tak už zase stojíme. No nic, to už nikoho nezajímá. Byl jsem s B. na hořečcích na vápence u Kovářské. Světe div se, skutečně tam byly a co více, byla i pětiprstka. Vápenka se bujně opravuje, ač Unesko jí uniklo, zato botanické lokality jdou pomalu do kytek. Nahoře na horách bylo ještě snesitelně, zato v nížině bylo nechutných 35 stupňů. Doma byly všechny tři bratrovy děti, naši opravdu necítili potřebu tahat se s nimi v takovém vedru ven, takže byli jen v otcově bazénu, kde se neteře stihly spálit. Jinak koukali na televizi a hráli počítačové hry. Byl jsem u Petrových rodičů uklízet domek. Minule jsem si ztěžoval, že jsme toho moc neudělali, tentokráte se vracím dost utahaný, málem jsem se ani nevykoupal v jezírku a ještě jsem si zabodl do prstu jehličku minerální plsti, obávané skelné vaty. Doufám, že jsme ji vybrali dost důkladně a že žádnou nenajdou Petrovo děti. I ta jedna jediná jehlička dost bolí. A ještě něco, byl jsme na hořečkách líný zavést přísná protiklíštěcí opatření a tu máš čerte kropáč, hned jsem jedno chytil.
Uběhl týden a vracím se s Petrem opět z Libhoště, tentokráte z víkendu s dětmi. Když jsme si kupovali lístek, zjistili jsme, že nelze vybírat místenky, takže máme čurácky každý místenku jinam a měli bychom sedět v sousedních vagónech. Nejprve, v Hranicích, jsme si sedli do kupé s Petrovou místenkou, v Zábřehu jsem si musel přesednout já, a protože je tady zatím místo, tak mne Petr následoval. Vlak je totiž úplně plný, lidé stojí i na chodbě. O dalším nepříznivém vývoji když tak podám zprávu. V pátek se vyráželo dříve, takže v práci jsem byl než čtyři hodiny. Petr našel vynikající spojení, jehož největší předností byla závěrečná šestikilometrová tůra z jakési Skotnice, o níž nikdy nikdo ani slyšet nemohl, ale do níž jezdí vlak. Ještě štěstí, že zhruba v polovině cesty byla opravdu pěkná vyhlídka na Beskydy. Vzhledem k tomu, že jsem se celkem zrušil v posilovně, ve čtvrtek jsem myslel, že to nerozdýchám, výšlap mi úplně vhod nepřišel. Ovšem ještě před Skotnicí bylo několik napínavých okamžiků. Rozhodl jsem se, že jedu mnichovským expresem, takže by mi mělo 20 minut na přestup stačit. Ostatně, jet o vlak dřív možné nebylo, chtěl-li jsme kupovat celou jízdenku na body a to jsem rozhodně chtěl. Tohle prostě v internetovém obchodě ČD nejde obejít. Navíc, mezi ML a Planou se nejezdí z důvodu vážné nehody nákladního vlaku, vagónky se sypaly ze svahu jako korálky, hahaha, takže zpoždění je vždy nejméně 20 minut. Mnichovský expres přejel do Plzně na čas a stál a čekal, snad až zahřmí či co, já pomalu podléhal znepokojení a když jsme s 15 minutovým zpožděním vyjeli, bylo jasné, že je zle. No, nebudu to celé protahovat, můj milý deníčku, zcela mimo veškeré nadání jsme nestáli v tunelu před hlavním nádražím a rovnou přijeli na stejné nástupiště, z něhož odjížděl Opavan. Na přestup byly zhruba dvě minuty, jediný zádrhel byl, že Opavan byl na druhém konci nástupiště a nebylo to úplně blízko. Zdaleka jsem nebyl sám, kdo přesedal. Přestup ve Svinově byl také s drobným zpožděním, naštěstí z obou stran, takže se původních 6 minut zdrclo na 3, až nám to připadalo jako zbytečně dlouhé čekání. Jak už jsem psal, báječné spojení.Po dojití do L. následovalo grilování buřtů u táboráku u chaloupky. Nejprve notorik z chaloupky prohlásil, že nemůže moc pít, neboť druhý den ráno vyráží autem do Hronova. Je to učitel češtiny, takže miluje Jiráska. Po tomto prohlášení začal víno rozlévat do tupláků a pivních korbelů. Když už začínal být Petr poněkud opilý, přihasil si to notorikův známý z i-boys, jakýsi Lukáš odněkud z Veřovic. No uznej, můj milý deníčku, kdo kdy slyšel o Veřovicích. Nejprve se pochlubil, že jedna jeho noha je lašská, zatímco druhá valašská a hned se vytasil s několika lašskovalasšskými a valašskolašskými písněmi a místní rázovitou horalskou mluvou. Naopak mé mluvě se jako vždy všichni posmívali. Po kulturní vložce začal nezdolný mládenec, přišel už notně opilý, všem nutit panáky slivovice. Patrně patří k místnímu folklóru opíjet se do němoty. Výsledkem bylo, že byl Petr opravdu opilý, pletl se mu jazyk a nakonec ssebou sekl na živičnou cestu. Odnesly to proražené kalhoty a koleno. Moje vina, nemám s opilci moc zkušeností. Ale domů trefil a do postele též, jen ráno mu bylo skutečně zle, měl kocovinu jak vyšitou. Možná slivovice obsahovala nějaký metanol, tyhle samohonky jsou jen pro otrlé, takže Petr pro jistotu udržuje určitou hladinu alkoholu, aby vyloučil trvalé následky. Proto se v sobotu odpočívalo. K večeru, při společenském setkání se sousední rodinou, už byl celkem v pořádku. Ovšem já jsem odpoledne, když mi trochu otrnulo, šel na průzkum jisté zahrady na konci Libhoště, kde jsem týden před tím viděl z auta opulentní záhony denivek. Denivky už byly žel odkvetlé, dokvétaly jen zbytky, zato mne odchytil pan majitel a hned jsem musel vyslechnout, jak je dnešní mládež nemožná, to ovšem není vyložený nesmysl, dnes tatínek nebude s dětmi draka lepit doma z papíru, ale koupí hotového v hračkářství. Také si stěžoval, o kolik ho připravilo nové vyměřování pozemků a jak mu neoprávněně vykáceli alej švestek u cesty, jež mu však patří. Hlavně jsem se ale dozvěděl, že má na šedesát odrůd denivek, asi padesát odrůd kosatců a ještě nějaké listopadky, vše dovezeno až z Ameriky. V neděli se jelo s dětmi na výlet. Nudná jeskyně Šipka je nadchla, výstup na Trúbu už méně, zato Kubík byl stržen narafičenou kostrou v hladomorně. Nakoupili jsme upomínkové předměty a pomalu byl čas k návratu. Ten chrchlající dědek mi leze na nervy.
Později: chystám se do bazénu a sauny. Minule se honič udělal přímo v sauně; ten má tedy nervy, když uvážíme, kolik bylo ještě v sauně lidí, byť v samotné sauně jsme byly sami. Dnes snad bude klid.