Je pátek nebo sobota, jít spát se ti rozhodně nechce a vyrazíš za zábavou s přáteli. Večer se dobře bavíte, popíjíte a skončíte na diskotéce. Že jsi měl přestat pít už tak před třemi dalšími drinky si uvědomíš až ráno, kdy je na vše pozdě. Ale říká se přece, že člověk by se měl jednou za rok pořádně opít a vyčistit si hlavu a vlastně celé tělo (týká se víceméně pouze žaludku, pokud to opravdu přeženeš). A pak přijde ráno.
Otevřeš opatrně oči, protože už je světlo, a začínáš vzpomínat, jak ses dostal do postele. Co je to za pokoj? Čí je to postel? Kdo to vedle mě leží? Permoníci ve tvé hlavě se snaží mozek přesunout někam mimo lebku, v puse sucho, ale raději se nepohneš, aby se dotyčný nevzbudil dřív, než si na něco z večera vzpomeneš. Marně lovíš útržky v děravé paměti, jak to vlastně probíhalo. A jak se jmenuje?
Ta lepší varianta je, že neznáš jen jméno, ale dotyčný je sympaťák, tak už si stačí jen vzpomenout, jestli mezi vámi něco proběhlo, a pak nějak nenápadně to jméno zjistit a ideálně i telefonní číslo, že byste zašli někdy na kafe. V té horší variantě se ti dotyčný navíc ani nelíbí, ale není jak se dostat z bytu a stejně se kontaktu nevyhneš, jen se pokusíš své telefonní číslo nedat. Můžeš zkusit použít frázi: "Pokud jsme si souzení, mé telefonní číslo uhodneš". A s nějakou záminkou, že už jsi měl být vlastně někde úplně jinde prchnout.
Večer se dostaneš z kocoviny, mozek začne zase trochu fungovat a ty si jen vyčítáš, co jsem to zase provedl a utápíš se v morální kocovině. Těm otrlejším povahám to trvá jen ten večer nebo další den, jiným týden, někdo se poučí na celý život. A co když se s dotyčným znovu uvidíš, bylo to první rande?