23.1.2019 kdesi ve středočeském lesiDnes jedu z práce zvlášť unavený. Ještěže už nebydlím v Praze, kde je i cesta další úprk, hluk a davy ukončující výstup a nástup, páč dveře se zavírají. Takhle sedím v tichu a šeru vagónu a čumím na ubíhající lampy na zastávkách. Pak se prodírám sněhem. Pak mě vítají kočky, vreu, bude žrádlo. Ne, nechte mě být, nemám dnes náladu. Tak aspoň hop na klín, vrrr. No dobře, půjdem na procházku. Na hlavu čelovku, do kapsy placatku, tak jdem. Jdem tichem lesa, úplnou tmou. Kočky lítají radostí ze stromu na strom. Oči jim svítí a vždycky se ohlídnou, když na ně zavolám. Pak dojdem na lavičku ke Mnichovce, kde se dlouze dívám nahoru na siluety korun stromů proti hvězdné obloze. Kočkám je zima a sedají vedle mě a na mě. Potok šumí, a není tu nikdo, jen příroda. A ta je vždycky fér. Je nám tu dobře.