vím že už jsem s tím trapný, ale opět se děly nepřístojnosti na železnici, a sice v pondělí po Máchově jezeře jsem dorazil na nádraží v Berouně a co nevidím, rychlík, jenž měl jet před hodinou právě přijel. Sice by mi neplatil lístek, ale zkusil jsem vlak doběhnout, neboť jsem tušil nesnáze. Už jsem ho nedoběhl. Zanedlouho se vyjasnilo, že můj vlak je zrušen bez náhrady. Když jsem se ptal paní výpravčí, tvrdila mi, že by měl v Berouně vyjímečně zastavit expres a že mám jet tím a že bude asi mít také zpoždění. Tak jsem trpělivě čekal, nechal odjet osobní vlak do Plzně a nakonec se dočkal zastavení slibovaného expresu. Dorazil jsem do Plzně zhruba stejně s osobákem. Zatímco jsem čekal, všiml jsem si, že na římse rušeného nástupiště je holubí hnízdo a právě probíhá krmení holoubátek. Holoubátka byla docela roztomilá, ale s kuřátky, neřknu-li s housátky se srovnávat nemohou. Nechal jsem si napsat zpožděnku a výsledných 50 minut zkusím uplatnit v práci. Další den potíže pokračovaly, náš vlak stavěl místo osobního v Zadní Třebani, Karlštejně a Srbsku, zpoždění však už bylo v Berouně jen 10 minut a do Plzně ho strojvůdce smáznul. Dnes se ovšem jede odklonem přes Vršovice, na Smíchov ať se trapní cestující dostanou, jak umí.
Jinak Máchovo jezero mne rozčílilo do nepříčetnosti. Vstup na pláž Klůček je zpoplatněn 65 KČ, za což člověk získá studenou vodu ve sprše, půjčovnu motorových člunů, ovšem za peníze, občerstvení, taktéž nikoli v ceně, uměle navezený jemný písek, leželi jsme vedle na obyčejném abychom se nemuseli tlačit, a lehce zelinkavou vodu se sinicemi v rybníce. Proto je tam ta sprcha. No, chvíli jsme se opalovali nazí, Petr se koupal dvakrát, já zacvičil jednu sestavu tai-či, oblečený a také se nahý vykoupal a poté se pro jistotu ještě otužile osprchoval. Vyzkoušeli jsme též loď, aby nás přepravila na druhou nudapláž, jak se ukázalo bez cedulí, jen nepatrné místečko s naháči. Tam jsem si poněkud spálil plosky nohou. Srovnám-li Máchovo jezero s Bolevcem, jednoznačně vítězí křišťálově čistá voda s příjemnou nudapláží a škeblemi ryjícími v písčitém dně v Plzni. A navíc zadarmo. Pryč s Doksy! No, možná že špatný dojem zesílil mírně otřesný zážitek s autovláčkem. Vytřesený jsem byl pořádně. Na zpáteční cestě jsme zkoušeli najít vyhlídku Šroubený, bez navigace v chytrém telefonu bychom se nechytali, neboť na vrcholu, kam vedla pěšina, jsou stromy, přičemž skutečná vyhlídka je z lesa čnící skála kousek pod vrcholem. Jediné, co kolem starých Splavů opravdu je, jsou rostliny. Jen tak vedle cesty na kemp Andrea rostou hojně rosnatky a hrotnosemenka bílá. Podivuhodné. Ubytovna plná obstarožních homosexuálů byla skutečně zajímavý zážitek, v zásadě se od obvyklé společnosti tamní sešlost lišila jen tím, že vedla řeči, kdo jakého roztomilého kluka kde viděl. První den jsem se valně nevytáhl, chtěl jsem si znovu a pořádně prohlédnout kuřičku hercynskou. Pochopitelně, vzhledem k tomu, že už jsem ji tam kdysi našel, vzal mne tam Jenda, věděl jsem, že ji snadno najdu. Jenže ouha. Hned na prvním rozcestí jsem špatně odbočil. Vylezl jsem na několik nadějných skal a prohlásil: Nene, tady není to správné místo. Protože se Petrovi nechtělo jít po asfaltové silničce, šli jsme na Psí kostel a Skalní bránu, neboť se všude uvádí, že kuřička roste na Jeleních vrších a ty jsou poblíž. Ostřici vřesovištní jsem nenašel, zato jsem našel zárazu bílou. I vylezli jsme na Jelení vrchy, načež jsem prohlásil: Kdepak, tady není to správné místo. To už Petr trochu pěnil, že prý jsem jako Květa Fialová ve filmu Účastníci zájezdu, kde stále marně hledala pláž, na níž se kdysi dávno seznámila se svým manželem. Pročež jsem vymyslel, že to vlastně