tak mne tuhle Petr vytáhl na výlet s kamarády kluky, nebo jak se jmenují, šlo se na Berounsko, což se Petrovi moc líbilo, neboť tento kout naší země zatím moc nezná a mimo jiné jsem se konečně dostal na rozhlednu Děd nad Berounem. To jsem tedy koukal. Z této rozhledny není překvapivě vůbec nic vidět. No dobře, v lesních průsecích něco málo vidět je, ale rozhled například z áčka u Chyňavy je zajímavější. Často se ti chlubím, můj milý deníčku, veselými příhodami s Českými drahami, dnes převyprávím jednu od matky. Takže, z Červeného vrchu vyrážela v 7.15 tak, aby pohodlně stihla vlak v 8.33 do Chebu. Stojí pod hlavním panelem s odjezdy vlaků a čeká, až se objeví nástupiště. Když bylo 8.32, objevil se místo nástupiště mladý muž a svolal k sobě lidi, co chtěli jet na M.L. a Cheb, že prý vlak nepojede, ale když si pospíší, tak za chvíli z prvního nástupiště jede osobní vlak do Berouna a tam že si přesednou do náhradní soupravy. Lidé se tedy rozeběhli k vlaku a nastoupili do dvou spojených citielefantových souprav. Až do Karlštejna šlo vše hladce. Jenže když tam zastavili, ozvalo se z místního rozhlasu hlášení, že souprava dále nepokračuje a je nutné si přesednout do náhradní motorové regionovy. Asi něco s trolejí. Takže všichni lidé, jedoucí do Berouna a pak dále ve směru Cheb se vyhrnuli ven. Matka měla to štěstí, že najíždějící motorový vůz zastavil dveřmi přímo u ní, takže si sedla. A pak se lidi začali cpát dovnitř, několikrát se ozvalo oblíbené hlášení o postupování dále do vozu, ovšem zda-li se tam vešli všichni matka netuší, neb přes lidi na nástupiště neviděla. Avšak vedle ní plakala malá holčička s tatínkem, že nevidí maminku. Ukázalo se, že maminka se vecpala i s kočárkem do jiných dveří. Tak snad se vešli všichni lidé do vlaku, když se tam vešel i kočár. Následovala stanice Srbsko, kde šest lidí vystupovalo, a aby se dostali ven, musela půlka lidí vystoupit s nimi a pak se zase museli nacpat dovnitř. Paráda. V rozkopaném Berouně se všichni vyhrnuli ven a marně se rozhlíželi po náhradní soupravě. Stál tam ale nějaký vlak a u něho průvodčí. Takže se na něj vrhli. Sám nic nevěděl, kamsi volal telefonem, tam také nic nevěděli a tak poradil lidem, ať raději jedou osobním vlakem do Plzně, byl to ten, u něhož stál, že je Plzeň velké nádraží a tam že něco vědět budou. V Plzni na nádraží si matka všimla, že má za chvíli odjíždět pendolíno, z Prahy mělo pravidelný odjezd v 10.33, takže si koupila místenku a šla si do Malinové dát kávu a něco k snědku. Jela totiž bez snídaně, že si dá nějakou svačinku ve vlaku. Pendolíno mělo mít jen 10 minut zpoždění, takže do sebe kopla horkou kávu na jeden doušek, do huby si nacpala jeden povidlový šáteček, seběhla dolů k ceduli s odjezdy a zjistila, že zpoždění navýšili na 40 minut. Chachá. Nakonec měli asi půl hodiny, domů dorazila po druhé hodině odpolední.
Všiml jsem si, že oprava plzeňského hlavního nádraží, svého času prý Klementa Gottwalda, lehoulince klopýtla. Balkón nad hlavním vchodem je v horším stavu, než se myslelo. Dnes nic neobvyklého. A potěšil mne náš Martin, neboť se vyjádřil v tom smyslu, že původní železné mosty nad Mikulášskou byly hezčí. Je to tam teď širší, ale, hmm, stačí to? Jedu domů o Fr.L., neboť naši odletěli do Španěslka. Tuto dovolenou jim zaplatil O. Poté, co si sehnal lépe placenou práci jako dárek. Jenže teď si vzal úvěr na bydlení a tak jsou naši otrávení. Zdá se jim, že by měl spíše umořovat půjčku, než jim platit dovolené u moře. Navíc prý má celý týden pršet. Já mám pro změnu hnusnou rýmu, chvíli je mi lépe, chvíli se mi udělá tak nějak mdlo, a je celkem lhostejno, zda sedím, ležím nebo něco dělám, špatně se mi dýchá, v noci nemohu spát, prostě paráda.
Také jsem četl na internetu, že západ v roce 1968 ani zasáhnout nechtěl, neboť případný úspěch socialismu s lidskou tváří by se mu nijak nehodil do krámu a tak ještě povzbuzovali Brežněva, jen ať si v Československu dělá, co uzná za vhodné.
A tak, ať jsme v jakékoliv době (a v jakékoliv společnosti), jak vidno, bohužel vždy platí Goebbelsova úvaha z r. 1938: „Pokud se vykládá nějaká velká lež a dostatečně často se opakuje, pak jí lidé nakonec uvěří. Ta lež se dá tvrdit do té míry, jak se státu podaří zaclonit lidi od politických, hospodářských a vojenských důsledků té lži. Proto má pro stát životně důležitý význam použít svou veškerou moc na potlačení lišících se názorů. Pravda je úhlavní nepřítel lži, a proto je pravda největším nepřítelem státu.“
A na konec jedna hláška od Ivany: čuměl jako půl prdele z roští.