vím, že jsem s tím otravný, ale tuhle přijdu ráno do chebského vlakového nádraží, hrnu si to do pendolína, před ním stojí hradba pracovníků drah a že prý kam jedu. Odpověď, tj. do Plzně, je uvedla do rozjařené nálady a vesele mi sdělovali, že do Plzně nejedou, že jedou odklonem přes Ústí nad Labem a že mám jet osobním vlakem do ML a tam že se uvidí, co a jak. A skutečně, ze staničního rozhlasu jsem se dozvěděl, že vlak ic pendolíno pojede ze stanice Chomutov město do stanice ULB odklonem a že vlak na odklonové trase nestaví. Vida vida. Osobní vlak jel za dvacet minutek, doploužil se do ML, tam se čekalo dalších dvacet a jelo se do Plané (Planá, Planá, prdel zakopaná). Tam se mělo přesednout na autobus do Stříbra. Avšak těm, co chtěli jet do Plzně a dál bylo řečeno, že za 15 minut přijede autobus jedoucí přímo do Plzně. A skutečně, ze půl hodiny dorazil autobus a naštěstí jel rozumně po dálnici rovnou do Plzně. Dorazili jsme 25 minut po celé, takže na Prahu jel až další expres a ten měl už v době našeho příjezdu zpoždění 15 minut. Měl odjíždět v další celou, neboť je zde pásmový provoz. Já měl sekeru 90 minut, ale ta paní, co spěchala do Prahy na metropolitan byla asi na mrtvici, když to zjistila.
Také se Petr rozhodl umořit další památkovou rezervaci, tentokráte Třeboň. Nejprve jsme se ale okoupali ve Vlkovské pískovně, na adama, jsou tam totiž takové niky, kde má člověk celkem soukromí. Najednou se objevil nějaký chlápek, svlékl se, lehl si poblíž a pořád si na něj sahal a očumoval nás. Mílka je myslím vyloučena. Po ubytování a prohlídce Třeboně jsme šli na tamní oficielní nuda pláž, s cedulí, pěknou malou. No, já jsem do rybníka Svět nevlezl, zdál se mi příliš zelený. Byl tam jeden podezřelý starší pán, pořád si dělal pičku, možná o něj už přišel a také po nás koukal. Byl tam jeden zajímavý muž, asi heterák skalní naturista. Pro zpestření se po hladině rybníka proháněly nejrůznější veslice. Nejlepší chvíle byla, když čtyřka bez kormidelníka svlékala trička. Škoda, že jsme neměli dalekohled. Následovala večeře v luxusnější restauraci U chcíplého jednorožce. Dal jsem si kachní prsa a byla to chyba. Čas od času se objeví zpráva, jak se udělalo návštěvníkům luxusní restaurace špatně, div že nezemřeli. Myslím, že vím proč. Je nepatřičným zvykem nabízet hostům polosyrové maso. to jako aby nebylo vysušené. No u hovězího snad, ale u kachny? Odmítl jsem to jíst, takže Petr mi dal svého přesoleného kapra, jinak ovšem chutného a sám snědl krvavou kachničku. Stejnak byla gumová, kousek jsem snědl. Kroupová šlichta byla celkem chutná, to uznávám. Další den jsem si ulovil míčovku na Vizíru (vy zíráte, my zíráme, Vizir) a jeli jsme se koupat na Cep I. Voda křišťálová, byť trochu chladnější. Svojí přítomností jsme vystrnadili jeden pár heteráků, ale co naplat, když se usadili u hlavní cesty. No, když byl chvíli klid, Petra nenapadlo nic lepšího, než mi ho kouřit. Najednou se opět ozval zvuk motorky, tentokráte nepříjemně blízko, jen tak tak jsme stihli zakrýt nejnutnější a už tu byl podnikavec s vozíkem a halekal zmrzlina, ledová káva. Takže si Petr koupil ledovou kávu a dokonce přiběhl krásný mladík ze sousední niky a vzal kávu i pro svojí slečnu. Pak jsem neúspěšně hledal aldrovandu, měl jsem se lépe připravit, tu správnou tůň jsem zřejmě minul. Následoval film Srpnová neděle. Ten se odehrává v Chlumu u Třeboně, kde je i pomník Hrubína, zavřený zámek a obrovská, alespoň čtyřicetimetrová jedle v zámeckém parku. Myslím, že naše největší jedle není v parku v Chodové Plané, ale právě zde. Včera jsem byl v bazénu a sauně. Už v bazénu bylo několik zajímavých objektů, ale sauna tentokráte překonala všechna očekávání. Byly tam dva opravdu krásní štíhlí mladíci, na těle neměli snad žádné chlupy, o to více vynikal hustý kožich v ohanbí, ano, můj milý deníčku, byli tam nevyholení, dnes vzácný jev, byly tam spolu a v sauně bylo tak těsno, že když lezli nahoru, div se nacpanými pytlíky neotírali o mou tvář. Nádhera. A nastoupil k nám roztomilý praktikant, ač Petr by tvrdil, že má nějaký ten špíček. A na budově nové genetiky pracuje skupina pohledných ukrajinských makáčů svlečených do půl těla.
To mne tedy podrž, můj milý deníčku, na co všechno nejsou lidé ochotni půjčit peníze, zde jako dluhopisy:
Společnost si půjčila peníze na vývoj mobilní aplikace pro předškoláky Lipa Learning. Z veřejně dostupného dluhopisového prospektu plyne, že do aplikace uvedené v roce 2013 investoval okolo půl miliardy korun. Aplikace tedy ani po šesti letech své existence nedokázala být dostatečně rentabilní.
To si opravdu někdo myslel, že aplikace pro předškoláky ponese peníze? Asi ano. A proč já nemám, můj milý deníčku ty miliony, jenž bych mohl takto bohapustě rozhazovat? Mlčíš, jako vždycky.