Jak se asi může cítit bezdomovec bez prostředků, který těžko sbírá sílu přežít každý další den.
Během posledních cca 13ti let jsem se dal " astrálně" a "mentálně" i "emocionálně" k dispozici tolika lidem a týmům a nakonec v těch těžkostech stejně zůstávám osamocen, že už je těžko najít sílu něco chtít.
Ve prospěch lepších zítřků, asi nejsem sám, kdo je citově zmrzačen., začínám uvažovat jestli by nebylo mé bytí lepší jednou pro vždy ukončit. Vlastně je to žalostný stav bytí, smočit si duši v cizích sračkách a těžko z toho najít cestu ven. Jak zpívá Lenka Filipová, "..zeptej se ptáků, že i zlomená křídla bolí mnohem míň, než bolí ten pád ..."
Jak se cítím ? Zrazen. Zrazen všemi. Rodinou, blízkými i těmi co jsem považoval za nejbližší přátele.
Zrazen, zraněn, zneužit a vyčerpán. Nejsem sadomasochista, abych se obětoval pro vaše dobro a sám trpěl za vás. A aby moje utrpení bylo pro vás potešení. Takovej idiot nejsem. Pořád jenom "hlavně buď a čekej". Na co ? Až se pobavíte dosytosti ???
JMV