Ksukolznovu    (53/190/65)

– Plzeň-město
Trvale půl šesté Můj milý deníčku,
neboť Petr tvrdil, že má rád louky a že nezná ty nejslavnější, bělokarpatské, rozhodl jsem se mu nějaké ukázat. Něco se mu líbilo, něco už méně, pověstná bohatost rostlin ho nechávala chladným, zato byl nadšen z opuštěnosti, byť třeba ruderalizované louky. Letos, vlivem sucha, byly také louky dosti proschlé, ale druhá vlna vstavačovitých nezklamala a stejně tak druhy jako mečík střechovitý, zvonek hadincovitý nebo rozrazil dlouholistý. Podařilo se mi konečně urvat srpici karbincolistou (Klasea), pročež jsem zjistil, že jsem ji před loni hledal pozdě! A tudíž jsem ji na Čertoryjích najít nemohl. Tahle kytka se na rozdíl od srpice barvířské veze na první vlně vstavačovitých. Dalším druhem, jenž se mi podařilo ulovit, je slavný rozrazil latnatý (Veronica spuria). Minulý pokus byl nadějný, ale jaksi jsem nedošel až na správná místa. Na druhý pokus úspěch i se spoustou snímků. Neboť se Petr rozhodl, že v pondělí musí do práce, poslední den krátké dovolené jsem strávil sám. Dalo mi velkou námahu vymyslet, kam vyrazit, ale nakonec jsem zvolil zřejmě správně a navštívil místo s úžasnými písčinami, slavné vojenské cvičiště Bzenec. Všude spousta smilu písečného, hvozdíčku prorostlého atd., posléze jsem našel i jitrocel písečný. Což je třetí novinka z této výpravy. V záloze ještě zbývá neznámá hluchavkovitá, téměř jistě Nepeta nuda a naprostá hvězdnicovitá záhada, obě z Čertoryjí. Celkem vzato bylo novinek za čtyři dny tolik, co od začátku letošní sezony. Nejzajímavější příhoda se ovšem odehrála na Zahradách pod Hájem. Mé milované místo se Petrovi nelíbilo, takže jsem se rozhodl, vzdor těžkému batohu, dojít pěšky na Podhradské louky odlovit srpici karbincolistou. Podhradské louky spojené s tůrou už Petra uspokojily, po návratu na Zahrady jsme potkali dvoji mužů, brzy se ukázalo, že dosti podezřelých. Mohli bychom sice tvrdit, že se jednalo o soudruhy v původním slova smyslu, asi jako když se já domluvím s Brabcem nebo jiným přírodozpytcem na výpravě do přírody, když už oba měli fotoaparáty, jenže ten, co méně mluvil, mladý, ale již prošedivělý muž, se zcela zjevně o rostlinky moc nezajímal. Když jsem totiž toho druhého, co převážně hovořil, upozornil na jakýsi jetel bledožlutý, proběhl asi tento hovor. Málomluvný: Takže budeš fotit? pronesl unylým hlasem, jenž vyvolával dojem, že mluvčí je poněkud otrávený, ale nechce to z osobních důvodů dát najevo, jako by si říkal, už zase bude fotit nějakou blbost. A ten druhý, jako by se omlouval, odpověděl: No ten ještě nemám. Tedy mají to asi jako já s Petrem. Že by také pár? Celkově všechno se jevilo v nejlepším světle, počasí, nakonec i ubytování, skanzen, ale pak jsem udělal hrubou chybu. Ve své nekonečné hltavosti jsem doporučil návštěvu památkově chráněného mlýna ve Strážnici, neboť se zdálo, že ještě máme dost času. Mělo být ještě otevřeno, ale již bylo zavřeno, zřejmě osud nás chtěl uchránit, ale já jsem jeho upozornění nedbal. Domýšlivě jsem doporučil telefonovat průvodci, když má být ještě otevřeno. Pan Mikulčík, onen průvodce, je totiž čistokrevný hrabalovský pábitel. Ani samotný Nejedlý by se nemusel stydět za množství odboček. Mlýn je sice zajímavý, s původními krovy a pozoruhodným technickým vybavením z první poloviny 20. století, jenže už 50. let tam nikdo nezametl, o utírání prachu nemluvě a je plný harampádí. Pan Mikulčík nás zahrnul spoustou zajímavých údajů z dějin mlýna i okolí, třeba o korytech Moravy a ještě větší spoustou balastu. Nejrůznější typy novodobých, rádoby vtipných košťat, prý určených k přeletům