nakonec došlo i na mne a letěl jsem letadlem. Většina letů, jak je všeobecně známo, začíná na letišti. Jeli jsme tam pohodlným autobusem ze Zličína, v autobuse hlásí, k čemu je který terminál vhodný, takže se našinec nesplete. Většina mezinárodních letišť je rozdělena na dvě části. Menší je přístupná všem, včetně různých teroristů s bombami, noži, brokovnicemi s upilovanými hlavněmi schovanými pod kabáty a podobně. Vypadá celkem civilně, v Praze je na podlaze v dlažbě vyskládána zeměkoule z různobarevných mramorů a také trapný památník Václava Havla. No, jaký Havel, takový památník, že můj milý deníčku. Pokud se člověk chce dostat dál, musí projít potupnou prohlídkou zavazadel i sebe samotného. V pípacím rámu jsem musel trapně sundavat kšandy, v mém koženém batohu pro změnu objevili památeční čepelky Astra. Úplně jsem na ně zapomněl, koupil jsem si je, když jsem si chtěl. No nic. Škoda zhruba 20 KČ. To Ivana dopadla hůře, měla v příruční kabelce nutelu, což se také nesmí, má totiž skleněnou nádobu. Tu lze rozbít, nutelu sníst na posilněnou a střepy pak podříznout piloty. No, kdybych se o něco pokoušel já svými čepelkami, zařízl bych tak nanejvýše sám sebe. Také přišla o zavírací nožík, zapomněla ho přendat do velkého kufru. Ještě že jsme v batozích nepřeváželi malarické komáry. Jen mne napadlo, že při troše šikovnosti bych mohl odejít s cizími věcmi a nevím, zda by mne chytili. Když jsem se při návratu pokoušel vysvětlit obsluze, že roentgenovat cibulky není dobrý nápad, vůbec mne nepochopili, zato mne ubezpečili, že do ČR je mohu klidně vyvézt. Vlastně to od nich bylo milé. Také lze mít jen tekutiny po 100 ml, na což si lze koupit zvláštní minilahvičky v dutém šopu za 370 KČ. Ale až po projití kontrolou. Takže jsem si po kontrole koupil obyčejnou vodu, to už totiž jde, ta byla za 85 KČ. No nekup to, můj milý deníčku. Také bych si mohl koupit příruční závěsnou váhu na zavazadla, také za 370 KČ. Z toho, můj milý deníčku můžeš zhruba usoudit, jak asi vypadá ta větší část odbavovací haly. K dokreslení koloritu je třeba dodat, že místní rozhlas stále někoho vyvolává, asi proto, že má v zavazadle časovanou pumu, což se považuje za poněkud nevhodné. Na české aerolinie si na internetu svorně ztěžovali ohledně zpoždění letů a opravdu, měli jsme zpoždění asi jednu hodinu. Na vině bude snaha ušetřit, prostě jak letadlo dosedne, už aby zase vzlétlo. A pak stačí malé zpoždění a už se jen zvětšuje. Čekání bylo opravdu únavné, ale rychleji se do Amsterodamu dostat nejde. Ani odbavení neprobíhá zrovna rychle, chodí se prostě po jednom. Letadlo mělo uprostřed uličku a po stranách tři řady sedadel, celkem pohodlných a moje vtípky o padajících strojích Petr moc neocenil. Při cestě tam nás potěšil steward a předvádění vesty a kyslíkových masek mi přišlo opravdu legrační. Už když jsme pojížděli směr odletová dráha, napadlo mne, že jsem si měl koupit kinedryl. Jakmile jsme se odlepili od země, a poznal jsem to neomylně, přepadla mne prudká nevolnost, zatmělo se mi před očima a kdesi v oblasti břicha jsem cítil svírání a brnění. To se během vzletu několikrát opakovalo, pak, když už jsme jen plachtili v letové hladině, se to uklidnilo. Přistání proběhlo znatelně lépe. Jinak Airbus vypadá moc pěkně a prý let probíhal neobyčejně klidně. Při návratu už tak klidně Boeing neletěl a celé se to obrátilo, horší bylo přistání. Sice jsme neseděli u okénka, to si člověk musí připlatit, ale i tak musím říci, že výhled z letadla je rozkošný, i v