tak mne Petr vytáhl po 32 letech k moři. Stihl jsem se tam spálit, na jihu slunce připaluje a i jinak to bylo příjemné. Jelo se do Slovinska, vráželo se v pátek ráno z Folmavy Německem na Solnohrad a dále po rakouské alpské dálnici na Bělák, odtud pak horskou silnicí do Tolminu v předhůří Julských Alp s odbočkou k italskému horskému jezeru. V podvečer jsme ještě stihli místní 35 m vysoký vodopád v docházkové vzdálenosti. Druhý den, v pátek, se po vydatné snídani jelo horskou silnicí, jenž se vinula nad propastí a kde se dvě auta nevyhnula na parkovišťátko u horské chaty ve výšce 1050 m n.m., odtud pokračoval výstup pěší na Kobylí hlavu a pokus o zteč Žabišky kuku, obojí zhruba do výšky 1500 m n.m. Po návratu domů a zázračnému se vyhnutí dešti nás čekala večeře ve stylu alpské kuchyně a druhá noc v Tolminu. Následoval přesun do Škocjanských jeskyní se zastávkou u řeky Soči a na Napoleonově mostě, jejich masová prohlídka za 20 euro na osobu a první koupání ve slovinském letovisku jménem Lucija. Po nákupu zásob v místní samoobsluze jsme se s obtížemi vyškrabali k ubytování asi 4 km daleko od moře. Na několika místech jsme museli auto přenášet. Druhý den jsme vyrazili na prohlídku malebného Piranu a poté na půldenní koupání na kamenité pláži nedaleko. Jenže na Slovinském pobřeží Jadranu je všechno nedaleko. Po zaparkování v podzemních garážích s kolmými zatáčkami jsme si dali večeři v rybárně v Piranu, zapůsobil zvláště chobotnicový salát a druhý den, to už bylo úterý, jsme se vydali k domovu. Nejprve jsme už v Itálii navštívili subtropický park a habsburský letohrádek Miramare se zakázanou pláží a spoustou stálezelených dubů a palem, dalším bodem bylo parkování na přímořské silnici s koupáním pod strmým útesem, jež musel být nejprve zdolán kozí stezkou, na známé FKK pláži s křišťálově čistou, ale poněkud chladnější vodou. A pak už opět dálnice, nejprve italská s mýtným a zácpou na hlavním evropském tahu, poté rakouská opět se známkou a placeným tunelem za 11,50 euro, pachtění se kolem Solnohradu, umlaitung před Chamem, přízračným zjevením folmavského lunaparku v čele se zeleně fosforeskující palmou, obvyklé vtipkování navigace za Horšovským Týnem a postel po dvanácté letního času. Ve středu ráno před sednou Petr prchl do Prahy a mne zůstavil samotě. Na smůlu ten den jeli naši do Plzně a usadili se v mém bytečku, načež důkladně prozkoumali Petrův seznam věcí na cestu. Nechal jsem ho neprozřetelně na stole. Věděli tudíž, že je tu nějaký Petr a že jsem byl kdesi v cizině, patrně v horách a u moře. Celkem vzato nebylo co tajit, takže ještě štěstí, že jsem na Petrovi vyžebral slovinské pivo pro otce a matce sám koupil nějaké magnetky. Nakonec, na seznamu žádné závadné gay věci, jako lubrikanty a kondomy připsány nebyly. Ach telátka za oknem. Slovinské silnice jsou pro našince dosti neuvěřitelné, na méně používaných místech jsou tak úzké, že se na ně vejde jen jedno auto. A i to stěží. Místní řidiči se vyhýbají jak se dá, myslím, že couvání na dlouhé vzdálenosti samými zatáčkami se nelze vyhnout. My jsme naštěstí měli potíže jen jednou, couvali ovšem Belgičani, my zase najížděli na okraj propasti a když nás Belgičani míjeli, div se nám neotírali o kapotu. Ten mladý Slovák je opravdu moc pěkný. Na Kobylí hlavě byl sice hezký rozhled, ale také souvislá vrstva čerstvých kravinců. Však jsme pak také kravky slyšeli, jak jim klinkají alpské zvonce. Boty do vody se dost hodily, jen škoda, že jsem si je nepůjčil od otce, teď máme doma dvoje. I přes obutí jsem se odřel na koleni a na kotníku. Kytek v Alpách bylo spousta, vesměs neznámých a to včetně rádoby hvozdíku pyšného, všude spousta čemeřic, bramboříků, volovců a rují vlasatých, čehož si všimla i šéfka Ivana, když tam byla před lety. Ty ruje byly pochopitelně v krasu a na pobřeží. Tam byl také zvonek pyramidální, velmi pěkný. Už začínaly kvést hořce, i jeden hořeček