nevím, zda jsem se zmiňoval, že mi tuhle po sprchování zalehlo v uchu. Je to docela nepříjemné, trvá už to kolik dní, špatně na to ucho slyším a zdá se, že se návštěvě ušního nevyhnu. Strávil jsem víkend s Petrem a jeho dětmi, bylo to poněkud náročné, podařilo se nám najít slušné místo na bobování přímo v Libečově, jen už bylo docela mokro. To bylo v sobotu dopoledne, v pondělí ráno už zůstaly jen chabé zbytky sněhu a na svahu, kde jsme bobovali už ani vločka. Nejzajímavější byla ovšem návštěva akvaparku v Čestlicích. Nejprve jsme se pokusili zaparkovat v parkovacím domě, žel ukázalo se, že Petrova moderní Kia je příliš dlouhá, než aby se parkovací manévr v budově projektované v 90. letech 20. století podařilo zdárně dokončit. Odjeli jsme tedy s dlouhým nosem a zaparkovali u Euroniksu. Starou felicii bychom zaparkovali patrně úspěšně, dnešní auta jsou zkrátka delší, s čímž projekt z dvacátého století jaksi nepočítal. Tahle legrace nás stála 50 korun a 30 minut času. Když jsem návštěvu probíral v práci, Martin mi potvrdil, že je tam zima. Jinak, je to opravdu velké, v takovém akvaparku jsem ještě nebyl. Mají tam dokonce 20 metrový plavací bazén, plaval jsem buď sám nebo ještě s jedním plavcem. Zjevně se do Čestlic plavat nechodí. Tedy, pokud nejste holčička a nechcete si hrát na mořskou pannu. To pak dostanete barevnou punčochu ve stylu amerického animáku, do níž se strkají obě nohy zároveň, zakončenou rádoby mořskopannskou ploutví a s pomocí cvičitelky mořských panen se učíte plavat jako mořská panna. Také se můžete nechat za poplatek zvěčnit. Malé slečny vypadaly v sedmém nebi. Petrovi prckové byli nadšeni ze skluzavek pro malé děti, na velké tobogány totiž nesmí, ale naprosto nejúspěšnější byly vlny. Ty tam vážně mají dobré. Také tam mají rám s padající vodou, na vodní stěnu po setmění promítají různé barevné obrázky, ale málo platné, padající obrazce z vodních kapek, jak je známe z vodotrysku v Brně na Moravském náměstí, jsou ještě mnohem zajímavější. Dále jsme navštívili saunový svět. Patrně je větší než ten v jednom pražském hotelu, ale není hezčí. Saunový svět, můj milý deníčku, bývá částečně v budově a částečně v odkrytém prostoru, bývá složen z bufáče, sprch, odpočíváren, spojovacích chodeb, ochlazovacího bazénku a řady různých druhů saunovacích místností s různou teplotou a vlhkostí vzduchu, některé místnosti jsou tudíž spíše párou, případně s dalšími vychytávkami jako jsou solné kameny či různé bylinné příchutě. Například v místnosti nazvané Vulkán je 100 stupňů, zatímco medová sauna se pozná podle dřevěných sošek obřích včelajzen na stěnách. Pokud je dostatek prostoru, najde se i bazén s obvykle teplou vodou, kde člověk zvládne udělat i pár temp. Dětem se zde líbilo, jen všude, kde byla teplota větší než 37 stupňů, si stěžovali, že je jim horko. Také tam začasté probíhají obtěžující saunové rituály. Většinou je v ceně i prostěradlo, ale ne v Čestlicích, kde je jinak na naše poměry největší vstupné. Do Čestlic chodí hodně cizinci, pro ně je to levné. Při odchodu jsem ještě doplácel 315 KČ za tři mufíny, jedno pití a dvě palačinky po 70 korunách. Občerstveních je v Čestlicích skoro stejně jako bazénů, ale někdo si stěžoval, že už mu tam z jídla bylo několikrát špatně. Je to zlodějna, ale musím připustit, že čas se tam ztrácí velice rychle. A ještě něco, než jsme do akvaparku vůbec mohli jet, hodinu jsme v Berouně sháněli dálniční známku a když jsme na třetí pumpě v pořadí uspěli, pumpařka se chlubila, že od rána neprodává nic jiného, než známky a že už je v Berouně jediná, kdo je má. To jsou pořádky, to ti tedy řeknu, můj milý deníčku. Už aby byla známka elektronická, tak jako na Slovensku.
13.2. jsem navštívil BZ Na Slupech a už kvetl Chimonanthus praecox, první vilíny, prvosenky, zimolez, kalina, bujně kvetly sněženky, talovíny i první bledulky ukazovaly kvítky.
15.5. střevíčník stále kvete a coelogyne má 2,5 květu. Je pátek a pendolíno do Prahy je úplně plné.
A výtah už jezdí.