Vyrůstal jsem v malé vesničce, no přímo osadě. Šest domů, tři chalupy pro lufťáky, dvacet stálých obyvatel, z toho jen 5 dětí. Nestěžuji si, se sestrou a sousedkou to byla fajn léta. Rodiče nás měli rádi, snažili se nám dopřát, co mohli a já byl spokojený. Před domem rybník, za ním les, kousek dál řeka, byly to krásné roky. Samozřejmě i pár protivných povinností, jako pletí zahrádky, zalévání, sbírání borůvek, dojíždění do školy, do obchodu, bez kola se člověk nikam daleko nedostal. Ale i na to rád vzpomínám.
Jen v dospívání byl člověk trochu sám, ale upovídaná sousedka to celkem dobře vyplnila nepřetržitým monologem, o jednom jejím objektu touhy a nevlastním bratrovi, kterého se snažila asi dva roky oslovit. Nejvtipnější bylo, jak mi později řekla, když jsme se po létech viděli, jak se se mnou hezky povídalo. Přitom z hodiny mluvila asi 55 minut ona. Byl jsem vrba, co poslouchá a tiše si v sobě dusil svoje vlastní pocity a trápení o myšlenkách na ty krásné kluky ve vlaku cestou do školy.
Když jsme se konečně v mých osmnácti přestěhovali do většího města, za necelé dva roky jsem se oženil a přestěhoval se zpátky na vesnici, i když o něco větší, ale stejně se znali úplně všichni. No, nebyl jsem úplně spokojený s tím, jak žiju, ale snášel jsem to. Byl jsem u porodu a vychovával malou dcerku jako správný otec. Dítě změní pohled na svět a dostatečně mě, společně s prací, zaměstnávala, abych nemyslel na blbosti a trápil se, že mi pořád chybí chlap. V té době jsem si ještě naivně myslel, že jsem tak v okruhu sta kilometrů jediný, kdo je divný a chce kluka.
Pak přišlo to moudré rozhodnutí se rozvést. Na chvíli jsem se vrátil, bydlet ke své matce. Ovšem neustálé vyslýchání, kam jdeš, kdy přijdeš, kde jsi byl, jedl jsi něco, mi moc nevyhovovalo. Navíc přišel konečně první kluk. Na diskotéce jsme po sobě asi tři večery nesměle pokukovali, a pak se odvážil mě i oslovit. Byl krásný, mladý, vysoký a dokonce mě chtěl. Vytratili jsme se od kamarádek ven do tmy a přišla moje první pusa s klukem. Na první lásku se prostě nezapomíná.
Bylo to krásné, bylo to opojné. Konečně nic nepřebývalo, nic nechybělo. A já si mohl znovu užít líbání, schůzky a vůbec všechno hezké. Konečně jsem se našel a nemusel nic předstírat. Dokonce i sestra slintala, jakého mám hezkého kamaráda. Jediné, co nám naše setkání kazilo, bylo, že se spolu nemůžeme vodit po ulici za ruce, polibky jen ve tmě, aby nás nikdo neviděl, a o jiných věcech ani nemluvím. Země se nikdy nezachvěla, ale nežijeme v Kalifornii, že? No, malé město je jen o něco větší vesnice a člověk musí najít dostatečné sebevědomí, aby se za svůj vztah nestyděl na veřejnosti. No, já ani nestihl sebevědomí najít a byl konec. Asi po čtyřech měsících, bez vysvětlení, bez důvodu, jen se odstěhoval do Prahy.
Já však své hledání super chlapa nevzdal. Začal jsem pracovat v ještě větším městě, kde byl dokonce i gay podnik. Otevřely se mi netušené možnosti. Tolik kluků, kteří chtěli to co já. No, člověk z nadšení rychle vystřízliví, když chce poznat někoho, s kým to bude mít smysl. Jeden se nelíbí tobě, druhému se nelíbíš ty, třetí chce jen sex na jednu noc. Je to těžké najít někoho kompatibilního a budeš si s ním rozumět. Dlouho mi to trvalo, ale podařilo se. O tom třeba zase někdy příště.