Krásné, nežné dítko plné naděje přišlo ke stromu a ptalo se jej: "Strome kam se vytratila má krása, má radost, proč má bolest zahalila vše krásné a já se ukrývám za tou maskou, za kterou mi je vše jedno?" Strom se nadechl a otřepal ze sebe pár listů odvětíc: "I vy ustrašení lidé, od malička uvnitř sebe nesete krásné světélko a když dospějete, zahalíte ho takovým strachem, lží a bolestí. Trápíte se pro pomíjivé věci dokonalého světa, kde už se nikdo od srdce neusmívá, kde jediný úsměv je ten po dvojtém panáku vodky. Bojíte se, že když budete naslouchat svému srdci a duši, že budete slabí a bude vám ublíženo, ale jak silní jste pokud posloucháte své zhrzené ego a ideály dokonalého pomíjivého světa, pro který už ani růže nerozkvete? A tak ti radím človíčku, jdi zpět do toho krásného pocitu ve tvém srdci, který se tak bojíš projeviti. Nalezni tu krásu, která tě utváří, tu lásku, radost a víru ve svět nekonečných možností a zázraků, kde už se dítě usmívá, nalezni svou duši ve svém srdci. Začni prožívat a žíj mé dítě, prožívej a zař tím svým nádherným světlem, co schovalo jsi v sobě. Človíček s dětským úsměvem na rtech strom obejmul a poděkoval mu se slovy: "Děkuji ti za tvé požehnání Strome, budu jej roznášeti dál... :)