostlinstvo včetně velké kvetoucí agáve, strmé útesy a pod nimi bouřící oceán. Pravda, patrně jsme tam mohli dojet rychleji, ale to by google navigace musela nabízet nově otevřenou silnici. Na obranu navigace musím říci, že silnice byla podle všeho ještě teplá. Ale stará silnice se spoustou zákrutů zase byla malebnější. Následoval přesun do Porto Moniz, kde se nacházejí skvělé koupací bazénky. Základem zdejší veřejné plovárny jsou lávová jezírka na břehu moře. Ještě o nich bude řeč na Porto Santo, zde však už jsou upravena tak, aby mohla být využívána masami. Ostré skály jsou částečně sbroušeny a doplněny betonovými hrázemi. Výsledek je velmi příjemný a hlavně zcela bezpečný a pokud by se někdo chtěl nechat utopit, je zde několik plavčíků, pískajících při překročení přípustných mezí. Největší atrakcí byl pochopitelně hlavní bazén, přes jehož vnější okraj se čas od času přelila velká zpěněná vlna a vrhla se na čekající dobrodruhy. Kdyby nebylo nutné dosti dlouho šlapat ne úplně teplou mořskou vodu, dal bych si to ještě jednou, ale i tak jsem si pěkně zaplaval. Vstupné nebylo velké, zato cena 6 euro za jednu kabinku překvapila i bohaté Němce. Po vykoupání jsme měli jet pozorovat vodopád padající z příkrého svahu do moře. Žel, mojí vinou jsme minuli odbočku na parkoviště, ale mohla za to navigace, neboť nám opomněla říci, že parkoviště je sice za 200 m vpravo, ale nejdříve se musí odbočit vlevo a to hned. To odbočení bylo ovšem svízelné a krkolomné. Takže jsme projeli dva tunely a zastavili u náhradního vodopádu. Byl podobný, ale ne tak pěkný a nepadal přímo do moře. Zase se ale u něj dobře parkovalo. Následoval nejklikatější úsek cesty, tunely se zde teprve staví, ale Petrovi se zdejší vláhou oplývající krajina mimořádně líbila. Pro mne bylo nejzajímavější kvetoucí hedýchium, žel nepodařilo se nám dostatečně bystře zaparkovat někde poblíž jeho porostů, takže ho nemám vyfotografované. Stejně není původní. Zbývala jen poslední zastávka v Santaně, kde se nachází skanzen místních tradičních domků. Už když jsme mířili na kryté parkoviště, poprchávalo, ale když jsme dorazili do vrátnice, už hustě pršelo. Navíc jsme měli jen asi půl hodiny času, vstupné stálo 6 euro, takže jsme tradiční domky, k nimž bychom museli v poklusu doběhnout a hned upalovat zpět, odpískali, zvláště proto, že jeho napodobeninu jsme viděli v BZ. Takhle jsme v pohodě stihli vrátit auto do půjčovny. Vše odřídil Petr, já se v nepřehledných místních silnicích bál řídit. O prudkých svazích a zatáčkách ani nemluvě. A také jsme většinou trochu spěchali, neb jsme zase nespěchali ráno se snídaní. V pohodě jsme stihli autobus do Funchalu a tam v pohodě nasedli na správný autobus až před dům. Následovala poslední noc ve Funchalu, nikoli však na Madeiře. V noci se mi zdál nesmyslný sen, a sice jsem byl vedením přidělen jako společník samotnému Hitlerovy a měl jsem mu být k ruce, bavit ho a plnit jeho případné rozmary. Ráno jsme vstávali ještě za tmy, stopli nějaký autobus do centra a vyrazili na Porto Santo.