Katyňský masakr motorovou pilou.
Můj milý deníčku,
jak už jistě víš, starý kožený batoh se s konečnou platností rozpadl. Jako správný mužský jsem ho ještě nevyhodil, ač už mám nový, nemusíš se, můj milý deníčku obávat. Ale o tom psát nechci. Když jsem přendaval věci do nového, něco jsem přeci jen vyhodil a také jsem našel starý pas. Petra moje stará fotografie, bylo mi na ní asi 23 let, opravdu dojala. Nicméně nalezl jsem tam razítko se silničním přechodem v Petrovicích u ULB. Nebesa, kde se tam vzalo? Stálo mne opravdu hodně námahy, než jsem z hlavy vydoloval jakýsi matný pocit služební cesty s Vackem. A ano, už si vzpomínám, na opuštěný nově zbudovaný přechod i na lov karanténního viru na obilovinách. Ano ano, úplně mi tato příhoda vypadla z paměti. To jsou mi věci, ajajaj.
Sedím v pendolínu, jedu na MOS a máme půl hodiny sekeru, prý výluka mezi Stříbrem a Planou. Je to, můj milý deníčku, vůbec možné? Nejsvětější nebesa, slovo výluka mne dostává do kolen. Ale v trolejbusu jsem seděl naproti pohlednému mladíkovi a ten měl ruku položenou v klíně a měl jsem pocit, že si s ní přes kalhoty na něco sahal. Já vím, už opravdu blbnu. Takže, právě se vracím ze setkání, bylo to únavné, ale starý David Brill je skvělý, to musím uznat. Po letech se ukázal Vojta, vyspěl, nechal si narůst vousy, je totiž hipster, a docela mu to slušelo. Avšak měl hroznou rýmu a ač to píši nerad, ta chvíle, co jsme se spolu sešli stačila, abych tu virosu chytnul. Už se cítím všelijak, v sobotu mám hlídat Petrovi děti a ve čtvrtek jsem si objednal cvičitele do posilovny. Jestli budu nucen už podruhé po sobě hodinu odmítnout, bude to pěkný trapas. Také se na setkání objevilo několik cizinců, například jakási ženština z Indonésie nebo zajímavý vysoký Ukrajinec se zapěstovanou muškou žijící v Itálii, pokud jsem mohl posoudit, nemá moc chlupatou hruď (pokud vůbec), což mi připomnělo, jak mladý cizinec, snad také Ukrajinec, bydlící nade mnou tuhle vyběhl ven jen v rozkošných kraťáscích. Měl hruď bez porostu, nebo alespoň z okna žádné chlupy vidět nebyly. A byl moc pěkný. Byl jsem také u Ondřeje v jeho novém domě. Pravda, ještě není jeho, nejprve musí proběhnout úřední kolečko, ale snad to dopadne. Však žel, takovou hrůzu jsem už dávno neviděl. V přízemí bydlí stará paní, babička původního majitele a nějak se jí nikdo neptal, jaký má na prodej domu názor. Špatně to snáší, snaží se nedělat naschvály, ale valně se jí to nedaří, například bratrovi vypíná topení, což je docela závažné a vůbec se chová, jako by jí to tam patřilo. Má se sice do dvou měsíců odstěhovat, ale má dva psy a kočku a v novém místě je nejspíše nebude moct mít a dobře to tuší. Ta se bude stěhování zuby nehty bránit. Navíc, nahoře, kde jako má bratr bydlet, je neskutečný nepořádek, zažraná špína od člověka, jenž snad pět let neuklízel. Byl to silný kuřák a přes zápach prachu ten zbytkový kouř není vůbec cítit. Ale když jsem z batohu vyndal věci, v nichž jsem spal, v Ondřejově přenosné posteli, tak ten kouř vylezl, najednou byl cítit. Prostě hrůza. Padla z toho na mne tíseň. Dům je však docela velký a má možnosti rozvoje. Výrazná přestavba je však nezbytná. Avšak do práce O. dojede autem do 15 minut, autobusem zhruba do hodiny, v případě vychytaného spojení podstatně dříve. To je zřetelná výhoda.
Na internetu jsem chytil připomínku smolenského neštěstí. Ačkoliv se s tím nechtějí Poláci smířit, mohou si za ně sami. Vždyť jde o jasné upozornění samotných Nebes, že už by měli nechat katyňské oběti spát. Vezmu-li to z hlediska obecného, pak šlo o zcela spravedlivý čin a dokonce mu nechyběla lidskost a úcta k cizincům. Zatímco sovětský člověk, začasté zcela bez viny nebo jen se zanedbatelnou vinou, byl nejprve trýzněn ve vězení, nucen k přiznání domnělých vin, nucen k falešným udáním svých přátel a blízkých a poté bídně hynul v lágru, to vše bez spravedlivého soudu, tito Poláci byli zcela prokazatelně zavilí nepřátelé sovětské moci, jak Berila neomylně rozpoznal, a bylo jen správné, že je v tichosti popravili. Přece si nemohli opravdu myslet, že by se někdy mohli vrátit domů! To na nacistické straně Polska se jim jistě vedlo lépe. Ale hrdí Poláci to stále nechtějí přijmout, že už ani Nebesa se na to nemohla dívat a seslala na ně tu smolenskou pohromu. A poučili se Poláci? Nepoučili, neboť pýcha je nepoučitelná. A mimochodem, podle Solženicina se Berija cítil ohrožen a proto nechal otrávit Stalina. Sice mu to nepomohlo, ale zlobit se proto na něho nebudeme, že můj milý deníčku.
