zkusme se zamyslet nad mým oblíbeným internetovým pořadem. Proč má většina cizinců potíže s českou kuchyní? Nejdříve si řekněme, kdo je nemá. Naprosto bezvýhradně je přijímána lidmi z východní Evropy, rozumí se ruskojazyčné oblasti, začasté oceněné slovy konečně chutné poctivé jídlo a ne ty australské blafy. Dále jsou obvykle v pohodě Číňané, neboť jejich kuchyně je natolik pestrá, že snesou ledacos. A pak je tu jistý představitel alpinské rasy původem z Mauriciu, jenž rychle pronikl do tajemství jemných středoevropských chutí. Ostatní víceméně nechápou. V čem to tedy tkví. Zatímco většina světových kuchyní je založena na jednoduché kostře nakrájená zelenina + maso nebo jeho náhražka + příloha (placka, pečený brambor aj.) a cizinci od cizokrajné kuchyně očekávají cizokrajnou zeleninu, případně cizokrajnou přílohu či koření, nanejvýše neobvyklý druh masa, avšak česká kuchyně je založena na něčem zhola jiném. Nositelem chuti není míchanina, ale tuk. Ano ano, můj milý deníčku, česká kuchyně je skutečně založena na tukové bázi, do něj je ukryta ona míchanina a z ní potom vystupuje jaksi rovnou ve směsi. To s sebou nese oblibu jednoduchých chutí podle vzorce maso + jeden druh zeleniny + nevtíravá příloha. Kořeněno co nejméně, aby dobře vynikla chuť surovin. Dále patří k českým zvláštnostem vaření a pomalé dušení. No pověz, můj milý deníčku, která jiná kuchyně se může pochlubit takovou oblibou vařeného a jemně dušeného masa? A dále, česká kuchyně zeleninu ráda skrývá, vzorovým příkladem je svíčková, ale i takový gulášek je na cibulovém základě. Konec konců zeleninu přeci jíme v polévce! Stejně nápadné je to u moučníků. Ty zase podle celosvětové představy tvoří ovoce, nějaký nosič a cukr. U nás opět vycházíme z tuku, cukrem s vyjímkou indiánka velmi šetříme a s ovocem vlastně také a téměř vůbec v tradičních moučnících nevidíme směs ovoce. Vždy jen jeden druh. A abychom neměli pocit, že jíme stále totéž, podařilo se nám vytvořit postupy, jejich výsledkem je mimořádná chuťová rafinesa a jemnost, s níž se nemůže měřit téměř nikdo, ani Francouzi ne. Hrubost a zatěžkanost čískejků, mrkvových koláčů a jiných hnusů je českým moučníkům na hony vzdálena. Vše je lehké, nadýchané, jen se to vznáší a vždy jde o soulad chutí vystupujících z tukové báze. Vždyť i ta piškotová roláda se podává se šlehačkou. A ovšem máme tu též jednu značně nedoceněnou českou surovinu a sice tvaroh. A nutno podotknout, že moučníky přesto mají většinou u cizinců úspěch. Jasným důkazem nadřazenosti české kuchyně je skutečnost, že jakékoli snahy o vylepšení vyznívají naprázdno. Prostě, když přidám něco do míchaniny, mohu celkový dojem zachránit, když něco přidám do symfonie chutí, dopadnu stejně, jako bych přidal zvuk traktoru k Brahmsovi. Výsledek možná bude údernější, ale každopádně to bude průšvih. Také se ukazují určité souvislosti. Česká kuchyně je úsporná, ničím moc neplýtvá, takový bramborák jako hlavní jídlo cizince právem pohoršuje, vychází z potřeb lidí ze severu, proto ony hutné omáčky a je časově náročná na přípravu a to nikoli ve smyslu spousty krájení, ale ve smyslu spousty vaření, ostatně v zimě se stejnak muselo topit.
Nebesa, ten mladík s vyholenou hlavou, co sedí naproti a jeho slečna mu hladí stehno je prostě rozkošný. A musí být vzrušený, prostě musí. Zvláště v jeho věku. Já snad omdlím.
Vracím se do Plzně a místo pohodlné jízdy pendolínem sedíme v trapné náhradní soupravě. Jde o jeden motorový vláček a je také podle toho narvaný. V Plané nás z motoráčku vyhnali a doporučili nám nastoupit do skutečného pendolína, jenž tam ovšem ještě nebylo. Neboť jsem doufal, že rovnou přesedneme, dal jsem bundu do batohu. Pochopitelně jsem mrznul. A koho to nevidím na nástupišti? Onoho pátečního krasavce. Choval se patřičně sebevědomě a kouřil cigaretu. Také si mne všiml. Už v tichém oddíle sedí ve vedlejší řadě mladík a na levé ruce má dva (sic!) pánské prsteny ze žlutého kovu. A na cikána zrovna nevypadá.
Protože Petr si jel pro nové kolo, chce ho opět dát do toho nešťastného sklepa, mám velké obavy, zda jde o dobrý nápad, zaházení krabicemi podle mého soudu nemusí zdaleka stačit. Takže na mne neměl odpoledne čas, ale vymyslel jsem, že bych mohl jít plavat do berounského bazénu. Bylo to celkem snesitelné, ale kvůli tomu sem nepíši. Už na parkovišti, šel jsem totiž od náměstí, jsem si všiml nějakého světlovlasého, možná až nazrzlého chlapíka. Zkušeně se mu povedlo, že kupoval lístek hned za mnou, dokonce si myslím schválně stoupl ke stejnému okénku. Takže jsem dobře věděl, že si bere vstupenku na dvě hodiny. Opět jsem ho potkal ve sprše, kdy jsem měl zřetelný dojem, že na mne kouká a že se mi předvádí. Musím říci, že se mi docela líbil. Pak jsem ho viděl v bazénu, plaval chvíli ve stejné dráze. Šel jsem do páry, do vířivky a když jsem odcházel, najednou se objevil za mnou a šel na záchod. Tak to už nemohla být náhoda, zcela jasně si mne vyčíhal! A skutečně, u mušle nemočil, ale honil. Žel, zklamal jsem ho, jednak nevynikám velikostí pohlavního údu a také mám potíže s jeho ztopořením na veřejnosti. Takže se po chvíli sebral a šel zpět do bazénu. Ostatně měl zaplacenou ještě hodinu, já už musel za Petrem. Ale bylo to vzrušující, to nesporně.