Každý máme své rodiče, někdo s nimi žije pomalu půlku života, někdo je třeba nezná, ale každý k nim má aspoň nějaký vztah. Já jsem na tom naštěstí dobře, vzali mě takového jaký jsem, i když to bylo asi trochu zklamání :-).
Moje soukromá teorie je, že za mou orientaci může vlastně mamina. Jako první dítě se jí narodila krásná černovlasá holčička, byla první vnouče, první neteř, prostě první. Mimochodem, nechci si stěžovat na to být druhorozený. Experimenty s prvním sunarem, po kterém sestra spala skoro celý den, zaražené prdíky, rostoucí zoubky už mamka znala a byla zkušenější. Navíc jsem byl vždycky ten mladší, na kterého měla sestra dohlédnout a dětské průšvihy šly většinou na její hlavu. Vždyť já byl ještě malý :-). Navíc maminčin mazánek, protože sestru obletoval zbytek rodiny. Tak mi to chtěla možná částečně kompenzovat, ale přeci jen to bývá, že holčičky jsou oblíbenci tatínků a kluci maminek, ne?
Mamka mi říkala, že když čekala mě, táta chtěl hrozně kluka a ona možná i na truc si přála druhou holčičku. Tak přání se ji částečně splnilo.
Jako mimino jsem nebyl rozhodně tak roztomilý, světlé vlásky vypadaly jako pleš a uši jsem měl o něco větší už tenkrát. Ale přibližně od roku, tak do čtyř až pěti let, si myslím, že to nebylo tak zlé. Celkem hezký malý blonďáček. Navíc hodné a klidné dítě, hrál jsem si s kostkami, postavil si hrad nebo věž, sestra prošla rozkopla mi to a já si to v klidu začal stavět znovu, místo vztekání. A když jsme šli jednou tátovi pro pivo, tak na nás pán za plotem volal: "Kam nesete to pivo, roztomilé holčičky?"
Otec mě naposledy obdivoval, jakého má šikovného syna asi tehdy, když jsem mu v dětské naivitě a bez strachu skočil v klidu ze schodů do náruče a on mě naštěstí i chytil. Postupně jsem ho ale odradil. Jeho pokusy hrát se mnou fotbal, brát mě na ryby nebo dokonce řídit traktůrek mnohem lépe zvládala sestra. Já se raději učil vyšívat, háčkovat a plést. Dokonce ještě na začátku střední školy jsem si vlastnoručně ušil batůžek do školy.
S mým vzhledem to už za moc nestálo, ve škole skoro vždy nejmenší z kluků, hubený a ušatý. V pubertě mi navíc začal růst nos o něco rychleji než se dotvářeli ostatní rysy, chlupy svědily a hlas přeskakoval. A v boji se změnou a hormony se mi ještě navíc mnohem víc líbili kluci než holky. A už od mateřské školky jsem se cítil mnohem lépe ve společnosti dívek a to mi zůstalo.
Bohužel díky času strávenému v dívčí společnosti, jsem jim také mnohem lépe rozuměl a první milostné pokusy tedy probíhaly s děvčaty. Milostná psaníčka typu "Chceš se mnou chodit, moc se mi líbíš" až po první polibek na školním výletě. Líbání bylo fajn. Člověk zavře oči, užívá si to a nemusí přemýšlet o tom, že by mnohem raději líbal toho kluka vedle. Věděl jsem, že něco není správně, ale randil jsem s holkama, protože tak to bylo "normální". (pro mladší ročníky, v té době ještě nebyl moc rozšířený internet a o homosexualitě se mluvilo skoro jako o nemoci :-))
Smířil jsem se s tím, že se ožením, protože děti jsem chtěl, a tajně doufal, že se mi třeba jednou poštěstí najít si milence, s kterým bych si mohl splnit své tajné sny a představy.
Naštěstí moje manželka měla mnohem více rozumu, našla si milence dřív, rozvedli jsme se a mě se konečně otevřel svět kluků. No, upřímně řečeno, někteří kluci připomínají ženskou mnohem víc než moje bývalá manželka, ale nerad bych ji urážel, máme celkem dobrý vztah.
- pokračování příště -