jedu do Prahy mnichovským expresem. Najednou zastavíme v Berouně na nádraží, po chvíli se ozve vlakový rozhlas a rozverně oznámí, že lokomotiva má poruchu a vlak dál nejede a že máme velké štěstí, že se tak stalo ve stanici. Po chvíli nás průvodčí vyhnal do osobního vlaku, ten měl jen 15 minut zpoždění, zatím jedeme, takže je předpoklad, že nebudeme mít více než hodinu zpoždění. Přes uličku sedí dva pěkní mladíci a zatím nás v soupravě moc není, všichni nalezli do jiných vozů. Takže, mohu vůbec na něco brblat? Mohu, nemám internet! Ale tento výlet do Prahy špatně začal už na Slovanech. Sedím si tak v tramvaji, čtu gulag a najednou mi dojde, že sedím už nějak dlouho a že před námi stojí nějaký blikající objekt. Začal jsem plašit. Oprávněně! Tramvaj před námi měla drobnou nehodu, jejíž vyřešení se chýlilo ke konci. Čiperně jsem přesedl, neboť bylo zřejmé, že už není čas na náhradní plán a rozhodl se spoléhat na osud. A co se nestalo. Tato tramvaj z technických důvodů jela bez zastávky až na hlavní nádraží, což mne zachránilo, byli jsme tam opravdu rychle, ještě jsem stihl zajít na záchod. Tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet dále, mám jít do kina. Vůbec celý den stál za starou bačkoru, chytil mne pořádný žaludeční záchvat, dokonce jsem si musel na chvíli lehnout v jídelně na stůl, měl jsem sice otlaky od kostí, ale trochu se mi ulevilo. Nejspíše jde o odpověď na mixit müsli, podezření mám na sušené moruše. Salát v Delmartu jsem přežil zdá se dobře, to je vůbec zajímavý způsob přípravy jídla. Jedná se o rychlé občerstvení, ale zdravější než hamburgery. Obsluha u pultu vezme odměrku a do ní nabere různé druhy listové zeleniny. K listové zelenině si člověk může vybrat šest přísad, například konzervovanou kukuřici, houby, brambor, papričky, fazolky, sterilovanou řepu, sojový tvaroh a podobně. Další přísady jako je maso nebo vejce jsou za příplatek. To vše je v misce rozsekáno zvláštním nožem na kousky a zalito nějakou omáčkou či olivovým olejem. Základní cena malého salátu je 89 KČ. Můj přítel Ivan Lapšin je vynikající film, prodchnutý makabrózní atmosférou a jakousi skrytou hrůzou. Šel rovnou do trezoru. Ač ve filmu není žádná zjevná zmínka o stalinských procesech a rudém teroru, snad s vyjímkou datace do roku 1935, soudruzi se přesto poznali. V 16 hodin máme odjíždět na eurovíkend do Ostravy. Tak uvidím, zda nezmrznu, má být minus pět stupňů. Tak tohle vážně nevím, co mělo znamenat. Jeden mladý muž ve stanici Kařez postával v čekárně. Najednou, jakoby na poslední chvíli naskočil do vlaku, ale když jsme se rozjeli, tak zase vyskočil. Asi mu straší ve věži. A ještě něco, poslední vůz je tentokráte bez zásuvek. Paní průvodčí se dušuje, že zásuvky jsou ve všech ostatních vozech, ale to se obávám se mýlí. Také mi Petr doporučil jeden zdejší profil a sice jisté hovado. Asi očekává, že jeho sáhodlouhá pojednání důkladně prostuduji a začnu se podle nich chovat. Musím se ho zeptat, co ode mne bude vyžadovat. Tak to jsem ještě neviděl, do vlaku nastupovala, či přesněji najížděla s pomocí zdvihací plošiny, chromá vozíčkářka. Šlo to celkem dobře, ale nikoli bez zádrhelů. A pochopitelně to zdržuje, takže by tihle lidé měli platit dvojnásobné jízdné, aby si příště pořádně rozmysleli, zda opravdu chtějí jet. Takže, můj milý deníčku, už sedím v pendolínu směr Ostrava, přes uličku sedí ramlice, co už vyprdla nejméně tři fakany, jednoho ještě nestydatě kojí a vůbec se chová, jako by jí to tu patřilo. No, když jsem si pořídil malé fakany, mám sedět doma na zadku, leda by mi za ním hořelo, to je můj názor. Pak je tu ještě jedna skupina dětí a ty bych zase poslal vlakem, co má kinovůz. Ale uznávám, že pendolíno je výhodný spoj. A mimochodem, už jsme jeli tunelem! Je opravdu dlouhý, to musím připustit, zvláště patrné je to proto, že se ještě zdaleka nejezdí 200 km v hodině. V pohodě jsme dojeli do Prahy a hned jak nastoupil, tak se Petr chlubil, že mezi Pardubicemi a Přeloučí je nějaký zádrhel, že někoho rozšmelcoval vlak a vlaky stojí. A také že ano! Za Poříčany jsme odbočili na Nymburk, doplacatili jsme se do Velkého Oseka, tam jsme si dali velký oblouk a zamířili k Hradci Králové. Tam je naštěstí zkratka, odbočka Plačice, a rovnou zamířili přes Rosice do Pardubice. Zpoždění 75 minut jen to fiklo. Hahaha. Že mne to vůbec nepřekvapuje. A zcela nenávistně říkám, že bych to