nejprve jeden drobný postřeh z Gottwaldova nádraží v Plzni, no dobře, můj milý deníčku, já vím že už to dávno Gottwaldovo nádraží není, takže dokončují opravu velkého balkonu nad vchodem. Skutečně vrátili na místo mé oblíbené luxfery, ale už kolem nich budují zábradlí, asi aby na ně náhodou někdo nešlápl a nepropadl se. Dobré ne? V sobotu jsem byl na svatbě Martinovi, mládenci z práce. Svatba byla pojata v soudobém duchu, trvala zhruba od třinácti do dvaadvaceti hodin, poté ještě následovala volná zábava, což mimochodem Petr hned správně odhadl. Pozvaných lidí bylo sto, obřad proběhl po čtrnácté hodině, byl vtipný v tom, že zprvu drobně mžilo, ale jakmile přišla nevěsta, vysvitlo slunce, na chvíli se totiž do Čech vrátilo pověstné dubnové počasí. Následovalo nekonečné fotografování, mimo jiné se fotila i skupina Martinových spolupracovnic, sám jsem sice slyšel genetika, ale neměl jsem sílu se zvednout od origami. Cvičím skládání z papíru, než dojde na setkání s jistým Kanaďanem, potřebuji se dostat zpátky na vrchol, nebo alespoň do základního tábora. Poté následovala polévka, přičemž novomanželé ji jedli společně v chomoutu, následovalo obžerstvení, žel špatně vedené, takže jsem ze zbytků a z hladu snědl nějakou přemaštěnou grilovanou zeleninu, jenž mne pak tlačila v žaludku. Načež přinesli spoustu masa a jiných lahůdek. Ale to už jsem byl přecpaný. Nakonec nejchutnější byly marcipánové mufíny. Poté následovalo promítání fotografií od 3D snímku ještě nenarozeného Martínka až po současnost, hlavně tedy společné snímky budoucích novomanželů. Z toho je, můj milý deníčku zřejmé, že my s Petrem se vzít nemůžeme, nemáme totiž žádné společné fotografie. Následovala svatební soutěž, kdy měli novomanželé zavázané oči a hlasovali o otázkách druhu komu víc smrdí z huby nebo kdo má špinavější ponožky, přičemž se počítaly shody. Pokud by neshod bylo více než 20 procent, následoval by ihned rozvod. Poté se vybíralo na svatební cestu, lépe řečeno na tombolu, plnou vtipných cen typu přelet nad Alpami. To si člověk sedl na židli a dva silní mladíci s ní zakroužili nad obrázkem Alp na podlaze. Nikdo ale myslím neočekával, že ceny budou hodnotné, Ivanu ovšem potěšilo, že vyhrála hned třikrát. Cen bylo ovšem čtyřicet, takže vyhrát bylo snadné. Genetika dala jako svatební dar peníze, to se teď nosí, takový cikánský zvyk, stál mne 1000 KČ plus 100 KČ za tombolu. Vzhledem k tomu, že jsem se ani pořádně nenajedl, šlo o značně ztrátový podnik. Následoval tanec novomanželů a taneční zábava. Ve tři čtvrtě na deset bylo překvapení, tedy ohňostroj, zjevně ve slevě zakoupené dvě krabice těch největších novoročních rachejtlí. Ale ohňostroj byl pěkný, to zase ano. A pak už přijel Petr a jelo se do Lobez. Jinak než autem se na místo nebylo jak dostat. Až na nějaké tři vyjímky všichni muži byli v oblecích a až asi na tři vyjímky v nich všichni vypadali blbě. Buď proto, že neumí oblek nosit a nebo proto, že musí být oblek ušit na míru, jinak na člověku nesedí a vypadá hloupě. Nemluvě o tom, že každá ženská měla úplně jiné oblečení, dvě neměly stejný druh šatů, zato muži v tmavých oblecích se lišili jen tím, zda měli kravatu nebo motýlka. To je ta rovnoprávnost. Celá svatba byla laděna do fialové, to se teď také nosí. Druhý den jsme nejprve jeli navštívit zámek Nebílovy, když už ho Ondřej tak doporučoval. A opravdu je pěkný, zvláště taneční sál s obdobnými malbami jako v letohrádku Mitrovských v Brně. Po obědě jsme šli do bazénu na Slovanech a jak se tak vracíme do Lobez, poradil jsem vtipně Petrovi, aby zastavil paní, co stála před přechodem. V tu ránu buch, narazil do nás jakýsi zoufalec, co vyjížděl z pumpy a koukal doleva, zda něco nejede a vůbec nekoukal, kam jede. Ze zoufalce vypadlo, že nemá povinné ručení, protože auto z roku 2003 právě zakoupil a že prý, jestli si nechceme zaplatit opravu sami. Petr se nechal přemluvit, aby se nevolala policie, ta ostatně ani nechtěla přijet a čekala, zda vyměkneme, poté, co zjistila, že nikdo není zraněn a že škoda zřejmě nebude velká. Ještě se uvidí, zda na tom neprodělá. Nabízí se otázka, když má auto od roku 2017 a už třikrát boural, co dělá špatně. Snad opravdu moc jezdí. Ale auto si přeci nepořizuji proto, abych ho leštil v garáži, nebo ne? Co myslíš, můj milý deníčku? Náhoda to ovšem zřejmě opravdu nebude. Myslel jsem, že Petr hned pojede domů, ale vydržel ještě do kavárny v horním patře nejvyššího plzeňského věžáku. Výhled je odtamtud daleký, Kašperk, Ostrý, Čerchov, Velký Zvon, Koráb, snad i Zelená Hora, Vlčí hora u Černošína, i nějaké objekty v Německu (Schwarzriegel) . Je to tam trochu stísněné, ale zajímavé.
1. května večer chtěl Petr připravit kolo na novou sezonu, jenže zjistil, že zmizelo. Lyže prý zůstaly, asi jsou na konci sezony neprodejné a zloději si pro ně přijdou až na podzim. Je to nepříjemné, škoda je značná, ale není to zase takové překvapení. Tamní sklepní kóje nemají zastřešení, jsou to otevřené a snadno přístupné klece. Důvod je zřejmý, stavitel se snažil co nejvíce ušetřit a zloději jsou jeho přátelé. Žel byteček je tak malý, že uskladnit kolo kdekoli jinde je nemožné. Leda u mne v Lobzích, tam by zloději museli alespoň urvat zámek. Navíc do našich sklepních kójí není vidět, takže zloději nemají zboží jako ve výkladní skříni.
No, pršelo, ale jen jeden den, takže sucho trvá.
Ale díky dešti mohlo dojít k pálení čarodějnic. Musím se přiznat, že tento zvyk mi dosud zcela unikal. Možná, jak si matně vybavuji, něco takového proběhlo v raném dětství, ale sám jsem stál hlavně o lampionový průvod. Takže když mne Petr vzal na pálení v Chyňavě, jako pyromanovi se mi pořádná varta musela nutně líbit. Škoda, že jsme tam nebyli už od začátku, abych viděl i tu čarodějnici. Oheň docela pálil, byl tam stánek s občerstvením a pobočné ohýnky na opékání buřtů a skákání přes oheň. K tomu jsem se ovšem neodhodlal. Pak jsem Petrovi pouštěl Mánii od Luboše Pospíšila a celkem se mu líbila.