noci. Trochu jsme na letišti v Amsterodamu zmatkovali, je obrovské, ale nakonec jsme bez nehody koupili jak lístek na vlak, tak jednodenní pípací jízdenku na MHD, na okraj sděluji že s obrázkem starých amsterodamských domů. Vlak měl dost špinavé sedačky, samé drobky, metro bylo plné arabáků a černochů. Díky navigaci jsme našli ubytování. Zaprvé mne udivily kanály, jsou opravdu všude, ve dne na nich plavou lysky a slípky, dále rozkvetlé žluté narcisy, a také stavby, jež se jaksi nepodobají našim. Procházeli jsme například kolem montovaných staveb, sloužících jako rodinné domky. Také se ukázalo, že mimo starších manželů už se v Nizozemí moc nedodržuje ona proslulá zásada nezakrývání oken. Ale ti starší občané byli vážně jako na dlani. Ubytováni jsme byli s soukromí, v řadovém dvoupatrovém domku. Do patra se lezlo po slepičím žebříku, místnost měla dvě okna proti sobě a pěknou terasu, kam jsme vlastně nemohli, neboť byly stále dešťové přeháňky. Také okna moc netěsnila, což bylo vzhledem k pořádnému větru, málem vichřici, poněkud nepříjemné. Větší problém byl protékající záchod. Nádržka u záchodu byla zazděná, což sice vypadá velmi esteticky, ale když dojde na lámání chleba, je to trapas. Nejde ani zavřít kohout, takže je to, jako bychom spali u vodopádu. První noc jsem si dal špunty, tu druhou už jsem si nějak zvykl. Ubytovatelku jsme zahlédli tak 20 vteřin, pak už jen SMS, zato jsme viděli jakousi černošku a opičátkem v přízemí. Ráno se ukázalo, že už je jaro, že kvetou zlatice, místní druh orseje, ptáci zpívají, je teplo a tak. V sobotu ráno jsme nejprve vyrazili do arabácké pekárny pro snídani, zboží bral arabák s přehledem rukama a měl ho docela dobré a za rozumnou cenu. Jinak je totiž Amsterodam dost drahé město, abys věděl, můj milý deníčku. Pak už jsme vyrazili do města. V tramvaji seděl za pultem arabák a zjišťoval, jestli si každý při nástupu odpípnul jízdenku. Někteří, a to je opravdu zajímavé, si pípali i při výstupu z tramvaje, snad měli předplacené minuty jízdy. Sluší se připomenout, že při vstupu do metra si musí pípnout každý a při výstupu také úplně každý. Druhý den seděla jako děžurná v tramvaji sošná černoška ala mladá Whoopi Goldbergová. Musím říci, že starý Amsterodam má své kouzlo, je stylově čistý, samý kanál, domy mají dopředu nakloněné fasády, aby se lépe zvedalo zboží na kladce, úzká příkrá schodiště a hezké štíty právě s kladkami. Nejprve jsme navštívili památník homosexuality, Homomonument, tam jsem málem spadl do kanálu, když jsem couval s fotoaparátem. Byl docela silný vítr, málem vichřice a tu byl náhle takový poryv, že mi strhl starého kulicha značky Levis z hlavy a šup s ním do kanálu. Zdi kanálu byly hluboké, takže čepice už odpočívá na dně. Čest její světlé památce. Ještě, že jsem prozíravě nechal klobouk doma a že jsme čepici s matkou nevyprali. Když už jsme se chystali k odletu, zapomněl na lavičce nějaký člověk svého kulicha, jenže Petr mi ho zakázal ztopit. Prý by se ten člověk ještě mohl vrátit. Ale ještě před tím jsem si koupil v C a A novou slušivou kšiltovku, o 10 korun levněji, než u nás. Dům Anny Frankové je taková atrakce, že se vstupenky musí kupovat on-line dlouho dopředu. Zvláště na sobotu a neděli. V muzeu si lze dokonce zakoupit její proslulý deník i v českém vydání. Petr byl zvláště nadšen ze samotného deníku, jen litoval, že si ho nemůže sám prolistovat. Připomínám, že do předvčerejška jsem o Anně Frankové neslyšel. Následoval oběd v indonéské restauraci za 12.50 