čarodějnic, mne budou strašit ještě hodně dlouho. Nikdy jsem hospodský humor rád neměl a nikdy ho rád mít nebudu. Dříve by se řeklo, že pan Mikulčík je skutečný originál. Když se Petr poněkud vzpamatoval, začal si představovat, co by se stalo, kdyby mlýn navštívil pár bojovných leseb. Sexistické poznámky by nejspíš špatně snášely a celé setkání by nedopadlo dobře. Jen není jasné pro koho. Nevím jak Petr, ale já jsem sotva dolezl na pokoj. Zvláště po té tůře. Takže, když jsme šli na večeři, zabouchl jsem klíč na pokoji, neb jsem měl nesmyslný pocit, že ho bral Petr. To jsem si tedy zrovna nešplhnul, jen co je pravda. Recepce v neděli večer zavřená, naštěstí servírce v restauraci se podařilo najít náhradní klíč a vše se zdárně vyřešilo. Podle jejího vystupování lze usoudit, že jsou podobné nehody celkem běžné. Když jsem se v pondělí vracel, jel ve vlaku jeden mladík s plnými rty, takový ten typ, co se snaží být milý a vstřícný a končí to tím, že nejprve dělá zmatky s místenkou a pak se cpe kysaným zelím. Ve vlaku. Podle kyselého obličeje paní sedící vedle mladíka bych soudil, že nejenom můj jemnocit utrpěl. Jinak ovšem cesta probíhala hladce. Vlak do Brna měl sice zpoždění, díky čemuž jsem ho stihl, ale pak zpoždění dohnal, díky čemuž jsem zase stihl v Brně přípoj. Pak jsem zašel do DČ, že mám ještě chvíli času, než Petr skončí v práci, jenže když jsem chtěl odejít, nebylo to možné! Průjezd, jímž se vchází do dvora s čajovnou, byl přepažen policejní páskou a bylo nám sděleno, že ve vedlejší budově je hlášena bomba a že musíme zůstat v bezpečí. Nikdo tedy nemohl dovnitř ani ven. Dal jsem si tedy další čaj, poskládal další origami. Zhruba po hodině došlo ke změně, mohlo se odcházet, nicméně dovnitř se stále nemohlo. Na novinkách se žádná zpráva neobjevila, je tedy zřejmé, že falešné bomby už nikoho nezajímají, leda na hlavních nádražích. To až nějaká opravdu vybuchne, to bude jinačí cvrkot. Ale chudáci čajovníci, moc si nevydělali, v nejlepším denním čase bez zákazníků. Docela průšvih. Ale zpět k Čertoryjím. Mimo langoše, mimochodem až při odjezdu jsme dospěli k závěru, že ty nejlepší smaží v pojízdné modré boudě, mají na Čertoryjích také přírodní koupaliště. Abych nevypadal úplně blbě, vlezl jsem do vody. Byla docela špinavá, což pod nátlakem uznal i Petr, ale teplá a podle měření KHS ze 4.6. zcela vhodná ke koupání, nakonec lidí se koupalo dost, avšak za tu chvíli jsem se stihl lehce spálit na ramenou. Bylo tam několik zajímavých mužských, hlavně jeden tatínek, ale nejzajímavější byly dva mladíci se slečnami. Jeden byl poněkud ztučnělý, ne snad vyloženě tlustý, ale docela špekatý, ten druhý měl skvělou, svalnatou postavu. Ten první se zajímal hlavně o zmrzlinu, ten druhý zase o svou slečnu. Až se nabízí otázka, zda mládenci skutečně žijí tak odlišnými životy, nebo je to prostě v genech. Také jsem četl, že prý za to může vykrmování v raném dětství. Ale ty svaly a široká ramena, to budou geny. Slečnám ovšem byla jejich těla zřejmě lhostejná. Také jsme na loukách pochytali dosti klíšťat, já sám asi pět, Petr v kraťasech nepočítaně. Také jsem si v penisu koupil za 50 KČ tyčinku ze cvrččí mouky. Docela blivajz, ale ne horší než jiné bílkovinné tyčinky, jen trochu chroupala mezi zuby. Ve strážnickém skanzenu byly v několika objektech mladí lidé coby průvodci, odříkávající zajímavosti ze života obyvatel Slovácka. Petra zaujal mladík vyprávějící o slovácké svatbě, se zanícením hovořil především o nevěstě, z čehož Petr usoudil, že je gay a chtěl by být onou nevěstou. Zajímavá na tom je skutečnost, že i já měl neodbytný pocit, že mladík je homosexuál.