Jaslovské J.
Můj milý deníčku,
tak jsme s Petrem zase jednou jeli z Chyňavy autobusem a nebyl to zrovna dobrý nápad, jel starý pán, už na příjezdu měl více než pět minut zpoždění a dále ho úspěšně navyšoval. Já jsem vlak stihl, ale Petr ne. Starý pán jezdí až přehnaně opatrně, bez ohledu na jízdní řád, ostatní řidiči jsou průbojnější a tak alespoň zpoždění nenavyšují. Já bych sice jel ještě opatrněji, ale také neřídím autobus. Chtělo by to nějakou internetovskou aplikaci, kde by nám to řeklo, že pojede starý pán a tudíž že máme jet autem. Vlak jsem sice stihl, ale je v něm strašná zima a navíc v kupé sedí ženská s nějakou virózou. Nevím, zda do Plzně nezmrznu. Byli jsme u Janka v penzionu, má to tam hezké, sám je moc milý, jen je Priepasné poněkud na konci světa, Chyňava ovšem také. Petr byl notně zklamán, že na nás neměl Janko čas, ale přestavuje svůj penzion, takže nás jeho Ukrajinci vzbudili už v sedm hodin ráno. Chtějí si totiž pořádně vydělat, takže pracují 12 hodin. Stalin dobře věděl, proč je hnal do pracovních táborů. Jíst skoro nepotřebují, otrocká dřina je uspokojuje, jen kdyby se ty tábory nedopatřením nezměnily na vyhlazovací. To se ještě tak dalo omluvit za ježovštiny, ale jinak ne, v ostatních případech šlo o trestuhodný zločin. Také Petr strašně toužil spatřit Jankova patnáctiletého syna, ale copak by se slušelo, aby nám ho ukázal jako cvičenou opičku? Tak synáčku, tady stojí můj bývalý milenec a jeho současný přítel. Hahaha. Čachtický hrad je opravdu malebná zřícenina, v pokladně seděl mimořádně krásný mladík. Tak jsem koupil pro jistotu ještě magnetku, abych si ho mohl ještě jednou prohlédnout. Báthoryčka, jako hlavní atrakce je všudypřítomná, ale tak to má být. Magnetku mám ovšem bez ní. Rostlinstvo na hradním vrchu bylo lehce cizokrajné, přehlédnou nešlo například bezobalku sivou. Petrovi se Čachtice líbili, však je také navrhl Janko, musím ovšem uznat, že za návštěvu rozhodně stojí. Zvláště výhledy z Velkého Plešivce jsou omračující. Když jsme se vraceli, neměli jsme místenku dopředu, neboť nebylo zřejmé, kdy pojedeme. Nakonec jsme stihli dřívější spoj, ale vlak jsme málem dobíhali. To se mi stalo naposledy v roce 2016. Vlak však byl úplně plný, takže jsem přemluvil Petra, abychom si doplatili 1. třídu. Zatímco slečny z Pardubic doplácely jen 32 KČ, my vzhledem k akční jízdence těžce prodělali a zaplatili každý ještě jedno jízdné. Ale seděli jsme až do Prahy. Mimochodem, plná byla i 1. třída. Však také vtipálci z ČD usoudili, že v neděli odpoledne na vytížené trati budou stačit čtyři vozy. Stačily, namačkali jsme se tam všici. Teď jedu do Prahy na setkání origamistů a pendolíno má 20 minut zpoždění už z Plzně. Mezi Planou a ML je výluka. Hahaha. Také jsem z hladu zkusil českou umělou výživu značky Mana. Pokud takto chutná mana nebeská, nezbývá než bohy litovat, zvláště uvážíme-li, že jsou nesmrtelní. Kanadský origamista dorazil i s manželkou, jeví se jako opravdu příjemní lidé a pobavila mne jeho manželka, když říkala, že přeci nemohu skládat papír už 40 let, když mi může být tak pětatřicet. Celé se to odehrávalo v módní hospodě Špejle, je to takový bufáč na chuťovky typu gulášek s malým karlovarským knedlíčkem a dvěma kousíčky masíčka, malý zákuseček, malý saláteček, mrňavoučký chlebíček rozměru dvou jednohubek a podobně. Jídlo vycházelo dost draze, obvyklá porce guláše by vyšla na více než tři stovky. V Myjavě stály brambory 1,5 euro, malý salát také a přírodní kuřecí řízek 5,5 euro. Jenže účtováno bylo 1,8 euro za brambory, to jsem si rovnou mohl dát batátové hranolky a salát byl pro jistotu účtován dvakrát. A to byl, na rozdíl od zbytku, celkem hnusný.