jsem nasnímal, zvláště vydatná byla jedna skalka u jakýchsi stodol vedle cesty mezi horskými osadami. Škocjanské jame jsou turistickou atrakcí prvního řádu, to je nesporné, my měli trochu smůlu, že jsme je navštívili v naprosté špičce. Spolupracovníci po návratu shodně tvrdili, že oni tam tedy nával nezažili. My ovšem ano. Představ si, můj milý deníčku, zhruba tři stovky zážitkůchtivých lidí, hnaných jako stádo na porážku nejdříve po silnici a posléze dolů do údolí k místu selekce. U vstupu jsme se dozvěděli, že pouštět se bude ve skupinách po padesáti v odstupu 10 minut. Podařilo se nám vecpat se do druhé plynové komory, totiž chci říci do druhé prohlídkové skupiny a vyrazili jsme. Jeskyně je celkem pěkná, s mohutnou sintrovou výplní, jen barvy jsou trochu špinavé, jak se vyjádřil Petr potřebovaly by tamní krápníky omýt tryskovým proudem, a nasvícení také není tak zdařilé jako u nás. Celkově působí spíše jako Koněpruské jeskyně, jen poněkud větší ve všech směrech. Hlavní atrakcí je ovšemže podzemní soutěska, jejíž střední výškou prochází pohodlná stezka podél skalní stěny. Občas jsme mohli sledovat zbytky původní stezky, úzké schůdky, řetězy na skalních převisech, úzké dřevěné lávky, prudké sestupy na dno rokle. To musela být opravdu stezka pro otrlé. Říčka zde vytváří různé peřeje a drobné vodopády, je zde vlhko a teplo a dohromady není nic moc vidět. Člověk se sem musí pro velkolepou mohutnost jednou podívat, ale po pravdě, stačí jen jednou. Následuje stejně dlouhý úsek, kde už se stropy propadly a člověk tedy může lépe obdivovat úzkou soutěsku i s řekou a bohatým rostlinstvem. Vše je pak také vidět z horní vyhlídky. Většina prohlídkové trasy probíhá v místech, jež mohou být za určitých okolností zaplavena vodou. Naposled v roce 1965. Ale to jen pro pořádek. I v Tolminu, v podhůří Alp, jsem viděli hned dvě palmy. A ne nějaké mladé, už tam nějakou dobu úspěšně přežívají. Zámek Miramare je stylově blízký Lednici nebo Hluboké, ovšem poloha na břehu moře je výrazná a parkové rostlinstvo je značně cizokrajné. Na krásné oblázková pláži se ovšem nesmí koupat, takže jsme zkusili nedalekou FKK pláž. Když jsme sešplhali po kozí stezce a usadili se na kamenech, nemohli jsme přehlédnout, že mladík z páru usazeného vedle nás vylezl z vody poněkud vzrušený. A po chvíli se děli věci. Mladík byl požádán, aby slečně natřel záda krémem proti opalování, což se neobešlo bez následků. Bylo příjemné sledovat, jak mu úd postupně topoří, až ztopořil úplně. A to měla slečna spodní díl plavek. Mladík se pak sice obrátil na břicho, ale když se po chvíli otočil na záda, bylo opět vidět všechno v celé kráse. Zřejmě si z toho nic nedělal, vlastně se vůbec nesnažil zakrývat, ač lidé chodili sem a tam. Bylo to moc pěkné. Teď několik vět k ubytování. Ubytování na Folmavě bylo slušné, poblíž klubu Mamba, ubytování v Tolminu se vyznačovalo neočíslovanými pokoji označenými obrázkem a slovinským jménem některé z oblíbených horských rostlin a malým pokojem, kde se dva málem nevyhnuli. Ubytování u pobřeží bylo vlhké, plné komárů, takže jsem se valně nevyspal, i když vím, že dělám z komára velblouda. Nejvíce mi vadil automatický pičifuk stříkající do prostoru kuchyňky každou chvíli jakousi obskurní vůni. Výhled na moře byl, byť omezený, patrně zapůsobily stezky paní Jany, ovšem měli jsme na dosah zahradu s olivovníky, palmami, vavříny, pěknou rozmarýnou a nezbytnými smokvoněmi. Pergola byla porostlá aktinidií kiwi a trubačem. Je zajímavé, že za celý pobyt na Slovinsku jsme nezaznamenali takřka žádné stopy Čech či Moravy, dokonce ani pivo jsme nepotkali, jen jednu markýzu s reklamou na Staropramen. Což je skoro vrchol drzosti. Jako dítě jsem byl zcela pohlcen medúzami, tajně jsem doufal, že nějaká bude. Musel jsem se spokojit s hlemýždi, nějakými zbytky mušlí, jako mlžů a kraby. Jednoho jsem si dokonce mohl řádně prohlédnout, i když musím říci, že kraby jsou pěkně rychlí. Nakonec nejzajímavější byla utržená přílipka. Ukázalo se, že jde skutečně o měkkýše. Ale utrhnout přílipku není jen tak, abys věděl, můj milý deníčku.
