Miloš Zeman se rozhodl, že výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy, tento roztomilý eufemismus mám docela rád, neboť hovořit o okupaci je poněkud unáhlené, to bychom také mohli tvrdit, že okupováno je Německo usáckými vojsky, tedy že ho přejde pohrdavým mlčením. Kdekdo o Zemanovi píše kde co, ale aby někdo jasně a zřetelně napsal, že toto mlčení vyjadřuje jasný nesouhlas se současným správným výkladem, to ne. Ostatně Zeman si dobře spočítal, že kdyby řekl na plnou hubu, že schvaluje vstup vojsk v 68. roce, by mu už opravdu neprošlo. Ale je také možné, že mnozí z křiklounů si to myslí také, jen se neodvažují ani k zemanovskému mlčení. Polovina národa si to myslí určitě. Jistě tě nepřekvapí, můj milý deníčku, že je to ta polovina, co volila a podporuje Zemana. A to je také základní problém výkladu roku 1968. Zdaleka ne všichni občané socialistického Československa byli nadšeni obrodným procesem a co hůře, mnozí nedokázali domyslet důsledky, tedy kam skutečně tento proces směřuje a jistě by s jeho směřováním nesouhlasili. Ono trapné, ač poněkud dojemné dotazování cizích návštěvníků, občanů jiných socialistických zemí, ve filmovém týdeníku, zda vidí nějakou kontrarevoluci, by přeci v roce 1972 dopadlo zhruba stejně. Opravdu si může ještě dnes někdo myslet, že celé to zde mohlo dopadnout jinak? Copak západní mocnosti nedali zřetelně najevo, že se do vnitřních záležitostí Sovětského svazu míchat nebudou? Pod ochranitelská křídla SSSR jsme se mohli vrátit buď krvavě, nebo bezbolestně. K opuštění východního bloku ještě nenazrál čas. Ať se KAN optá svého svědomí, zda chystal svržení komunistů, klidně i násilné, nebo ne. Podle jistého ubožáka jsme měli střílet. Ale vždyť o to zde šlo především, účinně vyvolat dojem, že už je rozhodnuto, že už je dobojováno a veškerý odpor je marný. A vyhnout se tak střílení. Ostatně, mohli jsme se bránit už v roce 1939, ale ničemu by to nepomohlo. Je ale pravdou, že teprve atentát na Heidrycha nás přesunul v očích spojenců z podřadného stupně proti jejich vůli do hodnotnějšího stupně proti jejich odporu. A také se období 2. světové války vnímá jako údobí okupace Rakouska? O tom, kdo nám bude vládnout se rozhodovalo v Jaltě, ještě že je Krym už zase ruský, a v Postupimi. Ovšemže bez nás. Kdekdo bolestínsky kvílí, jak zde sověti poroučeli. Jenže mnohem více zde poroučeli v 50.letech v době zostřeného třídního boje. Nebesa, vždyť ještě v roce 1969 vyšlo Krylovi album Bratříčku zavírej vrátka. A Nejsvětější Nebesa, Kubišové vyšel dokonce dotisk jejího nejslavnějšího alba, ovšem bez Modlitby pro Martu. Z toho je zřejmé, že změny probíhaly postupně, téměř neznatelně a příliš se nedotýkaly obyčejných lidí. A výkvět národa? Copak si lze dnešní výkvět prohlížet bez blicího pytlíku? A navíc, nesmíme zapomínat na zvací dopis. Ač si to dnes neradi připomínáme, Brežněv dlouho váhal, uvědomoval si možné následky a k činu ho povzbudil až onen dopis, nesepsaný kýmsi, ale čelnými představiteli strany a vlády, jak se tehdy říkalo. Šlo o dva členy ÚV KSČ, dva členy předsednictva ÚV, ministra dopravy. Pak tu máme únos vládních představitelů a jejich podvolení se. Možná, kdyby všichni hlasovali proti jako jeden muž, jenže se tak nestalo. Ojedinělý hlas jen zdůraznil míru porážky. Navíc, třeba mnozí prozřeli a pochopili, že chtějí Československo vrhnout