euro. Nijak zvlášť velká porce to nebyla, jídlo však bylo zajímavé, místní pivo dobré a indonéskou kuchyni doporučoval průvodce. Jako zákusek jsem prosadil místní vafli, byla opravdu vynikající. Následovala návštěva NZ sauny, jediné v Amsterodamu, tedy v centru určitě. Šulinů bylo dost, ač nahaté párty moc neletí, vstupné drahé, muži většinou s pěknými těly, hezká výzdoba odpočívárny a sice vždy dvě fotografie jednoho muže, ve stejné pozici, ale na jedné oblečený a na druhé nahý, uzavřená kuřárna a prosklený výhled ze sauny přímo do sprch. Ale co mne dostalo byl okamžik, kdy se v páře rozsvítilo jasné světlo a šup ven, probíhá úklid znečištěné páry. Totéž na ulicích, několikrát jsme potkali čisticí vozy. Také si ho v páře vedle nás honil jeden zajímavý muž, bylo to celkem vzrušující. Mají tam též rozsáhlou část s kabinkami. A lidí tam bylo hodně. Večeři jsme koupili v Lidlu. Mají tam v zásadě totéž, co u nás, jen u pokladny sedí arabačka v šátku a tváří se jako náboženská fanatička, přísně a vážně, se skrytou nenávistí k bezvěrcům. Večer jsme se vydali do čtvrti červených luceren. V práci se zajímali hlavně o trafiky a kavárny, rozuměj, můj milý deníčku, o konopí. Jak říkala Ivana, mladí jezdí do Prahy chlastat a do Amsterodamu hulit. No, vtíravá vůně konopí byla cítit ledaskde a také jsme viděli plakát, na co se která odrůda konopí hodí. Škoda, že jsem si ho nevyfotil, mohl jsem dámy v práci uspokojit. Druhou zdejší atrakcí je řízená prostituce. Popravdě, je to obchod jak s tulipány, trestné je snad pouze kuplířství, ale to se špatně dokazuje. Hampýzy mají francouzská okna osvětlená se shora červenou trubicí a v nich se vlní spoře oděné lepé děvy, všelijak se nakrucují a tváří se rádoby vyzývavě a jakmile muž prodlí na ženě pohledem o zlomek vteřiny déle, už tato pootevře prosklené dveře a ukazuje, jen pojď dál, jsem celá žhavá se skamarádit. Když oběť pokračuje dál, chodí se totiž špalírem sem a tam, zatváří se smutně či jinak dává najevo nelibost. Když se obchod domluví, zatáhne se červený závěs a jde se na věc, když zákazník odejde, už znovu oblečená slečna vystříká pokojíček osvěžovačem vzduchu, úplně jako Regina ve VyVolených. Tak to vypadá v noci. Pro ty, co to nemohou vydržet, jsou určeny denní pracovnice. Ty sídlí v bočních úzkých uličkách, takže se člověk může lehkých děv div ne dotknout. Pochopitelně, bylo to zajímavé, ale nijak vzrušující. Zato kdyby to byli muži a byl bych mladší, bylo by to ještě zajímavější.
Záchod zase protékal celou noc, ale nějak jsme si zvykli a spal jsem docela dobře. Stále ještě foukalo a okny dost protahovalo, ale nezmrzli jsme. Ráno jsme vstali za čerstva, abychom byli co nejdříve v Rijksmuseu. Ukázalo se to jako dobrý tah, neboť jsme nemuseli čekat na koupi vstupenky, paní pokladní tudíž byla moc milá, sice mi vůbec nerozuměla, že chci vidět Vermeera, ale když jsme se pochopili, řekla na potvrzení úplně to stejné slovo jako já před tím. Dosud jsem o takových případech jen četl. Takže nám ukázala, jak se dostaneme na místo a kde najdeme kýžená veledíla. Zhruba do 10 hodin jsme si mohli obrazy vychutnávat v klidu, bez nadměrných davů, malou chvilku dokonce jen sami dva. Rijksmuseum má ve sbírkách hned čtyři Vermeerovi obrazy, hovořit zde o veledílech je poněkud nesnadné pro jejich titěrné rozměry, a sice Mlékařku, Uličku Delftu, Milostný dopis a Ženu v modrém čtoucí dopis. Milostný dopis byl zrovna zapůjčen do Ósaky, takže nám, stejně jako Rembrandtovy obrazy unikl. Mlékařka