tak Petr vymyslel, že do Krušných hor nepojedeme na běžky ve dvou, ale hned ve čtyřech. Ne neboj, můj milý deníčku, nedělo se nic moc nemravného, byli jsme prostě taková příjemná partička kamarádů. Ivana už předem strašila abertamskými pláněmi, já však varování nedbal a prosadil kratší trasu právě přes ně. Měla své výhody, poté, co jsme se na úvod vyškrábali do kopce, se jelo už jen s kopce. Také cesta nevedla pustinou, ale poblíž lidských obydlí, takže by se bylo možno v případě nouze dovolat pomoci. Vzhledem k tomu, že mi lyže tentokrát tolik nepodkluzovaly a neměl jsem tolik zamlžené brýle, vše se jevilo v nejlepším světle, neboť sněžení úspěšně zadržovala pláštěnka z Tolminu. První zádrhel nastal, když jsme v lese překonávali několik padlých stromů. To však nebylo nic, jakmile jsme se dostali na pláně nad Abertamy, vypuklo peklo. Ne nadarmo se místo nazývá Větrov a ne náhodou se zde prohánějí lyžaři s padáky. Hnusný vítr rozrušoval lyžařskou stopu, padající sníh hnaný větrem nepříjemně bodal do očí, vítr ztěžoval postup v před a velmi rychle na cáry roztrhal vietnamskou pláštěnku. Snad byla určena výhradně pro teploty nad nulou. Chvíli jsme se schovali v lese a pak znovu a znovu. Před dojezdem do Horní Blatné jsem toho měl věru dost. Druhý den už se nikam nejelo, Petrovým přátelům se na skluznice lepil sníh a tak se jet prostě nedá. Navštívili jsme proto Ostrov nad Ohří, prohlédli si z venčí letohrádek, areál kláštera i bývalý zámek a jeli posadit Dana na vlak do Sokolova. Mohl jsem si tedy prohlédnout nové nádraží. Do rádoby světových lázní se hodí asi jako betonový bunkr na Staroměstské nádraží, vlastně je vysloveně ošklivé, jak budova, tak únavně obyčejná nástupiště, ve své podřadnosti značně upomínající na nová chebská. Rozdíl proti vznosné konstrukci dochovaného zbytku původního secesního nástupiště je trýznivý. Nádraží je maličké, ale budiž, vlakem do KV moc lidí nejezdí, za největší průšvih považuji, jako v nové době často, pokladny. Vydrápat se kvůli pokladně po schodech nahoru, abych pak musel zase dolů, když se chci dostat, po dalších schodech na nástupiště, je prostě trapas. Komunisti to dělali jinak. Dole byly pokladny a nahoře hospoda. Daník měl na sobě modré trenýrky s lampasem. Neboť jsem je sám kdysi dostal od Jendy, byl jsem trochu překvapen, vždyť Petr naznačoval, že ho má opravdu velkého. A skutečně, ty jeho obrovské koule mu z nich vypadávaly skoro pořád. Asi tak třikrát mu z nich vypadlo všechno, mohl jsem se alespoň na tento přírodní úkaz podívat. Snad tím chtěl Dan naznačit něco jako vidíš, kdybys tady nezavazel, tohle všechno by Petr mohl mít pro sebe. Nešlo si totiž nevšimnout, že na Petra hodně drží, až se Petr divil, že prý co na něm, jako na Petrovi, vidí. No, můj milý deníčku, my víme své, že. Roman se zase pochlubil zajímavými lidovými tanci, zvláště dupák byl pořádně úderný. Ujeli jsme sotva 20 km, takže jsem přežil bez úhony, nepočítám-li shrnuté vložky v nových lyžařských botách a úplně promočené rukavice. A zničenou pláštěnku, pochopitelně. Ale stala se mi tam jedna nehoda. Petr už chtěl koupit letenky do Amsterodamu, viz níže, stály něco přes pět tisíc, dvakrát mi banka odmítla platební kartu a místo, abych se zamyslel a vzpomněl si, že jsem vybíral z bankomatu a kupoval vlněné spodní prádlo, dohromady opět přes pět tisíc, doporučil jsem zavolat do Českých aerolinií, což je v současnosti nízkonákladová společnost za běžné ceny, kde je problém. Takže jsem do telefonu sdělil číslo karty i ověřovací kód zaslaný přes SMS, abych zjistil, že platba pochopitelně neproběhla. Jak jsem mohl být takhle neopatrný, to mi řekni, můj milý deníčku. Ale je pravda, že když jsem rozrušen, klidně podepíši bianko papír.