do spárů imperialistických mocností. Třeba na ně v Moskvě až tak netlačili, jen jim prostě vysvětlili, jak se věci mají. Času, aby si uvědomili své chyby měli dost. A tak zatímco u nás se nic nezměnilo, jen okupace skrytá se stala zjevnou, na západě vyšel z módy salonní komunismus, rušila se cenzura atd. Zkrátka, komunismus jasně ukázal svou tvář a lidská tedy nebyla. Můžeme si to celé představit jako spojené státy sovětské. Copak by si usáci nechali líbit odtržení řekněme takové Hawaje? Nebo Texasu? Jistě by činili opatření, možná by došlo i na vstup vojsk. Copak jsme jako stát měli nějakou řekněme skutečně samostatnou zahraniční politiku? Opravdu? Zkusili jsme to jednou a jak jsme dopadli všichni víme. Takže, nač to kvílení, ptám se, můj milý deníčku. Všichni dnes mluví o tom, jak jedině Kriegel nezradil národ. To je ovšem lež jako věž, tenkrát lidé dobře cítili, že zrady se dopustili takzvaní obroditelé, neboť dopustili, aby se Sovětský svaz domníval, že zde probíhá kontrarevoluce. Ve skutečnosti nebylo důležité, jestli tady kontrarevoluce byla nebo nebyla, důležité bylo, co si myslel Sovětský svaz. A ten si nemohl dost dobře dovolit pustit ovečku za svého stádečka. Co by si pak pomysleli ostatní ovečky. Měli to předvídat, slavní reformátoři. Vzbudili v národu falešné naděje a ty pak nebyli sto naplnit. Proto se stali vlastizrádci, a já říkám fuj na jejich vrub, můj milý deníčku. Také se dnes rádo připomíná, že nechutný krutovládce, později na divoko popravený, ze odmítl vstupu vojsk zúčastnit. To chválíme toho pravého, že můj milý deníčku. Chtěl si udělat očko na západě, aniž by ho to cokoli stálo a u nás mu na to skočili. Fuj.
Dnes ráno jsem se vzbudil s pocitem, že mi něco teče z nosu. A také že ano, tekla mi krev. Takže honem z pod peřiny, přehrabovat se v lékárničce, rychle najít pěnovou vycpávku, honem najít nůžky, ustřihnout vhodný kousek a ten si nacpat do nosu a při tom všem si na nose přidržovat zkrvavený kapesník. Brrr. Když jsem čekal na autobus, měl jsem možnost chvíli pozorovat lepiče plakátů. Jde po pravdě o dosti složitý a náročný úkon. Lepič totiž musel vyměnit plakát na obří tabuli u výpadovky. Neměl jsem dobrý výhled a neviděl jsem proces celý, ale vypadalo to tak, že chlapík musel vyšplhat po doneseném žebříku na první stupeň sloupu nesoucího reklamní plochy, jednou rukou vyzvednout žebřík a zaklesnout ho na stupeň druhý, aby mohl vylézt na plošinu kolem plakátovacích ploch. Druhou rukou se totiž přidržoval sloupu. Docela slušný akrobatický výkon a to se obávám, že ještě musel použít žebřík při lepení. Obří plochu z plošiny těžko obsáhne celou, ale mohu se mýlit. A ještě něco. K žebříku měl připevněn provaz a na provaze byl přivázán balík s novými plakáty. Balík celý proces lezení zůstal na zemi a chlapík ho vytáhl nahoru až když byl na okružní plošině. Pracoval rychle, přesně, s dobře vypočítanou účelností. Rád bych někdy viděl ten proces celý. A ještě k EET. Tuhle zhovadilost nám byl opravdu čert dlužen. V Berouně jsem si chtěl koupil loupáček na svačinu a rohlíky na oběd, jenže jsem nekoupil nic, paní v pekařství nepracovala EET pokladna a bez EET dnes nemůže prodat ani rohlík. Nakupoval jsem tedy v Plzni na nádraží, díky čemuž mi ujel náhradní autobus, ano můj milý deníčku, už zase nejezdí přes nádraží tramvaje, tím pádem mi ujel i trolejbus atd.