už dlouho jsem chtěl zjistit, jak to bylo s písní Milion rudých růží proslavenou Alou Pugačevovou. Nějak jsem nemohl nic najít, neboť mne vůbec nenapadlo hledat v ruskojazyčném prostředí. K tomu mne donutil až Solženicin s Isakovským a Mokrousovem a wikipedie se svojí báječnou fumkcí přepínání jazyků. Takže, písňový text se týká kdysi oblíbené romantizující pověsti o lásce gruzínského naivního malíře Nika Pirosmaniho k francouzské krasavici, herečce Margaretě. Malíř ji pronásledoval dvořením, dnes bychom tomu řekli tuším stalking, ovšem začátkem 20. století se to tak nebralo, jež bylo herečce spíše nepříjemné a vyvrcholilo tím, že malíř nakoupil celé hory květů, zdaleka ne jen růží a zaplnil jimi ulici před hotelem, kde byla herečka ubytována. To herečku konečně dojalo, navštívila malíře a jedinkrát ho políbila na ústa. Poté odjela zpět do rodné Francie. Na české wikipedii se člověk dočte, že Isakovský byl autor poplatný režimu a kdyby nenapsal text písně Kaťuša, pes by po něm neštěkl. V ruské wikipedii se naopak píše, že jeho poema O pravdě mohla vyjít až po polovině 80. let 20. století a že jeho texty písní ze třicátých let dobře odrážely náladu obyvatel a předjímali budoucí události. To Tvardovský má celou stránku, toho totiž dost pronásledovali, takže byl určitě lepší a významnější umělec, než Isakovský. To, že Kaťušu zná každý, zatímco o Tvardovském mají povědomí jen největší znalci je nepodstatné. Budova Transgasu pomalu mizí, na zástěně jsou opl(dr)zlé cedule ve smyslu, že už se všichni těšíme, až tam Transgas nebude, že to bude ale krása. To podstatně méně zajímavá Kotva byla prohlášena za kulturní památku a důvodem nebylo nic jiného, než že manželé Machoninovi byli u normalizátorů v nemilosti. Navíc, jde o obchodní dům a těm se konzumní společnost klání až k zemi. Smutné, ale nezvratné. V Plzni byla o víkendu jakási kulturní událost a ve městě bylo postaveno dočasné divadlo. Nachomýtl jsem se k jeho rozebírání, chvíli jsem ony svalnaté vesměs mladé muže svlečené do půl těla pozoroval a při této bohulibé činnosti jsem uvažoval, čím že se tito mládenci živí. Mají to jen jako melouch nebo hlavní pracovní poměr a jednou za měsíc postaví a zase sklidí pódium, čas od času postaví nějaké lešení nebo vylepí nějaký velkoformátový plakát a jinak cestují po Peru, potápějí se na Maledivách a tak? Co myslíš můj milý deníčku, jak se dá takové skládací divadlo provozovat, aby se vyplatilo?
Podařilo se mi domluvit návštěvu u Ivany. Viděli jsme alespoň tucet kanárů, oba psy, kocoura, tři rasy slepic plus kohouta a oba koně. Petrovo děti se svezli, holčička dokonce na obou koních, i my s Petrem jsme se svezli. Musím říci, že mi jízda na koni přišla docela zajímavá, jen bych měl s ovládáním koně dost velké potíže a naučit se alespoň trochu jezdit by mi trvalo hodně dlouho. Z fotek je zřejmé, že na koni sedím jako pytel brambor. Petr ovšem nasedl na kůň jen z povinnosti. Menší kobylka Fíďa, vlastně poník, vypadala obyčejně, zato Ivany miláček, islandský plavák Dropík, je skutečně krásný. Ale pořád mne olizoval, nejspíše hledal nějaké pamlsky. Také nám Ivana předvedla drezúru, takže už mohu docenit, co obnáší. A vůbec, u koňů jsme viděli jen ženské, i Ninku na rozdíl od Kubíka ježdění bavilo, takže se nabízí otázka, jestli ježdění je opravdu převážně ženská záležitost. Jinak mne ta Slečna Marplová přišla draho. Špatně jsem vás odhadla, Miku, ale vy jsme svým způsobem šaramantní mladý muž.