všechno dal zaplatit příbuzným mrtvého. Takže, zpoždění v Ostravě činilo 100 minut. Ukázalo se totiž, že vlaků čekajících ve frontě je tolik, že jsme až do Hranic jeli krokem a teprve až když jsme se zbavili odbočujícího Vsacanu, jízda se zrychlila. Jak jsem ale slyšel, zpoždění vlaky měly i v sobotu a podle odjezdové tabule i v neděli. Nicméně my jsme už projeli dobře. Zato dnes, v pondělí stojím v Rokycanech a nic, stojíme a nejedeme. Budeme-li stát ještě chvíli, už ani tunel zpoždění nedožene. Možná je to tím, že sněží. To konečně dorazil Martin na bílém koni. S týdenním zpožděním. Socha Špinarové nevypadá ve skutečnosti tak strašně, na fotografiích, zvláště při vhodném osvětlení, vypadá mnohem hůře, ale že by se jednalo o nějak zázračně povedený pomník se tvrdit nedá. Nejspíše si budeme muset zvyknout. Pan Umělec má co obhajovat, ale na jeho obranu musím říci, že v ateliéru asi vypadala celkem fajn. Až slunce ukázalo pravdu. Havířov je rozkošný, neorenesance je vtipná, malůvky na kulturním domu Rozkoš opravdu pěkné a město se může pochlubit zajímavými stavbami nejen z dob čisté sorely. A nemám na mysli jen proslulé nádraží. Mimochodem, když jsem chvíli fotil v nádražní hale havířovského nádraží, objevil se pracovník ochrany a že prý, jestli mám povolení. Když mi ukazoval vyhlášku, ujistil jsem ho, že nefotím z komerčních důvodů a tudíž se na mne vyhláška nevztahuje. Ještě aby! Poruba je monumentální, možná až příliš, byť chvílemi nepostrádá vtip. Daleko více naplňuje představu sorely jako napodobeniny sovětských vzorových měst. Nejhodnotnější jsou asi Věžičky odkazující na českou novorenesanční tradici, sgrafita nahých malých dětiček jsou neotřelá a chlapečci v apartních trenýrkách stojí za pozornost. Druhou perlou je Oblouk, byť poněkud utrpěl necitlivou tzv. renovací. Je stále působivý a nechybí mu mohutnost v rozměru, přitom si zachovává určitou lehkost a důstojnost. Je tak velký, že se příliš nedá zvěčnit na jednom snímku celý. Ostrava jako taková je zajímavá, to jsem věděl vždy a opět opakuji, že mi připadá výstavnější a příjemnější než ušmudlané Brno. Je také nesrovnatelně pestřejší. V galerii mají Klimta, je pochopitelně za dvojitým sklem, dále v Ostravě mají novodobou sochu Ikara s hlubokýma modrýma očima před Novou radnicí, opět pěkné nádraží, haldu Ema a tak dále. Večer mne Petr vytáhl do hospod. Nejprve jsme prošli slavnou Stodolní. Nevím, s čím bych ji u nás mohl srovnávat, takové nakupení neřestí do jednoho místa se u nás moc nevidí. Ale zajímavější je prý v létě. Dále mi Petr ukázal módní bar Ikarus, gay bar Fiesta s diskotékou, Petrovi se tam zjevně hodně líbilo a asi dost želel, že netancuji. Já se zabýval zkoumáním, jak je možné, že jedna diskotéková koule může vytvářet dva protiběžné proudy světýlek. Pak mi šel ukázat Beton. Okolí skvělé, samotný Beton dobrý, jen škoda, že nebyla nahatá párty, to by bylo zajímavější než tma v celém klubu. Protože se uvnitř nesmí kouřit, je vstup upraven jako kuřárna, přičemž kuřák hřaduje v prostoru mezi dveřmi a venkovní mříží, musí tudíž vystačit s tloušťkou zdí. Mříž je naspodu zatemněna černým pytlem, aby případní naháči nebyli tak na očích. Pochopitelně, kdyby někdo přišel až ke dveřím, viděl by ledacos, ale kdo by k nim v noci chodil, že. Přilepil se tam na nás jeden obejda, nejdříve nás zdravil jako staré známé, pak vyloudil pivo, vytasil se s pohádkou o spolubydlícím, jenž je na noční a má klíče od pokoje na ubytovně, dále se chlubil, že se prodává už od třinácti let a že ho má velkého. Škoda, že nám ho neukázal, docela by mne zajímalo, co je u něj velký. Nakonec jsem pro něj ještě musel vyloudit od barmana cigaretu. Docela trapné, příště už tam nemůžeme. A opravdu jsem málem zmrznul, Petr mi dokonce musel půjčit čepici, jenž se pod kloboukem znamenitě vyjímala. Měl jsem si vzít teplé ponožky, možná bych tak netrpěl. Hornické muzeum Landek je zajímavé, jen je to jeden velký podvod. Opravdu bych chtěl vyzkoušet skutečnou klec a spustit se kdoví kolik desítek či stovek metrů pod zem. Hmmm. Landecká venuše je zajímavá a zdá se, že mimo Věstonické venuše jsou ostatní figurky, ženskou tvář z mamutoviny nevyjímaje, nalezené v Dolních Věstonicích, dnes považovány za padělky. Ale dočíst se něco jasného se mi nepodařilo. Také jsme byli v ostravských parních lázních, mají to tam pěkné a pár našinců tam tedy bylo.