vracím se právě z výletu na Slovensko a zase stojíme, neboť už se připravuje napojení tunelu. Doteď jsem si myslel, jak je tunel úžasný, jenže teď jsem se na Slovensku poučil, že tam budují mnohem náročnější rychlodráhu v Pováží, přinejmenším kolem Považské Bystrice. To jsem tedy zíral. Tunely, mohutné mosty přes přehradu Mládeže, vskutku působivé. A my se tady už kdoví jak dlouho babráme s jedním tunelem. To až bude tunel Smíchov Beroun, tak to se budeme moci vytahovat na naše východní bratry. Dojmů je dosti, pokusím se je popsat. Na začátek se musím, můj milý deníčku přiznat, že se mi vůbec nechtělo jet, ani trochu. Ale plán je plán a nebylo možno ho měnit. To by mi Petr dal, že nejedu, protože se mi nechce. Sám musel lhát Marianě, že jede na služební cestu, protože dcera byla nemocná, takže ji tatínek měl hlídat. A že má domluvenou malou dovolenou? Tím lépe, nebude mít potíže v práci, že si bere volno. Já sám jsem musel přísahat na sedmé koleno, že se nepodřeknu. Vyrazili jsme ze Smíchova ve středu v 18 hodin směr Brno, Bratislava, Senec. První zajímavost je slovenská dálniční známka. Dostali jsme než potvrzení a nejspíše jsme byli zaneseni do počítačové sítě, aby polícia hned věděla, že známku máme. Také mne zaujal průjezd Bratislavou, probíhá totiž jižním obchvatem, tedy přes Dunaj a zase zpět přes Dunaj. Takže už nepřekvapí, že náš směr na Senec byl stejný jako na Komárno. Byla tam totiž peáž, nebo jak se tomu říká. Přespali jsme v nějaké motelu, byl celkem pohodlný až na skutečnost, že byl postaven z betonového papundeklu, takže jsme vstávali spolu se sousedy v šest ráno. Následovala cesta do Banské Štiavnice. Už někdy na střední škole jsem toužil navštívit tři slavná Slovenská hornická města, Banskou Bystricu, Banskou Štiavnicu a především Kremnicu. Začali jsme právě Štiavnicí. Z dálnice bylo možno odbočit v už Nitře, nebo až za Žiarom nad Hronom a nebo bylo možno, jak radila navigace, zvolit nejkratší, zato ovšem nejklikatější cestu ze Žarnovice. Což o to, cesta vedla zajímavou krajinou i kolem zajímavých míst, například kolem jedné z klopaček, jenže se místy ztrácela úplně. Rozhodně nepůsobila dojmem cesty k památce UNESCO. Jenže takové jsou na Slovensku cesty obecně. Štiavnica nezklamala, je bezpochyby malebná, Nový hrad, Starý hrad, Kalvárie, Klopačka s čajovnou, Trojické náměstí a tak. Zvláště zajímavý je zdejší městský hrad. Takže si můj milý deníčku představ středověkou gotickou katedrálu starou zhruba 50 let. Té vybouráš klenbu, za své vezme pochopitelně i střecha, dovnitř stavby vestavíš nové zdi, takže uprostřed vznikne otevřené nádvoří a kolem dokola asi tak čtyřpodlažní věnec místností. Dostaneš tak k užití kasárna, sídlo úřadu a z kostela zůstane kaple. Prostě, když se bráníme Turkovi, Bůh musí ustoupit. Také jsem Petra zvěčnil pod zvonem ve zvonici. Žel nikoli nahého, byl nějaký unavený po náročném zkráceném týdnu. Původně jsem toho chtěl stihnout víc, ale dědičnou štolu jsme propásli a kalvárie přeci jen byla daleko. Takže jsme do sebe kopli čaj a vyrazili směr Hronsek, což je celodřevěný artikulární evangelický kostel, jenž měl být otevřen do 17 h. Bylo tam uvedeno číslo na nějakou paní, a ač jsme nebyli jedinými zájemci, paní ani nezvedla telefon, jako že na nás kašle. Asi telefon darmo zvonil přímo v kostele. Radvaňské zámky vynechme, takže následovalo ubytování v hotelu Kúria, za 30 euro za osobu a noc, v luxusním apatrmá. Klenutý strop, mozaika ve sprše, niky se soškami panenky Marie a Ježíše, křeslo, pohovky a tak. Nevydrželi jsme a vydali se na noční prohlídku Banské Bystrice a i za tmy bylo jasné, že jde o