Ksukolznovu    (53/190/65)

– Plzeň-město
Pylový mrak Můj milý deníčku,
tak jsem viděl 22. dubna před nádražím v Berouně rozkvetlé šeříky. Jinak nádraží opravují, takže na nástupiště se člověk dostane jen značnou oklikou, přičemž všude stojí stráže, aby zabránili volnému pohybu lidí, jejichž nejoblíbenější kratochvílí je nechat se přejet vlakem. Přijde mi to poněkud zpozdilé. Ještě dnes si vybavuji hlášení na Jihlavském nádraží z dob mládí: Dejte pozor u třetí koleje, dejte pozor u třetí koleje, na třetí kolej přijíždí vlak! Divím se, že vůbec ty doby někdo přežil. Nemluvě o tom, že vydrápat se do vlaku zvládl jen zdatný cvičenec. Je 26. dubna a v Plzni už začaly odkvétat sakury a jírovce jsou v plném květu. Také po delší době přijel na návštěvu Plzně Petr, byly jsme v bazénu. Chudák se dost nudil, byla mu zima, ale statečně počkal, než jsem uplaval svůj kilometr. Pak se pohoršoval nad tím, co se dělo ve sprchách. Je pravda, že jsem tentokráte neočumoval jen já, vedle mne byl ve sprše jeden gay pár, mílka je vyloučena, chvilku dokonce laškovali ve sprše. Vrcholem byla ovšem skupinka chlapců, ještě vlastně dětí, z nichž dva již začali dospívat a již se jim začínaly vyvíjet druhotné pohlavní znaky, hluboký hlas a chloupky kolem pohlaví. Na zvětšování příslušných míst ještě moc nedošlo. Převlékali se vedle nás a naprosto se nestyděli. Sen každého efebofila. Nakonec Petr s uspokojením prohlásil, že onen gay pár ze sprchy má levnější automobil než my. Tuhle jsem potkal záhadného obyvatele našeho paneláku, jel také třicítkou na Homolku, tam se setkal s blahobytně vypadajícím mladým mužem s koloběžkou, na chvíli poodešli stranou, cosi spolu řešili a už šli oba svou cestou. To už je opravdu krajně podezřelé, co myslíš můj milý deníčku. A myslíš, že voda z hašení požáru varny pervitinu v posledním patře bude mít zničující účinky i v přízemí? Čtu teď nějaké Turgeněvovi povídky v překladech ze závěru devatenáctého století:
Osud není mračno, aby se přehnalo
Velmi pozdě v životě - a teprve po mnohých zkouškách - naučí se člověk při pohledu na skutečně padlého aneb slabého spolubratra cítiti s ním a pomáhati mu bez tajné radosti z vlastní ctnosti a síly, ale naopak se všemožnou pokorou a pochopením přirozenosti, skoro nevyhnutelnosti viny.
Co se kvality překladů týče, nutno říci, že nejhůře dopadla jakási Olga Kalašova. Povídky přeložené touto překladatelkou mi neposkytují obvyklý požitek, působí totiž dojmem, jako by nebyly napsány ani česky, ani rusky, ale cosi mezi tím.
Je 2.5. a odjíždím z domova. Nejen v Plzni, ale i ve Fr.L. kvetou šeříky, sakury a jírovce. Ve vzduchu je tolik pylu, že se za větru zvedají celé žluté oblaky a dusí nevinné i vinné obyvatele. Podle botanika chebského muzea jde o borovice a nějaký profesor v rozhlase jeho závěr potvrdil, navíc přidal i smrk. Není to až tak překvapivé, neboť na jehličiny nejsem moc alergický a jsem pravda ještě na živu. Být to trávy, už jsem asi na prkně.
3.5. Tak dnes ráno jsem viděl mladíka s koloběžkou, jak čeká před naším panelákem (na dávku?). Působil lehce nervním dojmem. Nechtěl jsem být příliš nápadný, takže jsem neviděl, jak obchod proběhl. A nakonec, není někdy lépe nevědět, co myslíš, můj milý deníčku?