Proč tohle píšu? To nevím, ale nějaký důvod to určitě bude mít. Za 23 let jsem toho hodně zažil. Vzestupy nahoru, kdy se dařilo, těžké pády dolů, kdy se nedařilo, a ještě těžší cesty nahoru. Dětství, dospívání bylo dobré, hezké, ale byly časy, kdy to bylo těžké. Proč těžké? Ve 13 letech se se mnou nadosmrti skamarádila cukrovka. Život se mi převrátil vzhůru nohama. Nejdříve přijmout fakt, že bez píchnutí dávky inzulínu se neobejdu, že to budu muset aplikovat několikrát denně, měřit se několikrát denně hladinu cukru v krvi. Poté informace o tom, co můžu jist, co nikoliv atd. V té době jsem začal chodit na gympl, měl různé další aktivity po škole. Takže jsem se začal o sebe starat, dávat na sebe pozor. Nebylo to pěkný, ze dne na den jsem dospěl, vzal odpovědnost do svých rukou. Možná jsem nemusel, ale v tu dobu jsem neviděl jiné východisko. Rodiče mi pomáhali, ale je to moje tělo, musím ho znát já… Hodně věcí to vzalo, na druhou stranu to i něco dalo. Pote přišlo období puberty, hladina cukru lítala nahoru dolu, hormony to vzaly za své. Období od 17 do 19 let bylo období vlka samotáře. Vnitřní nespokojenost, hledání sám sebe. Málo s kým jsem mluvil. Doma to bylo takové, že jsem přišel domů a šel rovnou do pokoje. V té době jsem si dělal různé skicy do sešitu, psal texty, které mě zaujaly. Zaregistroval jsem se na iboys.cz, kde jsem poznal nový svět, sám sebe. To, že někam patřím.. Zvyknout si na to chvíli trvalo. Poté jsem si začal psát s jedním chlapem, nyní mým nejlepším přítelem, kterého znám. Bavil se se mnou o každodenních věcech, denních strastích… Díky němu jsem po nějaké době v sobě našel sílu a řekl jsem doma, že jsem gay. Byl to pro mě osvobozující pocit. Rodiče to přijali v pohodě. Za což jsem vděčný. Na gymplu jsem se nevyoutoval. Neměl jsem potřebu. Byl jsem ve druháku a vybral si cestu vlka samotáře. Díky kamarádkám z nižšího ročníku jsem ten gympl zvládl. Vybíral jsem si vždy těžší cesty. Ale díky nim jsem se naučil sám sobě důvěřovat. Ve třetím ročníku jsem málem při operaci přišel o život. Prodělal jsem anafylaktický šok na podávané anestetikum. Ano, nebylo mi ani 20 a už jsem tu nemusel být. 2 dny v umělém spánku, nikdo nevěděl, jak jsem to přežil. Po probuzení, naštěstí vše ok. Po zjištění problémů následovala operace, která proběhla úspěšně. Další událost, co zamává s člověkem a obrátí znova život o 180 stupňů. Zde jsem si uvědomil, že je potřeba si užívat každého dne, jako by byl můj poslední. A maturitní ročník? Ten by nemohl být bez problémů a zdravotních komplikací. Zde jsem si užil v době maturitního volna infekční mononukleózu. Oproti třetímu ročníku procházka růžovým sadem. Sice maturita na dvakrát, ale who cares. Pak začal vysokoškolský život. Během školy člověk studuje, nic moc nezažije... Ale jsou momenty, na které vzpomínám. Začátek školy, kdy jsme se kamarádili, měli podobné rozvrhy, tak jsme jako skupina a ročník trávili spolu hodně času. Na to, že jsem gay přišli docela rychle. Asi během týdne ?. Škola nebyla jen o učení. Byla i legrace. Osobní život je v tom hodně pestrý. 1,5 roku vztahu s chlapem, který pro mě v té době hodně znamenal, dostal jsem se a skoro 3 roky působím jako mentor v poradně Sbarvouven.cz, kde jsem měl příležitost pomoc pár lidem, kde jsem měl možnost se seznámit se s lidmi, kterým jde o to samé jako mně atd. Je to poslání a jsem šťastný být její součástí. Strávil jsem 3 týdny v Berlíně na jazykovém kurzu. Bydlel jsem u Brandenburger Tor se 2 dalšími kluky, kteří navštěvovali stejnou školu jak já. Během vysokoškolských studií jsem byl na Erasmu v Německu, ve městě Hof. Myslel jsem, že se zde budu věnovat trochu bakalářce. Člověk míní, život mění. Platonicky jsem se zamiloval do jednoho Němce. Psali jsme si, párkrát viděli… Nic z toho nakonec nebylo, ale stále si píšeme, komunikujeme spolu.
Léto 2017 bylo poněkud divné. Nebylo mi dobře, chodil od doktora k doktorovi, žádné cestování… nic. V srpnu zkouška. Zkoušku jsem zvládl a byly 3 týdny volna. Rodiče na dovolené. Tak jsem chtěl odjet taky. Bylo mi dobře, byl jsem zdravej. Plány byly Berlín, Madrid, Lisabon... Do Španělska, Portugalska v tu dobu cenově dobré letenky. Nakonec jsem odjel do svého oblíbeného Berlína na 3 dny. Sice tam z toho 2 dny pršelo. Ale to město má své zvláštní kouzlo, že ten déšť nevadil. 4. ročník školy plyne. Zimní semestr měl podobu v psaní seminárních prací, doladění tématu bakalářské práce, odevzdání podkladů pro bakalářskou práci…
Od začátku prosince jsem se dostal do kontaktu s jedním chlapem v Praze. Je mu 38 let, 5 let strávil v USA, chytrý, milý, sympatický. Týden jsme si psali, pak jsme se sešli. Povídali jsme si přes dvě hodiny. Pak jsem strávil večer u něho, dívali jsme se na Sherlocka Holmese. Vánoce utekly. Byly hezké. Po Vánocích jsem byl zase v Praze a celý poslední týden jsem strávil s ním, vždy určitou část dne. Říkal jsem si – že by láska? – Byli jsme spolu v divadle i s mou sestrou a jejím přítelem.
Leden 2018
S chlapem se stále vídám, trávím čas. Ale jsme jen kamarádi. Ano, byla to trochu rána, ale nějak jsem se přes to dostal. Za tu půlku ledna jsem se osobně seznámil s jedním Němcem, s pár si píšu virtuálně. Ano, ten kontakt je milý, dobrý, jsem za něho rád. Ale to prostě nezašije tu díru, touhu po tom najít si a trávit čas s jedním chlapem a něco s ním budovat.
Za život a ty roky jsem schopnej toho hodně zažít. Kdekdo by mi asi řekl – co bych za to dal. Já to vím.
Ale když člověk po něčem touží, tak nic tu díru, touhu nezašije, nevyléčí.
Připadám si jak jedna postava v seriálu, která pomáhala druhým lidem, ale ve svém životě neměla tolik štěstí.
Snad se ten správný chlap ukáže a připojí se k mé jízdě.
Jsi to právě ty?
Zkus to. Já nekoušu, naopak za každou zprávu budu rád. Jen dodržuj věkový limit, není jen tak pro srandu daný a vytvořený.