tuhle, když jsem jel do Prahy Pendolínem, pochlubila se Ivana, že její syn, patnáctiletý mládežnický fotbalista Viktorie Plzeň, pojede tímtéž vlakem. A skutečně, chvíli jsem si onu skupinku vážných mladíků prohlížel. Měli na sobě stejné oblečení, jenž jim museli rodiče koupit (sic!), například za vatovanou bundu značky puma v sytě modré barvě zaplatili 1500 KČ. Pravda, proti kopačkám věru pakatel. Vypadali jako komsomolci před začátkem nové osvětové kampaně. Vážní, soustředění, tiše si cosi špitali, to jsem tedy koukal. A všichni vypadali stejně, však se sama Ivana přiznala, že má vždycky obtíže svého syna vůbec poznat. Prý s nimi asi byli též trenéři, mají totiž stejné oblečení a vypadají úplně stejně jako kluci. Ale v létě v drezech to musí být skvělá podívaná. A co teprve ve sprše. Ostatně, včera jsem měl v bazénu štěstí a jednoho tamního mladíka z plaveckého oddílu jsem viděl jaksi celého. Byl hezký. I v sauně to bylo hezké.
U bratra přituhuje, bába na něj podala žalobu pro porušování občanských práv, že prý jí odstřihl anténu k televizi. To je pochopitelně nesmysl, jde o záměrný zlovolný výmysl, jež má sloužit k setrvání báby v baráku. Nepochybně bába doufá, že dosáhne předběžného opatření a nebude se muset vystěhovat, dokud neskončí soud. A to může trvat i několik let. Naopak, ona sama se předhání v dělání naschválů. Kouří jako Porůří v nejlepších letech, vypíná topení a sama si topí na bratrův účet přímotopem, zamyká kuchyň, jenž nemá danou do užívání, je společná, zahrada je jedno psí hovno atd. Jestli tady někdo porušuje něčí práva, je to jednoznačně ona. A může si za to sama, proč se baráku vzdávala? A vůbec, když už to udělala, měla by se k tomu postavit čelem. I ženy to dovedou. Naši jsou z toho tak vynervovaní, že když jsem prohlásil, že na vánoce přijedu až 25. Pendolínem, pouze pokrčili rameny. Jen se zeptali, jestli budu s tím Petrem a tvářili se, jako by čekali, kdy svoji novou známost přijdu představit.
Už jsem zde psal, jak si Ivana pořídila růžový ufounek? Koupila si k němu obal, z bytelné umělé hmoty, však stál 550 KČ, jenže děti jí vynadali, že je neprůhledný a nemá otvor pro jablko a tak nikdo nemůže poznat, že má ufouna. Ivaně je to srdečně jedno a řeší jiné věci. Například jak psát SMS na malé obrazovce. Na staré tlačítkové nokii jí to šlo mnohem lépe.
Takže, řekli jsme si s Petrem, že budeme jednou odpočívat a že z Berouna pojedu až v 7.40. Asi to nebyl dobrý nápad. Už samotná skutečnost, že soupravu táhl motorový vůz místo elektrického nevěstila nic dobrého. A ano, stojíme v Rokycanech, prý z důvodu křižování s protijedoucím vlakem. Předpokládané zpoždění 15 minut. Pěkná hloupost, za patnáct minut bychom pohodlně dojeli do Plzně i koňským povozem. Musí v tom tudíž vězet něco jiného. To kdyby nevytrhali koleje, mohli by nás v pohodě pustit po staré trati a bylo by. Jak vidno, bezhlavé rušení tratí není úplně dobrý nápad. No skvělé, až vynikající, už máme na tabuli 30 minut a zastavili i expres. Hahaha. Byl jsem líný přelézt do expresu a byla to chyba. Tentokráte pustili expres dříve. Tohle se sice dost špatně odhaduje, ale tak trochu se to dalo čekat. Pak nemám mít mínusové hodiny. Dneska navíc potřebuji odejít na cvičení s trenérem nejpozději v 16.15, takže to máme 10 h až 16 h ztrátu čistého času 2,5 hodiny. Včera to byla hodina, no to to pěkně vedu. Také jsem zjistil, že letos Lošan nerozdával lístky na Krále vín, nebo jsem prostě chyběl, když je rozdával, rozhodně v Plzni už byl, takže letos nic. Teď se ozvalo z palubního rozhlasu: Příští stanice Plzeň, pravidelný příjezd ve 4 hodiny 7 minut. Ano ano, to by zhruba odpovídalo.