Tento poučný článeček jsem nalezl na internetu, přebírám beze změny.
Pollertová vypadá na dochovaných fotografiích jako usměvavá, energická žena. Před válkou měla na vybranou, strávila řadu let v cizině, měla peníze i informace, co ji jako Židovku může čekat, přesto se rozhodla po Mnichově v okleštěné republice zůstat.
Poslední etapu jejího života – popravena byla v lednu 1945 – zachycují vzpomínky houslistky Ervíny Brokešové, jedné z hrstky odbojářů ze zmíněné skupiny, kteří válku přežili. Memoáry se jmenují Ty a já (1947) a vztahují se k věznění manžela Brokešové, spisovatele K. J. Beneše. O Pollertové se tu dočtete: „Vzpomínám si, jak mi kdysi, ještě před svým zatčením, řekla Anička Pollertová, která pro ilegální práci opustila vše, rodinu, přepych a pohodlí: Nikdy jsem nebyla tak šťastna jako teď, když žiji, skryta pod nepravým jménem, na Žižkově mezi prostými lidmi jako jedna z nich.“
Totiž dočtete…
O Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ se zajímám už nějakou dobu. Souvisí to s mým románovým projektem Neptunova jeskyně.
Můj román se odehrává na pražských Vinohradech a jeho hlavní hrdina se za války setká se sourozenci Kaufmannovými, souputníky Anny Pollertové. Vycházel jsem hlavně ze vzpomínek Hedy Kaufmannové, potom jsem objevil knihu Ty a já a nakonec zjistil, že Ervíně Brokešové vyšla ještě jedna publikace, na začátku sedmdesátých let. Měla titul Žila jsem nadějí. Neprodleně jsem si ji obstaral a vrhl se na ni hned v tramvaji. Okamžitě jsem poznal, že se jedná o druhé vydání knihy Ty a já. Chtěl jsem si aspoň připomenout oblíbenou pasáž o Aničce Pollertové. Jenže jsem ji nenašel.
Doma jsem obě knihy položil vedle sebe a zkusil zjistit, jestli jsou tam další změny a podle jakého klíče k nim došlo. Vyjevilo se to rychle. Změn je spousta – na prvních sto stranách třicet.
Důkladně jsou například vymýceny všechny společenské tituly a funkce. Z „ředitele Hokeše“ se stává „Hokeš“, z „železničního inženýra“ je „neznámý železničář“. Další tažení proběhlo proti vlastnickým vztahům. Šandovi přišli o své papírnictví (nyní pouze „papírnictví“), z majitele pily Pompla se stal „dřevař“. Z části „všechna mouka z přídělu, všechny tuky, cukr, prostě všechno, i to, co u mne schovali Viktor a A. Pollertová jako zásobu pro lidi žijící v ilegalitě“ zmizela A. Pollertová. V novém vydání neschovala pro lidi v ilegalitě nic.
Vytříděny byly i zmínky o židovském původu. Při úvodní charakteristice dr. Karla Bondyho se tak vytratilo, že „mohl žít v klidu, chráněn smíšeným manželstvím“. Místo toho se dočteme, že „mohl žít v klidu, ale volil boj“.
Důsledně se zakročilo i proti Londýnu, protože právě tamní exilové vládě odbojáři posílali své zprávy. Nyní je posílají „do zahraničí“. Pochopitelně chybějí i Masaryk a Beneš. Jiná jména přebývají. Z „táty Skořepy, ochránce vězňů“ se náhle stane „ochránce Julia Fučíka a dalších vězňů“.
Celým vydáním z roku 1972 zkrátka prošlo bedlivé oko cenzora, který z odboje vyloučil všechny lidi vzdělané, společensky výše postavené, majetné a pokusil se zamaskovat spolupráci s vládou v Londýně – s očividným cílem zamlčet činnost Petičního výboru „Věrni zůstaneme“ ve prospěch komunistického odboje.
Připusťme teď na chvíli, že výše uvedený článek se zakládá na skutečnosti, že nejde o výmysl, nakonec sám Hrabal musel svá díla za dob normalizace upravovat, aby mu je znovu vydali. A tedy, můžeš mi, můj milý deníčku osvětlit, v čem komunistům vadila Anička Pollertová, když mohli lehce zahladit její třídní původ, stejně jako si hravě poradili s londýnským odbojem? A vůbec, proč by nemohla opustit bohatství ve prospěch boje proti nacismu? V roce 1972 už snad opravdu nebylo nutné oprašovat doktrínu bohatý znamená zrádce. Nebo bylo? Opravdu to nařídil Brežněv? Nebyli jsme zase jednou papežštější než papež? No, tomu říkám zaměstnání, prznit díla klasiků. Vždy jsem myslel, že se touto bohulibou činností zabývají jen stárnoucí američanky, známé pevné strážkyně morálky. A neděje se tak dnes do jisté míry opět? Viz například nadsazený článek o Jů a Heleně. A odkud se tam u všech všudy připlazil umrlý Fučík?