Sedím ve vlaku a je mi těžko, dal jsem si totiž od paní Šroubkové přivézt oběd, kuskus s hovězím a rajčatovou omáčkou. Jídlo mi leží v žaludku a určitě je z polských nemocných krav, takže kdo ví, co se mnou bude. Ale hlavně že jsou polské potraviny nezávadné. Petr se také vrhl na cestování, už máme letenky do Amsterodamu, když jsem si to vymyslel, těžko jsem mohl něco namítat, stejně jako v případě podzimní dovolené na Madeiře. Jen aby krize nevypukla v plné síle.
Jako obvykle jsem se od rodičů vracel v pondělí a v autobuse s odjezdem v 6.05 ze sídliště mne napadlo, že až poletíme do Amsterodamu bude vhodné, abych jel alespoň o hodinu dříve, než je nutné. Úvaha to je jistě zcela správná. Když jsem vystoupil z autobusu a zamířil k vlaku, i přes sluchátka jsem zaslechl jakési poplašné zprávy, že pendolíno nejede přes Mariánské lázně, Plzeň atd. A skutečně, mezi Planou a Stříbrem jsou popadané stromy, kdy vlaky pojedou se neví a jak se dostanu do Plzně se také neví. Chvíli jsem zmateně pobíhal sem tam, až se objevil výpravčí a tvrdil, že sehnal autobus a že tu za čtvrt hodiny bude. Pendolíno pořád stálo, mělo už 30 minut zpoždění a my nakonec nasedli do autobusu. Ani silnice nejsou zrovna v dobrém stavu, takže se nejelo kdoví jak rychle, ale v pořádku jsme dojeli do Stříbra, kde jsme přesedli do osobního vlaku směr Plzeň. Je 9.10, stojíme v Pňovanech, už jsem dávno měl být v Černicích a nebude trvat dlouho a dostaneme se na čas příjezdu dalšího rychlíku do Plzně. Je ale zřejmé, že většina lidí to vzdala, autobus jel poloprázdný. Ani v autobuse, ani v osobním vlaku ze Stříbra nebyl průvodčí, takže nejvíce vydělala ta paní, co si nechala vrátit jízdné. Pak už si totiž neměla kde koupit novou jízdenku. Celkové zpoždění bylo nakonec hodina a tři čtvrtě.
Také jsem četl zajímavou úvahu, proč jsou tak oblíbené zápasy v klecích. Pokud se v pětadvaceti rozhodnu, že budu dělat hokej a že budu hrát v NHL, s jistotou se tak nestane. Pokud se ale ve třiceti rozhodnu prorazit v MMA, nebo jak se to jmenuje, nejsem ještě úplně bez šancí! Jasně, o každém se to říci nedá, ale o řadě chlapů ano.
4. února střevíčník stále kvete, coelogyne mělo tři poupata.
Je 5. února a od 11 hodin mám zubaře. Přijdu na nádraží v Plzni na vlak v 9.00 do Prahy a ejhle, zpoždění čistá hodina. Volal jsem do ordinace, tak snad mi to nějak přehodí. Prý porucha lokomotivy. Hahaha.
A navíc mi včera po sprchování zalehlo v uchu, vůbec nevím, co budu dělat. A vůbec se cítím mizerně.