Sedím ve vlaku a jsem velmi nespokojen. Zítra máme jet s Petrem do Drážďan a já líný pohodlný hlupák zůstal sedět vedle "roztomilého" párečku, co má jasně nakažlivou rýmu a to jen proto, abych mohl mít počítač v zásuvce a u stolečku. To bude výlet, jestli jí chytnu. Inkubační doba je zhruba 12 hodin. A v neděli plánoval Petr jít do sauny, takže ta také zřejmě odpadne. Jinak stavba odporného výtahu značně pokročila, když jsem se tuhle vrátil z domova byla výtahová šachta, mimořádně nevzhledná, natřena zvláště ošklivou vyblitou emailovou barvou, smrděla pořádně, a ještě smrdět bude, takže vchodové dveře byly otevřeny dokořán, ještě že se oteplilo. Na chodbě je nepořádek, prach se natahal až do bytu, a zima konečně také. Hu.
Je pondělí ráno a já sedím ve vlaku jedoucím z Berouna o 10 minut později, podle nového jízdního řádu. Vlak by měl přijet do Plzně v zásadě ve stejné chvíli jako podle starého jízdního řádu. Rýmě jsem zřejmě odolal, takže výlet do Drážďan dopadl dobře. Jeli jsme do ULB po nové dálnici. Ta se vyznačuje krásnými výhledy, na známém sjíždějícím úseku jsem se trochu bál, ale projeli jsme. Petr vymyslel výhodnou obousměrnou společnou jízdenku až pro pět lidí, navíc přibral další dva lidi od sebe z práce, takže cestovné zůstalo na rozumné výši. Drážďany nejsou daleko, tamní trhy jsou vyhlášené a oblíbené i u Čechů, takže v adventním čase je vypravován zvláštní vlak Vánoční kometa. Je sice vedena jako osobní vlak, ale staví jen v Děčíně a v Bad Schandau. Ale můj milý deníčku, to jsem věru ještě neviděl. Už v autě kdosi sýčkoval, že tento vlak bývá nepředstavitělně narvaný. A můj milý deníčku, opravdu byl! České dráhy se však již poučili z minulých neúspěchů a vypravily osobní vlak, jaký jsem ještě neviděl. Měl snad opravdu 15 nebo i více vagonů. Bez přehánění. Neboť jsme nelenili a zašli až téměř na jeho konec, pohodlně jsme seděli až do Drážďan. A vzhledem k tomu, že šlo o staré rychlíkové vozy, vešlo se do vlaku opravdu hodně lidí, čemuž dobře odpovídaly davy vyhrnuvší se z vlaku na konečné stanici. Drážďany nepochybně stojí za návštěvu. Jsou sice v podstatě znova postaveny, ale řada rokokových skvostů promíchaných s novodobou architekturou dodávají městu neobyčejný lesk. Nadchl mne Zwinger, jenž je již téměř celý obnoven a Petr správně podotkl, že se Němci po druhé válce oprávněně pohoršovali nad barbarstvím a nekulturností spojenců. Ostatně, když dva dělají totéž, není to totéž. V Brně jsou letos tahanice kolem ruského kola, prý stojí na náměstí bez povolení a navíc, no považ můj milý deníčku, je ještě ruské. V Drážďanech mají hned tři a kdyby nefoukal tak hrozný vítr a bylo více času, na tom největším bychom se svezli. Když jsme přecházeli Labe po opravovaném mostě, byl uzavřen pro auta a tramvaje, nikoli pro pěší, všiml jsem si obnažených štěrkových teras na pravém břehu. A protože Petr jako průvodce naplánoval vyhlídku ze břehu na panorama Drážďan, nelenil jsem a seběhl k Labi. No