tak jsem byl opět na Kaprasově dni a zůstal jsem v Praze přes noc, plánovaný odjezd ze Smíchova v 7.40 jako obvykle. Ještě jsem si na nádraží z počítače opisoval místenku do mnichovského expresu, jenže nakonec jsem nevydržel na nervy. Nejprve bylo zpoždění 15 minut, pak 30, když dosáhlo padesáti, řekl jsem si, že zastávkový vlak s odjezdem v 8.10 nakonec dojede do Plzně dříve a nastoupil do něj. To jsem se ovšem spletl, vždycky to tak dopadne a vždycky se znova a znova nechytám. Stojíme v Dobřichovicích a čekáme, až nás expres předjede. Když má zpoždění expres, tak ho přeci musí mít i obyčejný vlak, to je jasné, co by to jinak bylo za spravedlnost. Mělo mne varovat, že tento zastávkový vlak přijel už na Smíchov s pětiminutovým zpožděním. Jenže já jsem varování nedbal. Takže, dobře mi tak, mohl jsem do Plzně dojet dříve a mít internet. Takhle sedím v jediném voze se zásuvkami a ten navíc netopí. Asi odebírá můj počítač příliš mnoho elektřiny. Viděl jsem se s Petrem, ale nebylo to snadné. Měl jsem sice klíče od prázdného bytu, to ale P. nevěděl. Neboť u něj v Petrovicích byla z provozních důvodů stále na návštěvě jeho matka, objednal pokoj v jakémsi levném hotelu, dnes se tomu říká hostel, jenž vyhlížel poněkud zanedbaně, za pokoj se platilo něco přes pětistovku, záchůdek se sprchou byl na chodbě, ale pro každý pokoj zvlášť, jen pokoj 301 má příslušenství přímo u sebe. Na pokoji byla manželská postel, ta se hodila, a poschoďová postel. Ke čtyřem lůžkům jeden stůl a jedna židle. Dvě okna s výhledem na Arbesovo náměstí. U společné kuchyňky kuřácký balkůnek s výhledem do dvora s moderní budovou a se zelenou střechou. Člověk si nutně musel vzpomenout na nedávný požár hotelu u Karlova náměstí, ze kterého nešťastníci vyskakovali okny ve třetím patře. Jenže tento hotel byl po celkové opravě, což nejspíše způsobilo požár. My sice také byli ve třetím patře, ale zase na náměstí bylo více místa, takže by se tam hasiči asi nějak procpali. V půl čtvrté nějací hosté vstávali a přes dveře byli dost slyšet, takže mne vzbudili. Když jsem po hodině začal usínat, Petr budil po telefonu svojí mámu u sebe v bytě v Petrovicích, aby jela hlídat Kubu do Berouna, protože je vítána a požadována pomoc maminky otce dětí, tj. Petra, ale už se nehodí, kdyby v Berouně přespávala. Takže si nemocné dítě předají při odchodu do práce a po příchodu z práce se tchyně, mohu-li Kubovu babičku tak nazvat, zase může vrátit zpět do Petrovic. Ovšem, co by člověk neudělal pro děti. Nad ránem jsem přeci jen na chvíli zdříml. Vstávali jsme v 6.45, abych hloupě nasedl do špatného vlaku s odjezdem v 8.15. A teď jen čekám, kde nás předjede expres, ha ha ha. Také jsem se musel vzdát své oblíbené kratochvíle z poslední doby a sice posuzování, zda je v Chačaturjanově houslovém koncertu lepší Kogan nebo Oistrach. No, Kogan je rozhodně věrnější ozvukům arménské hudby. Ale Oistrach mne dojal až k slzám. Co myslíš ty, můj milý deníčku? Ovšem že jsem rád, že jsme se s Petrem sešli, už to nějaká doba byla, co jsme se viděli naposled, až se mi o tom i zdálo: Petr sliboval, že přijede, pořád se to odkládalo, marně jsem ho hledal na nádraží a pořád nic. Část přednášek jsem obětoval návštěvě BZ Na Slupech. Kvete všechno, Chimonanthus, vilíny, sněženky, talovíny, dokonce první ladoňky a bledulky, i modré šafrány jsem viděl, prvosenky, zimolez i kalina, stejně jako lehce namrzlý jasmín, už pukají i první devětsily, parócie ukazuje purpurové prašníky, jen pěnišník ještě váhá, ukázal jen první dva květy. Utrhl jsem si dva kvítky zimnokvětu, kvůli vůni. A zapomněl jsem dát přivonět Petrovi, kvůli němuž jsem kvítky utrhl.
10.2. střevíčník stále ještě neodkvetl, coelogyne přeci jen rozkvetla čtyřmi květy, byla moc pěkná. Julinka, tuším moje neteř, si chce pořád hrát s playmobilem, má nějakou rodinku, a tam je televize, kyvadlové hodiny, krbová kamna, co blikají jako by hořela, pečená husa i s pekáčem, babička, co čistí záchod snítkou česneku, vana na nožičkách i s vodou, kočky i s košíkem a Julinka si chce pořád hrát, jako že postavičky něco dělají, říkají a tak. To mi tedy moc nejde. Já bych zvládl tak leda tajfůn nebo zemětřesení. Má pět různých pokojíčků, ale vždycky smí vybalit jen čtyři a rozložit je na překližkovou desku. To je opravdu těžké rozhodování. Takže jsem ji tuhle nachytal, jak švindlovala a vytáhla ještě jednu pohovku. Popravdě, jinak by se jí všechny postavičky na oslavu nevešly. Tak jsem jí poradil, ať dá děti spát. A moc se jí líbilo, když jsem na noc dal židle na stůl. To totiž dělají ve školce, když odcházejí.
Také jsem viděl dvě verze pořízené z natočeného materiálu k filmu Viva Mexico. Jednu sovětskou, asi dost blízkou původnímu záměru a druhou usáckou od Američanky Setonové. Rozdíl byl propastný. Ač klasickou sovětskou verzi nelze považovat za konečnou, Setonová dokázala ponížit Ejzenštejnovy záběry na obyčejnou usáckou nudu. Nanejvýše pozoruhodné, takové srovnání. A také důkaz, že film je svrchované a vůči ostatním směrům rovnocenné umění.
Na Kaprasovi jsem usnul na přednáškách, ale takovým způsobem, že když jsem se probudil a ptal se bývalé kolegyně z Krče, s níž jsem sdílel lavici, jestli ta ženská nemluví nějak dlouho, tak se mi dostalo ubezpečení, že jsem dvě přednášky prospal. Možná už to byla počínající rýma, co mne dostala v pátek. Také jsem si na Kaprasově dni dal sýrovou bagetu. Obvykle takové hlouposti nedělám a byl jsem za to náležitě potrestán. Žaludek mne zlobil tři dny. Dobře mi tak, mám se držet letitých zásad. Ty nejsou letité pro nic, za nic, že můj milý deníčku.