Po návratu do Čech jsem se poněkud déle vzpamatovával, kytky ještě nemám ani zdaleka zpracovány. Však jsem také každou chvíli s Petrem, než odjede na týden na dovolenou s dětmi. Mimo plán dojel s dětmi do Plzně, byli jsme v zoo, opět mne udivilo, jak málo tam bylo lidí, ale nosorožci se tentokráte hýbali, a také smrdutě prděli, viděl jsem, můj milý deníčku pásovce, no představ si to a dále opičátko drápkaté opičky, snad nějakého kosmana. Bylo opravdu nepatrné a hrozně legrační. Pak jsme vyrazili na Bolevecký rybník na nudu. Děti z toho měli bžundu, N. na nás pořád ukazovala, že prý máme velkého pepulína. Pak se děti celé zamazali bahnem a nakonec naházeli bahno i na mne. No, je jim 4,5 roku a bylo zřejmé, že blbnutí u vody mají rády. Voda už pomalu ale jistě přestává být čistá, byť stále byla dost průzračná. Lidí ovšem bylo podstatně více než koncem června. Také si děti prohlédli můj byteček a rozhodli, že nechápou, jak mohu žít bez televize a bez internetu. Dále jsme ve čtvrtek odpoledne vyrazili s Petrem do bazénu v Podolí. Ten je bezpochyby krásný, ale vždy jsem o něm slýchával děsuplné skazky, kolik tam bývá lidí. Já jsem tam dosud nával nezažil, ale vedra udělala své. Tříhodinový odpočinek v bazénu a na sluníčku se smrskl na polovinu, už jen vystát frontu na lístky byl výkon. Naštěstí nás napadlo rozdělit se, jeden kupoval lístky a druhý stál frontu na skříňku. Vyšlo to skoro přesně, někteří lidé šli dokonce dovnitř bez skříňky. My si ovšem počkali. Je považ, můj milý deníčku, je vedro k zalknutí, vydáš se po práci do bazénu a tam se dozvíš, že venkovní skříňky jsou od 18 h zavřené a vnitřních není dostatek. Poté, co jsme dostali do lázeňské vynadáno, proč nám prodala pokladní prodala papírové lístky, konečně jsme vyfasovali zámek a mohli vyrazit do bazénu. Přehlídka pěkných těl byla vskutku výstavní, i několik pěkných údů by se našlo, uplavat jsem stihl jen půl kilometru, pak nás vypudili potápěči. Venkovní bazén jsem ani nezkoušel a přesunuli jsme se na nudistickou terasu. Tam to bylo hodně zajímavé, jenže Petra pohoršovala jedna rozcapená nestydatá ženská, takže si tamní prostředí moc neužil. Asi jí to bylo vhod, ale tvářila se dost neukojeně. A ještě jedna příhoda, můj milý deníčku, tentokrát bez Petra. Přijdu takhle domů a co nevidím, na ploše zeleně mezi lavičkou a popelnicemi se válí dva, tulák s tulačkou. Bylo mi to dost proti srsti. Jednak jsem si nebyl jist, kde konají potřebu a pak mohou být tito lidé zdrojem různých nákaz. A pohled na ně nebyl zrovna příjemný, ač si jen tak spokojeně pochrupávali. Jenže, domů šel také náš záhadný tetovaný chlapík pochybného zaměstnání, ten se u tuláka zastavil a něco nepěkného mu říkal. Nakonec, až od domovních dveří, takže jsem rozuměl, prohodil, že se za pět minut vrátí. Vzhledem k tomu, že se tulák sebral a zůstaviv tulačku na místě, v tichosti se vypařil, je celkem zřejmé, o co šlo. No, docela si u mne šplhnul a je pravda, že vypadá dost drsně, aby člověku nahnal strach, náš záhadný mužský zamilovaný do Terezky. Také jsem byl v Praze řešit batoh. V jednom brašnářství jsem si nechal všít vytržený popruh u batohu Husky a vyrazil jsem na nákup koženého batohu do České kůže. Což o to, batoh měli a byl pěkný, jenže popruhy jsou nepatřičně dlouhé a když jsem se zeptal, zda bude možné je zkrátit, bylo mi řečeno, že se musí slečna prodavačka zeptat pana majitele, vzala si moje číslo a už se neozvala. Ale i kdyby se ozvala, nejspíše by mi řekla, že ano, že to půjde, ale že musím nejprve batoh zaplatit (další cesta do Prahy) a pak si pro něj za měsíc přijet. Když to půjde, moc nadějně se ale netvářila. Béééé. A za červenec jsem zpronevěřil šest hodin, to je co, můj milý deníčku.