ano, můj milý deníčku, byl tam. A nebyl zrovna vzácný. Když jsem ostatním drobnokvět ukazoval, byl jsem jim leda pro smích. Drážďanské trhy jsou prostě obrovské a na rozdíl od Prahy si nedělají starosti se vzhledem stánků. Sedm obřích trpaslíků na střeše, z nichž jeden dokonce kyne hlavou, perníková chaloupka, dětský vláček pohádkovým lesem, spousta světel, jídla a hlavně lidí. Davy byly prostě bezpočetné a nebyly to jen Češi. Však také při cestě zpět byly všechny vlaky posíleny, aby se tam všichni ti lidé vešli a davy valících se Čechů z jednoho vlaku do druhého na nástupišti v Bad Schandau byly nevídané. Na trzích jsem koupil než štolu, na více už mi peníze nezbyly. Či přesněji síly, neboť prodrat se davy bylo značně obtížné. Oběd jsme si dali ve společnosti německých starých lidí v rybím bistru, jak pravil Petrův nový známý, asi tam chodí proto, že s umělými zuby lépe koušou měkké rybí maso. Navíc to bylo čerstvé a chutné. Také jsme navštívili skvěle obsazenou galerii starých mistrů, obávám se, že žádná česká se s ní nemůže srovnávat, jen těch Rembrantů co tam mají. Málo platné, pokud chce člověk vidět nějaké obrazy, musí vyrazit do Vídně nebo do Drážďan. Zvláště poté, co nestydatí Kramářovi potomci vymysleli znamenitou pohádku o donucení. Ale, popravdě, kdybych měl rozhodovat, zda vést zahálčivý život na úkor NG nebo každý den chodit do rachoty, nevím nevím, zda bych svodům odolal. Vyrabovaná NG má už jen Muchovu epopej a i ta vlastně patří Praze. Galerie ve Zwingeru se může pochlubit hned dvěma Vermeery, jeden z nich se žel obnovuje. Ještě jeden ze zdejších obrazů nebyl na místě, což bylo zvláště trapné, neboť na nás všude koukal z plakátů. Rafaelova madona, jistě mistrovská, překvapila znuděnými rošťáckými andílky. Tststs, takové znevážení vážného námětu. Kurtizána omráčila především nevídanou žlutí, svůdným a nepravděpodobně skutečným výrazem tváře a ovšem sametový přehoz je hotový zázrak. Jak mohl, můj milý deníčku, ten člověk namalovat sametový přehoz tak, aby vypadal jako sametový? A vůbec, celý obraz je znamenitý, a nebude to jen tím, že ho znám dobře z kvalitních fotografií. Další den jsme vyrazili do Národního muzea, jenž je již v pokročilém stupni opravenosti. Obnovené malby jsou krásné, vše jen blyští a září a kabinet kuriozit byl opravdu zábavný. No uznej, můj milý deníčku, jak často má člověk možnost vidět takové jedinečné rarity jako je kožich Hany Benešové! Ale teď vážně, stodukát Ferdy třetího byl vtipný, zkamenělý pavouk na zkamenělém listu kordaitu opravdu pozoruhodný a oblíbené korálové náušnice Boženy Němcové skutečně krásné. Zato Benešova vstupenka na tatíčkův pohřeb byla už trochu morbidní. Pak jsme zašli do Bonbonu. Bylo to hezké, s Petrem jsme pro tamní diváky předvedli nějaký ten sex na živo v odpočinkové místnosti a vůbec se mi zdálo, že tam byli samí příjemní lidé. Ovšem do Chyňavy jsme se vrátili dost pozdě.
Tak tu rýmu jsem nakonec přeci jen dostal. Co se dá dělat.