Zase jízda tramvají. Nyní ponořen do svého nitra. Nevím, je mi zvláštně. Okolí nevnímám. Připadám si jako bych byl sám ve svém městě, kde je vše jako v každém jiném městě. Proč mám takovou náladu? Uvnitř strádám, pocitově jak na houpačce. Taková obrana, odejít do svého světa.
Chtěl bych chlapa, lásku. Zažít po té době ty krásné pocity. Ale ten musí přijít sám, musím se do něho zamilovat ze srdce a lásky. Ne z rozumu. Ano, po těch všech zklamání, setkávání se, kdy zjišťuji, že to je jen kamarádství. Tak mám tendenci začít na to rezignovat. Nebudu lhát, bolí to, jako by mi někdo propíchal srdce několikrát nožem. Chlapi, ti se chovají jako by byli často kingové, něco víc. Přitom bydlíme ve stejné zemi, ve městě jako v každém jiném. Jediná výjimka je, že Praha má statut hlavního města. Ale to je jen název funkce. Jinak je to jako každé jiné město. Jejich namyšlenost, neodpovídání na zprávy nezná mezí… A setkání s nimi. Zruší ho často chvíli před dohodnutým časem. Stát se to může, ale málokdy dostanu odpověď na tu zásadní otázku – Proč? .... Přitom je to jedna jediná otázka. Je jednoduché na ní odpovědět... Ale to člověk musí být upřímnej druhým, ale i sám sobě.
S cizinci v Praze – to je jiná kapitola. Jsou upřímní, milí, vždy to je skvělý pokec, často velmi zajímavý. Jediná nevýhoda – jsou často časově vytížení…. Proto si těch setkání s nimi vážím.
Praha je úžasné město. Žít v tomhle městě se člověk musí naučit. Navštěvuji Prahu, bydlím tady, trávím tu hodně času. Ale stále mě tu něco překvapí, dostane dolů.
Tak snad bude časem lépe.