musím se podívat na internet, jak to s tou zubatostí vlastně je. Odjakživa jsem tvrdil, že sjezdové lyžování je zábava pro zbohatlíky, proto se také bratr chystá přes Velikonoce na lyže do Alp. Aby se měl v práci na pracovních obědech o čem bavit. Běžecké lyžování je poněkud levnější, byť nějaké vklady by se hodily, například oblečení nebo lyže. Pokud jsem jel z kopce, nebo nejvýše po rovině, ještě jsem to dával, ale do kopce ne. Snad mám špatnou techniku odrazu, někde jsem četl, jak by to mělo správně být, aby se člověk nesedřel, ale nemohu si pamatovat všechno. Lyže mi pořád podkluzovaly. Což o to, první den jsem měl ještě dost sil, abych podkluzování dorovnával hrubou silou, ale druhý den už ne. Takže mi nezbylo, než řadu kopců vyšlapat stromečkem nebo dokonce sundat lyže a nést je. Bylo to dost únavné, takže zítra ráno rozhodně necvičím, ráno vstávám, až se vzbudím a pak se uvidí, jak rychle se vzpamatuji. Také vynechám saunu, byli jsme s Petrem v Babylonii v Liberci v páře. Petr chtěl do vířivky, jenže to bychom podle všeho museli dát ještě dalších 200 KČ na welnes resort. Za 260 KČ na 2 hodiny je v ceně jen jedna malá vířivka obsazená důchodci. Ti, jak známo z bazénu Slovany, sundají pochcávací vložku a šup na dvě hodiny do vířivky. Kdyby alespoň byli mladí, tak by šlo o urinoterapii, ale takhle? Děkujeme, nechceme. Takže zbyla jen ta moje pára, do níž jsme si, pravda, museli půjčit prostěradlo za 20 KČ. A, sic, cukrová vata. Parkovali jsme na venkovním parkovišti za 100 KČ na den, ačkoli v Babylonii je dost možná též podzemní parkoviště za 20 KČ na hodinu. Hahaha. Také jsem lezl Petrovi na nervy svými výstupy, například kvůli nemožné navigaci, nebo když jsem mu dával nepotřebné rady. Navigace ovšem byla skutečně na nervy, například by mne zajímalo, zda lze u nějaké propracovanější navolit vyhýbání se úzkým silnicím třetí třídy, kde je sice povolena devadesátka, ale nikdo soudný takhle rychle nepojede. Nakonec se ovšem ukázalo, že největší obtíží je pomalé načítání okamžité polohy. Vypadalo to asi tak, že každou chvíli ta dáma vykřikovala, že prý co děláte, čuráci, už jste měly dávno odbočit. Já vám to sice neřekla, neboť jsem to ještě nezjistila, ale stejně, to jste úplně blbí, nebo co? Ačkoli se Nebesa tvářila sveřepě, nakonec na déšť nedošlo, dokonce došlo na sluníčko, bylo teplo, možná až moc, ale nahoře kolem 800 m n.m. bylo stále sněhu dost, ač byl, jak se říká, rozbředlý. Ten mladý muž naproti si ho dráždí přes kalhoty, nemohu se mýlit. A už to dělal minule, pamatuji si ho. On mne také. Může to být bezděčné, pod vlivem vzrušení obecně, ale vypadá tak trochu jako vilný úchyl. A pije čaj s citronem. V Kořenově je řada malebných domů a kolem Jakuszyc bylo lidí jako namrdáno. Však také v sobotu byl nějaký retro závod. Co mne ale dostalo, byla ta fůra věcí, jež Petr vytahal z auta: rychlovarná konvice, termoska, skleněná konvice se sítkem na louhování několika sypaných čajů včetně Pulmoranu, pomazánky z LIDLu, papuče pro Radima, pro sebe je zapomněl, sypaná káva, to je ještě tak obvyklé, počítač, přístroj na příjem wifi, a nevím, co ještě. Ovšem, pobyt v hotelu Grand byl díky tomu opravdu pohodlný, byť s topením to nepřeháněli. Nakonec, pokoj byl opravdu velký, dokonce s obrovským, byť opelichaným datlovníkem. Také bych tento týden mohl vynechat plavání, co myslíš, můj milý deníčku, když už mám za sebou dvě pořádné aerobní aktivity. Uvidíme. Teď mne trápí, že bych potřeboval na velkou stranu a nechce se mi ve vlaku. Ale opravdu hodně. A musím vydržet ještě alespoň půl hodiny. V Jablonci mne nejvíce zaujaly takzvané mrakodrapy, ale zjistili jsme, že ostatním jsou lhostejné. Také by mne zajímalo, co je špatné na mém bílém tričku s potiskem, prý apartní tričko? Pochopitelně, co se týče porovnání tras, okrasnější byla ta na Jizerku, o tom žádná a pokud bych nebyl tak zničený, mohl být i zajímavější návrat, než jen kolem silnice. Ale i to bylo pěkné. Ta první trasa kolem Jakuszyc byla zase méně náročná. Když jsme pak vysávali auto v Malé Skále, Petr vyslovil názor, že tamní mládež má bžundu z toho, jak si buzničky čistí autíčko. Jeden mladík se mi líbil, naštěstí ho Petr schválil. To je ovšem život, zajet na pumpu a lelkovat. Ale co také v Malé Skále mají dělat, že můj milý deníčku, když nemají ani dětičky, ani ženušku, ani byteček. Také jsem zjistil, že peřeje v Jizeře jsem vyhlížel nadarmo, jsou totiž opačným směrem od Železného Brodu. 11.3.
Druhý den. Tak ozubnicová železnice jezdí od 80. let adhezně a několikrát byla před zrušením, nakonec to odnesly jen ojedinělé ozubnicové výhybky v Polubném. Ozubnicovatost se využívá jen při nostalgických jízdách, nicméně už byly nějaké nehody s nezastavitelnými soupravami. A Desnou kdysi smetla přehrada.