výstavní město. Petra nejvíce zaujaly husacie hody, žel zklamal jsem ho, nešel jsem do nich. Druhý den po snídani jsme vyrazili do muzea SNP. Je vidět, že Slováci to stále berou vážně, před památníkem hoří věčný oheň, výstava hodně prostoru věnuje Slovenskému štátu, úplná bomba jsou vyřezávané a ručně malované šachy, kde krále představují Hitler a Stalin, na přilbách u pěšáků jsou rudé (slovesnky červené) hvězdy a tak. Dále jsem nepřehlédl osobní věci doktora Husáka (sic!) a rád připustím, že celá stavba je velmi výrazná. Pak jsem zasedl za volant a vyrazili jsme do Demänovské doliny a tady se musím přiznat, že jsem zcela selhal, neboť jsem si důkladně nenastudoval, že krátká prohlídka nezahrnuje nejdůležitější část, Růžovou síň a Královu galerii, ani že v zimě jediná dlouhá prohlídka začíná právě ve 13 hodin. Nejprve jsem se loudal za náklaďákem na přejezdu přes Nízké Tatry, ale předjet jsem se ho neodvažoval, však sedlo bylo ve výšce 1200 m n.m., pak jsem se zbytečně a neomluvitelně loudal na dálnici a k dovršení všeho jsem špatně odbočil na olbřímí oválný objezd. Takže jsem k pokladně dorazil ve 13.04 a utřel hubu. Poslední prohlídka byla ve 14 hodin, museli jsme čekat a navíc byla bez nejkrásnějších prostor. Teď už se nedivím, že jeskyně Svobody má tak slabé hodnocení. Na chvilku jsem ještě zaskočil do lesa, našel tam kohátku, zvonek karpatský, dokonce smrkovník plazivý, a nějakou ostřici, možná ostřici bílou, na Slovensku běžnou, ale u nás velmi vzácnou. Následoval přesun do Bešeňové do termálního koupaliště. Byly to jediné dvě hodiny opravdového odpočinku na celé krátké dovolené. Bylo to pěkné, poněkud kalná hnědá voda, snad pro obsah železa, v horkém bazénu opravdu teplá a vůbec to bylo příjemné. Po návratu do BB jsme zašli na večeři, k Petrově nezměrnému smutku jen na brynzové halušky. No, alespoň jsme ušetřili. Na další den jsme se už lépe připravili a naplánovali návštěvu Domici na 11 h a Ochtinské aragonitové jeskyně na 14 h. Trochu jsem se zdržel na záchodě, takže Petr musel jet jako šílenec, abychom Domicu stihli. Jak jsme jeli rychle můžeme dokladovat prostě tím, že jsme se oproti navigaci zpozdili jen o pět minut. Zkrátka, Domicu jsme stihli jen tak tak, ale byly to nervy. Nakonec jsme s přehledem zvládli i přechod stáda krav, i s telátky, přes silnici. Většinu návštěvníků Domici tvořili Maďaři, asi to mají blíž, takže výklad byl dvojjazyčný, nejprve stručně ve Slovenštině a pak obsáhle, neboť z nahrávky, v Maďarštině. Mezitím jsme měli dost času si jeskyni důkladně prohlížet a musím říci, že to za to stálo, neboť je plná pagodovitých stalagmitů. Také jsem konečně viděl nějaké ty bubny, byť fotografovat se mi je nepodařilo. Pochopitelně, vzhledem k suchu nebyla v provozu plavba. Petra pak venku zaujal opuštěný rezort Domica s galerií dřevěných soch pohádkových bytostí. Po krátké zastávce v Plešivci jsme pokračovali k Ochtinské aragonitové jeskyni, kus cesty došli pěšky a za chvíli s otevřenou pusou třeštili zraky na nevídaný přírodní zázrak. Bez nadsázky, tato jeskyně rozhodně stojí za velkou odbočku. A protože jsme už kolem 15 h byly zpět u auta, naplánoval jsem ještě výšlap na Muráňský hrad. Říkal jsem si, že bych se tam mohl pokusit najít lýkovec slovenský, Daphne arbuscula. No, poněkud jsem podcenil převýšení. Do tmy jsme měli zhruba dvě hodiny, takže jsem těch 500 m převýšení zdolali opravdu v čerstvém tempu. Na mapě v počítači, ještě v Plzni jsem jaksi přehlédl, že hrad je ve výšce 900 m n.m. Však také nahoře byla pěkná zima. No, hrad jsem nakonec nenašli, měla na něj vést zkratka, ale ta je asi zrušena a další půl