tak jsem se objednal do nevologické poradny kožní lékařky Dr. Miňovské na Karlově náměstí na 13.45. Příjezd vlaku na Smíchov, ovšem že pravidelný je 13.22. A teď se ptám, můj milý deníčku, zda to bude stačit, když metro jede tři minuty a z metra Karlovo náměstí je na poliklinice člověk za pět minut. Pochopitelně to stačit nemůže. Nebesa, jak by mohlo! Kdo to kdy viděl, aby ČD přijely včas. Musí mít zpoždění nejméně půl hodiny. Když jsme zastavili v Rokycanech, jen jsem nepatrně znejistěl, když jsme ale ani po chvíli nejeli, začal jsem propadat beznaději. Oprávněně. Za chvíli se objevil naštvaný průvodčí a zvesela oznámil, že musíme přestoupit na zastávkový rychlík, protože náš přímý nejede. Jak vidíš můj deníčku, ve své neskonalé pýše a samolibosti jsem se odvážil jet vlakem ve 12 h z Plzně, místo tím už v 11. Jaký to nerozum!
Také jsem už téměř dočetl knihu od Hůlové Stanice tajga. Jestli jsem to správně pochopil, tak ten druhý Dán by měl být homosexuál. A to jezení na konci má také sexuální podtext. Nakonec byl neplodný. Ale to je vedlejší. Způsob vyprávění byl dost zmatečný, pořád přeskakovala z jednoho místa na jiné, vše páté přes deváté, prase aby se v tom vyznalo. Je to soudobý nešvar a vkrádá se podezření, že má zakrýt nedostatky v příběhu a věrohodnosti postav. To romanopisci 19. století občas čtenáři připomněli, kde že už se s onou náhle se objevivší povědomou postavou dříve setkal. Tyto úvahy mi připomínají jednu dávnou recenzi z oblasti malířství:
Vermeerův Dopis je pečlivě uspořádán podle zlatého řezu. Věci i postavy jsou rozvrženy do výšky i do šířky podle neměnných vztahů a ztotožňují se s okolní architekturou, aniž cokoli ztrácejí ze své osobitosti. A v tom tkví – nechť mi prominou milovníci abstrakcí – celý ten zázrak. A. Lhote
Ano, zázrak se nekonal, ostatně Čingiz Ajtmatov býval mnohem působivější a věrohodnější.
A začali kopat základy výtahu v našem panelovém domku. Béééé.