už dlouho právem platí za jeden z nejslavnějších a nejkrásnějších holandských obrazů, však také v prodejně upomínkových předmětů mají s mlékařkou pouzdro na brýle, magnetky, ubrousky, papírové kapesníčky atd. Obraz je nepochybně znamenitě namalován, nelze si nevšimnout napjatých svalů na ruce držící džbán, nádherných barev, světla, bochníku chleba a tak dále. Takových obrazů je ovšem spousta a přesto právě Mlékařka udivuje pozoruhodnou krásou, vše působí tak živě a opravdově, že až člověk ztrácí dech. Vzdor malým rozměrům působí obraz jako zářící drahokam mezi zašedlými sklíčky. V síni slávy holandského malířství, prosím pěkně. Navíc, její tvář je nadpozemsky krásná, to je jasné. Ovšem zde už reprodukce dávaly tušit, že originál bude nanejvýš pozoruhodný. Zato Ulička, další proslulý skvost, mne opravdu omráčila svojí živostí a zářivostí. Obraz působil natolik skutečným dojmem, zašlé cihlové zdivo, nebe, okna, všechno působí tak přesvědčivě, že ani skutečnost by nemohla být skutečnější. Obraz je ostrý jako břitva a není v něm ani stín pochybnosti. Je to opravdový zázrak. Ani ta nejlepší dagerotypie nemůže mít přesvědčivější kresbu. Třetí vystavený obraz působí poněkud méně výrazně, popravdě vypadá jako by byl zavěšen dlouho na slunci, ale přinejmenším výraz ženiny tváře je opět nevídaně krásný a obraz obdivoval sám van Gogh. Navíc jsem si ho prohlédl poněkud nedbale, nevšiml jsem si perel na stolku. Kritici obdivují zvláště odstín modrého kabátku. V galerii je jinak spousta dalších vynikajících obrazů, z nichž nejslavnější je ovšemže Rembrandtova Noční hlídka. Zde už se výraz veledílo jistě nemusíme rozpakovat použít. Postavy jsou namalovány div ne v nadživotní velikosti a rozměry jsou úctyhodné. Pro srovnání jsou vystaveny po stranách podobné obrazy méně významných mistrů, technicky dokonalé, ale zdaleka ne tak zajímavé. Obraz není slavný náhodou, je kompozičně složitě propracovaný a stále je se na co dívat. Žel ostatní Rembrandtovy obrazy odnesli na soubornou výstavu, to bychom ale museli zaplatit dalších 20 euro, takže jsme viděli jen tu Noční hlídku. Dále jsme se zaměřili na čínský a japonský porcelán a na sbírku míšeňského porcelánu a delftské fajánse. Míšeň a fajáns nebylo snadné najít, teprve asi po pátém dotazu jsem objevili, že se musí jít jakoby na záchod a pak zahnout doprava. Zvláště zoubky rokokových figurek byly prostě rozkošné. Muzeum jsme opustili a vydali se do Van Goghova muzea, žel ukázalo se, že je nutné dopředu zakoupit vstupenku on-line. Jít v neděli jen tak na blint je zbytečné. Takže jsme vyrazili do tajného katolického kostela. Najít toto místo zvané Ons´ Lieve Heer op Solder (Náš milý Pánbůh na půdě) není snadné, ale pro milovníky stavebních památek je takřka povinností. Nebýt průvodce, prozíravě Petrem zakoupeným, nebyli bychom pojali podezření, že se v Amsterodamu podobná perla nalézá. Kalvinisté veřejně zakázali jakoukoli jinou víru než kalvinistickou, ale ve svobodomyslném Amsterodamu platila nepsaná dohoda, že co provádí občané za zdmi domů, do toho nikomu nic není, takže se stavěli různé tajné modlitebny. Tento ojediněle dochovaný tajný kostel se nachází uvnitř naprosto obyčejného kupeckého domu, v jeho druhém až čtvrtém patře, probouraných do jednoho velkého prostoru. Kromě ojedinělého skrytého kostela muzeum nabízí též skvěle zachovalé prostory starého holandského městského domu včetně oblíbených slepičích žebříků a spacích koutů. Každý návštěvník může dostat elektronického