hodinu na obcházení po pohodlné cestě už jsme opravdu neměli. Takže neúspěch, zvláště uvážíme-li, že Petra v noci vzbudila bolest svalů. To už byla sobota a na druhý den, v neděli byl naplánován návrat domů. Nejprve jsme ovšem zaběhli do BB, abychom ji viděli i ve dne a byla stejně tak krásná a výstavní jako za tmy. Do Kremnice jsem řídil já. A zde se stalo něco, co jsme opravdu nečekali. Všechno, muzea, galerie i samotný městský hrad bylo v neděli zavřené. Nakonec se vyjasnilo proč. V Kremnici totiž stále razí mince nejstarší dosud pracující mincovna a jeden z nejstarších podniků na světě vůbec, a to zhruba od roku 1350. Prohlídky mincovny jsou možné jen ve všední dny a protože se do Kremnice jezdí hlavně kvůli mincovně, v neděli je všude zavřeno, co naplat. Jinak město je krásné, hrad překrásný, ale nejde přehlédnout, že město značně utrpělo za druhé světové války. Když Němci opouštěli město, celé ho zapálili a to takříkajíc lehlo popelem. Po válce něco zachránili, ale místo řady původních domů jsou novostavby, byť vkusné. Ovšem těžko můžeme peskovat lidi, jenž právě prožili dobu, kdy lidský život neměl žádnou cenu a proto jejich vnímání toho, co je cenné a co ne bylo jistě jiné než naše dnes. Po obědě následoval přejezd do Považské Bystrice za Martinem. Petr dostal dvě sazenice Asplenium nidus-avis, nebo jak se tahle klasika jmenuje, což Martina opravdu potěšilo a vyrazili jsme na prohlídku Třetihorního parku a posléze i lázní Nimnice, kde Martin dělá zahradníka. Musel jsem si všechna jeho díla prohlédnout, snad jsem zvládl divit se na těch správných místech, samotné lázně jsou založeny na vrtech reliktní mořské vody, tedy něco jako Vincentka, a byla v nich strašná zima. Pak už sedl za volant Petr a následovala cesta zpět přes Púchov, Horní Lideč, Vizovice, Zlín, Brno a Prahu. Bylo to pěkné, ale krátké.
Nevím, zda už jsem psal o návštěvě sauny Slovany po předělání. Výsledek snad není špatný, jen mne pobavila jedna dvojice mladých mužů, nepochybně našinců, když totiž šli k pokladně, chytali se za ruce. V sauně už se chovali spořádaně. Také jsem byl po letech v Babylonii, moc příjemné to nebylo, odpočívárna byla totiž přeměněna na pěnovou lázeň. Ale pár zajímavých mužů k vidění bylo, zvláště jeden vysoký s knírem a pořádnou výbavou. O víkendu jsem umyl okna, konečně, a také vypral. V sušárně došlo na převěšování prádla, načež se obě dámy chlubily, že klidně mohli vyprat v týdnu, kdyby věděly, že nebude místo. To jsou tedy kecy, já bych se klidně 14 dní předem napsal na nástěnku. A pak, polovinu sušárny zabírají kola ze zrušené kolárny, místo ní je strojovna výtahu. To si ti zmetci nemohou kola dát do sklepních kójí? No, oni tam prádlo nevěší, že můj milý deníčku. A už také vím, proč bylo pivo Gazdovská desiatka tak hnusná, byla totiž nejméně deset let stará.
Již nějakou dobu se mi zdálo, že jsem už dlouho neviděl auto, v němž jsem se připravoval na získání řidičského oprávnění. Jako by sama autoškola zmizela, vždyť sídlila na Slovanech, takže pravděpodobnost setkání byla nemalá. Tuhle mne napadlo podívat se na síti, jak se věci mají Mapy na Seznamu i různé seznamy autoškol ji ještě uvádějí, ovšem webové stránky jsou mimo provoz. Takže úpadek? Poslední stopa byla zpráva, že nové kurzy začínají v listopadu 2017. Tak proto učitel prohlašoval, že by mne nerad viděl ještě na podzim (2017)? No, kdybych se tam zašel podívat, třeba bych zjistil více.
A přeci jen jedna myšlenka ze Solženicina:
Tato válka (rozumí se druhá světová) nám vůbec odhalila, že nejhorší ze všeho na zemi je být Rus.
Obávám se, že to stále platí. Alespoň v Čechách určitě.