pan Majer se mne ptal, zda už v Plzni kvetou jarní kytky. Když jsem se byl tuhle před spaním projít, nalezl jsem nejen talovíny v blízké zahradě, ale též sněženky přímo pod mými okny. Z toho je dobře vidět, můj milý deníčku, jak na tom jsem. Když jsem se naposledy vracel z Prahy, naskočil jsem do trolejbusu do NC, ač byl nechutně nacpaný skupinou patrně středoškoláků. To je také nezodpovědnost a bezohlednost, tahat podobné skupiny veřejnou dopravou. Nebesa, ať si pořídí vlastní spoj. Ale je pravdou, že díky takto vzniklému zpoždění jsem tento trolejbus stihl. Obvykle 20 minut jalově trčím na zastávce. A ještě něco, stál jsem celou cestu vedle smrdutého tuláka, takže jsem vystoupil už na zastávce K Plzenci a došel do práce pěšky. Den na to jsem si už myslel, jak přijedu brzy do práce, jenže trolejbus chytil popeláře, ti vysypali popelnice, popojeli, my jsme také popojeli a to se několikrát opakovalo, za námi se nakupily další dva trolejbusy až konečně pan řidič popeláře předjel. Pravda, předjíždění u trolejbusu nepatří ke snadným úkonům, ale stejně, měl se odhodlat dříve. Takže oč dříve jsem vyšel z domova, o to později jsem dorazil do práce. Na posledním nahatém plavání byl jeden moc zajímavý mladý muž s knírem. Dost se mi líbil, ale nějak spěchal, odešel mezi prvními, nicméně ještě jsem si ho stihl prohlédnout ve sprchách. Pan doktor mne při rozpoznání hemoroidů upozornil, že při tužší stolici může dojít ke krvácení a po poslední návštěvě u P. bylo krve opravdu dost, že byla patrna i v záchodové míse. No kdo chce kam, pomožme mu tam, že. Mám se, můj milý deníčku opět dovolávat obávaného zánětu konečníku? Jedu teď ve vlaku a mám novou zábavu, poslech s novými sluchátky. G. už došel, takže jsem nasadil Chačaturjana. Je to miláček. Ale už nestíhám ani psát deníček. Také jsem měl opět divoké sny, byl jsem na nějakém setkání homosexuálů a měl jsem tam někomu vrátit jakousi knihu nebo co, moc si sen nepamatuji. Domů jsem jel hlavně proto, že jsem si chtěl prohlédnout rozkvétající coelogyne, což jsem, jak se mi zdá, dosud opravdu ještě neviděl a mám ho už drahně let. Jedu do Prahy (opět) a ve vlaku všichni prskají a smrkají. Kdyby raději zůstali doma, že můj milý deníčku. Ale, to mne opravdu dostalo, v Berouně je sníh. Ale zpět k pondělní cestě do Plzně. Sedím v tichém oddíle v Pendolinu, nasadím sluchátka, pustím si G. a zdá se mi, že je nějak potichu, takže zesiluji zvuk a najednou mne jeden spolucestující upozorňuje, že jsem v tichém oddíle. No, možná by bylo stačilo, kdyby mne upozornil, že držím kolík od sluchátek v ruce a že bych ho mohl zastrčit do počítače. Takže jsem zase ztišoval.