bylo kousek od Tvarožníku! A vskutku, bylo tomu tak. Nicméně Petr už na mne počkal u cesty, lézt na další skálu jsem nedal ani já a vystačil si s kuřičkami rostoucími na úpatí. Však nás ještě očekávala liduprázdná Hradčanská vyhlídka. Proto jsme na ní pořídili několik zajímavých snímečků. Pak jsme zkusili koupání v Hradčanském rybníce. Je už opravdu dosti špinavý, zahučel jsem tam do slizkého bahna, ostatně nebyl jsem sám, i vedle mládež tutéž nehodu hlasitě dávala najevo. Také jsme se jedno dopoledne rozdělili, Petr se projel na kole 45 km (Nebesa!) a já zamířil na odkvetlý Baronský rybník. Ten byl tak suchý a zdupaný, že už tam nebyly ani obávané sinice. Také jsme navštívili Zákupy, zámek má, jak je dnes zvykem, několik okruhů, nejvíce mne rozesmálo prohlášení, že si vnitřky nesmíme fotografovat s vyjímkou vyklizené místnosti s prázdnými stěnami, tam se fotografovat smělo. Život císařského dvora byl zvláštní směsicí nezřízeného přepychu a spartánské skromnosti a sebekázně. A soukromí si moc neužili. Vlastně neměli vůbec žádné. Petra uspokojilo, že správně rozpoznal, že příšerné mazanice na stěnách schodiště jsou nepříliš zdařilé kopie (česky obmalby?) slavných obrazů. Bylo to hezké, ale kdo ví, co bude příští rok. Také jsem se zúčastnil promítání na téma Uzbekistán Kyrgyzstán. Vysušené Aralské jezero bylo nádherné, jen kdyby si pánové odpustili ty trapně zpozdilé kecy o zlých Sovětech; jako by dnes Uzbeci chtěli návrat Aralu, že. Samarkand-Buchara-Chiva vypadaly přesně tak, jak jsem si představoval, zato Kyrgyzstán byl propadák. Hory a skály až na vyjímky, a ty se zřejmě v Kyrgyzstánu nekonají, vypadají všude stejně. Než horskou skalnatou poušť, to už raději jedovatou aralskou, ta je alespoň patřičně děsivá. Vzhledem k zákazu jsem nevytahoval povídačky o Tatrách, ale napadli mne, to jistě. Jinak maso s uzbeckokyrgyzským kořením bylo zajímavé a noční návrat do Chyňavy byl trochu únavný.
Všichni u nás vřískají, jak je strašné, že komunisté znovu po letech přičichli k moci. Nebesa, proč tolik povyku pro nic? Aby moc převzali jako v roce 1948, k tomu chybí revoluční situace. A Rudá armáda. Kdyby všichni ti nebetyční hlupáci studovali dialektický materialismus v dějinných souvislostech dobře by to věděli. A také by věděli, že kdykoli si komunisté ve státech s vyspělou demokracií přičichli k moci, srazilo jim to vaz. Tak uvidíme, jak dopadnou u nás. Já vím můj milý deníčku, naše rodina nikdy nic neměla, takže jí to žádný komunista zabavit nemohl. Kde nic není, ani komunista nebere. To mi usnadňuje, udržet si nadhled.
Také jsem si všiml, že v parcích ve Fr.L. vysadili nové stromy, převážně na nevhodných místech. Snad se jedná o úlitbu za brzké kácení vzrostlých zdravých stromů a krásných pěnišníků na místě bývalého hotelu Atlantis. Uvidíme, zda tento zásah umírajícímu městu pomůže. Ale krásných dřevin bude škoda.
Julie opět byla u našich, aby se jí rodiče zbavili, kam s ní také o prázdninách, že a jak se tak nudila, počmárala mi kuličkovým perem potah křesla. To se nedělá a babička, to jako moje matka na ni zvýšila hlas. V pátek si pro Jůlinku dojel tatíček, jako můj bratr, takže jsme se u našich pěkně sešli. Když jsem si čmáranice všiml, jen jsem se Julie přísným, ale klidným hlasem zeptal, co to má znamenat. Julie místo vysvětlení začala brečet jako želva a tatíček hned ňuňuňu a ťuťuťu, pěkná výchova. Pak nemá být holka rozmazlená. A hlavně že to bratříček svádí na manželku.
Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně. Můj skvělý kožený batoh po deseti letech každodenního nošení dosluhuje. Nejnověji se mu přetrhl popruh. Mám se ho ještě pokoušet opravit? A kde, můj milý deníčku, to mi řekni.