tak se tak vracíme s Petrem a mými rodiči z Řezna, jsme asi tak 50 km daleko a najednou si otec vzpomněl, že nezapil polední dávku prášků. Petr zastavil na odpočívadle, aby si je zapít mohl, jenže otec zjistil, že nemá nejen léky, ale ani ledvinku. Vzhledem k tomu, že v ní měl doklady i platební kartu, otočili jsme se a šupajdili zpět do Řezna, přičemž Petr auto nijak nešetřil. Zkusili jsme palác Thurn-Taxisů, kde se otec nejprve podíval na záchody, tam nic, takže jsme upalovali do pokladny, jenže už bylo pozdě, takže bylo zavřeno. Když jsme k pokladně spěchali přes nádvoří, míjela nás jedna ženská a nasedala do auta. Hned mne napadlo, zda není z pokladny, naštěstí jí to napadlo také, takže se vracela, zda nehledáme ztracené doklady. Ještě jsme ale neměli vyhráno, doklady již byly přemístěny do infocentra na druhém konci starého města. I vydali jsme se tam. Našli jsme infocentrum, v něm nějakou paní, ta si ověřila jméno, vytáhla z trezoru ledvinku, ověřila totožnost, pak dost možná sebrala 10 euro jako pokutu a odevzdala ledvinku s doklady a platební kartou. Léky se nenašly, otec lituje hlavně ztráty pěkné krabičky. Takže z výletu jsme se vrátili šťastně, ale se zpožděním. Deset euro je malá cena za navrácené doklady, není-liž pravda, můj milý deníčku. Jak se našim výlet líbil jsem neměl možnost ověřit. Ale snad ano, přinejmenším typicky bavorské jídlo mělo úspěch: jelito s kedlubnou nebo telecí karbanátek jsou přesně ta správná jídla pro české důchodce. A kdybychom zůstali venku na zahrádce, měli bychom to i s typickou bavorskou dechovkou. Porce nebyla kdoví jak velká, ale jídlo bylo natolik tučné, že spolehlivě zasytilo. Jinak nejstarší kamenný most severně od Alp vypadá jako nově postavený a dost možná i je. Žádná další vyložená zklamání se nekonala, jen procházka městem se starými rodiči je trochu únavná a člověk nemůže mít moc velké nároky. A mimochodem, ta řeka, co se v Řezně vlévá do Dunaje, je velká zhruba jako Ohře, pramení pod Pancířem a teče coby potok Železnou Rudou. A Petr mne poučil, a to je skutečně zajímavé, že pramen Dunaje je falešný, neboť jeho tok v oblasti Švábské Jury odtéká podzemní řekou Aach do Rýna a jen za velké vody se část vod nepropadne pod zem a odteče do skutečného Dunaje. Pravda, jedná se jen o malý kousek z celkové délky řeky, ale stejně. Takže Dunaj ve skutečnosti nepramení ve Schwarzwaldu, jak se traduje už od římských dob, ale právě ve Švábské Juře. A na české Wikipedii z nepochopitelných důvodů chybí jako přítok Řezná, snad proto, že pramení v Čechách, ale protéká převážně Bavorskem. V německé ani anglické verzi nechybí.
Mimochodem, květ střevíčníku odpadl nakonec až 6. dubna, takže ho ještě mohl vidět Petr, no dost se na něj ušklíbal, ale už byl před odkvětem.
Také jsem byl na nějakých filmech v Ponrepu. V pondělí mi bylo dost špatně už ve vlaku, s vypětím sil jsem stihl koupit čaj a utíkal do kina, abych stihl ještě záchod, na nějž jsem jen tak tak doběhl, naštěstí nebyl obsazen. Hodila se mi kdysi získaná papírová prkénka. Jakž takž jsem vyprázdnil střeva a honem na film. Jenže se jednalo o družbu s Německým filmovým archivem, takže byl úvod. Postarší pán má obsáhlé znalosti dějin filmu a rád se poslouchá, takže úvod zabral tři čtvrtě hodiny. Dost nepříjemné, uvážíme-li, že mne bolelo břicho a nevěděl jsem, kdy budu nucen jít znovu na záchod. Ve středu byl úvod zase, ale tentokráte se pán vešel do půl hodiny, neboť film měl mít přes sto minut a ve 20.30 začínalo další promítání. Vracím se teď do Plzně a opět nebylo dodrženo řazení vlaku, vlak je plný dětí jedoucích do planetária a ve Zdicích nás vyhnali z vlaku, že je porucha lokomotivy na trati a že nám mimořádně zastaví expres a že si máme do něj přesednout. Pochopitelně výhradně ti, co jedou až do Plzně. Zpoždění, jak to vidím, bude alespoň půl hodiny. To už ani není k smíchu.
A včera, tj. 11. dubna jsem v Praze před hlavním nádražím už viděl první květy šeříku. to je ale nehoráznost, není-liž pravda, můj milý deníčku.
Ve středu měla Ivana podezřelé řeči, jako že jsem vyženil děti a dnes přitvrdila, prý ať si najdu kluka v Plzni, abych nemusel pořád jezdit do Prahy. Asi už se dovtípila, jak to se mnou je.