průvodce, což je malý obdélníkový předmět podobný mobilnímu telefonu se šňůrou na zavěšení, jenž po načtení příslušné vlaječky mluví některým z předpřipravených jazyků. Vzhledem k tomu, že anglicky neumím, zkusil jsem ruštinu a docela to šlo, ta paní mluvila pomalu a zřetelně, snad ani nebyla Ruska, rozuměl jsem skoro všemu. Výklad byl zajímavý, ale snad přeci jen trochu obsáhlý. Mají tam také moc pěkný obrázek, jak pracoval známý rumpál na vytahování větších předmětů do vyšších pater, neboť tahat je po slepičích žebřících jde jen těžko, pokud vůbec. Ještě před prohlídkou tajného kostela Petr objevil pouliční pánský záchod, dost mne mrzí, že jsem ho nestihl použít, je totiž docela zajímavý, vlastně jde jen o kanál s nejnutnější zástěnou. Následovala návštěva květinového trhu. Bylo to pěkné, všude měli tulipány, ale vysazovat je na jaře bych nezkoušel, leda by šlo o chlazené. Koupil jsem tedy holandské kosatce, uvidíme, jak se budou dařit. Je globální oteplování a už jsem je viděl i u nás. Jen se bojím, zda cibulkám neuškodilo ozáření na letišti. Nakonec je pravda, že samotný let je také samé záření. Při kontrole byla opět ostuda, musel jsem vytahovat věci z kapes, ale prošel jsem. Zpět jsme letěli boeingem, nebyl tak pěkný jako érbas, při vzletu jsem byl celkem v pohodě, zato přistání bylo dost hrozné, ostatně Ivana měla podobný zážitek. Opět jsme měli hodinu zpoždění, když jsme čekali na autobus na Zličín, byli jsme svědky toho, že se do 119 nevešli všichni zájemci o odvoz a to byl autobus opravdu narvaný. Tak tohle v Praze opravdu nemají dobře vyřešené. My dojeli pozdě, spát jsme šli kolem jedné v noci, v neděli večer už moc spojů nejezdí. Celkově působí Praha tak nějak východně, ušmudlaně, jako chudý příbuzný. O matrjoškách nemluvě. Také se vůbec neumíme prodávat, pořád trpíme pocitem, že co je naše je špatné a co je ze západu je dobré a už vůbec neumíme táhnout za jeden provaz. Jen pořád řešíme korupčníky, místo abychom dělali něco užitečného. O poctivé práci nemluvě. Holanďané se zkrátka umí mnohem lépe prodávat, však jsou v tom dobří už kdoví kolik staletí.
Dárečky měli úspěch, po vaflích z Amsterodamu se jen zaprášilo. Také se vyjasnilo, že matka už v něm byla, projela se na kanálech, navštívila muzeum voskových figurín a Rembrandtův dům a moc se jí tam líbilo. Dnes jede pendolíno jako náhradní souprava, naštěstí tichý oddíl má stolečky a dokonce i má místenka je ke stolečku.
25.3.2019 střevíčník stále ještě kvete, ale uschnul velký keřík Pseuderanthemum sinuatum.
A na závěr jedna básnička, pamatujete?
ROZDĚLOVACÍ ZNAMÉNKA JAN BRZECHWA [BŘECHVA] Poslouchejte, jak se sváří různé značky v slabikáři. Dvojtečka se slova chytá: „Já jsem strašně důležitá. Správná věta, milé slečny, nemůže bít bez dvojtečky ..." Vtom se ozval křik: „A co otazník?!" Pomlčka jen poslouchala, do hádky se nemíchala. Zato středník rozzlobený žádal větu, svoji tetu, o své právo na dělení. Vtom se ozval křik: „A co otazník?!" „Nás jsou všude celé stovky," chlubily se uvozovky, „provázíme přímou řeč od začátku na konec. Slečna tečka schovala se do koutečka, že tam v klidu hádku přečká. Když však hádka nekončila,za větu se posadila. Závorky se měly k světu a z obou stran stiskly větu. „S dovolením," řekla čárka, „mohla by tu vzniknout válka. Bez čárek není nikde pořádek." Vtom se ozval křik: „A co otazník?!" „Nepřete se, bratři, já sám platím za tři," rozčilil se vykřičník , starý známý výtržník. „Z toho bude no nová válka ," prorokuje čárka ..