když jsem jel 30.12. do Prahy, neprozřetelně jsem zvolil mnichovský expres v 15 h a ten byl nacpaný mladými skopčáky, co se jeli bavit na Silvestra do Prahy. Vyhodil jsem je z místa, neboť jsem měl místenku a potřeboval jsem místo u stolečku, po směru jízdy a navíc se zásuvkou. Pomstili se mi tak, že si pustili nahlas hudbu a pokračovali v bujarém veselí. Po jejich odchodu z vlaku zůstala na stole baterie lahví v čele s generálem šnapsem (druhého generála dopít nestihli, tak si ho odnesli) a pod stolem celá přepravka pivních vojínů. Asi tři z nich docela ušli, myslím veselící se mladíky, jen bych řekl, že už začínají mít problémy s tloušťkou, jen Jonas, ten byl opravdu pěkný, dosud odolává. A měl pěkný zadeček, jednak se mu rýsoval v džínsech a také, jak se nahýbal přes sedadlo, mu bylo ledacos z pozadí vidět. Také se Jonas docela zdráhal chlastat šnaps. No, alespoň jsem pohnul s fotografiemi z Bayreuthu.
Takže, nejprve mne Petr vytáhl do Kouřimě, odkud jsme se pokoušeli vidět Krkonoše. S dalekohledem by se nám to bylo nejspíše i podařilo. Kostel a zvonice jsou ovšem parádní, stejně jako stará uliční dlažba a zbytky hradeb. Dále mne nakrmil smaženými krevetami. Nebylo to špatné, ale na hubnutí to nejspíše moc nebude. A pak mne vytáhl slavit silvestra do města. Byli jsme ve Vršovicích, na docela pěkném místě, lidí bylo docela dost, jakmile zhoustly ohňostroje po ulici dole přejížděla hasičská auta a nás začal dusit štiplavý dým, bubínky drnčely, ale přežili jsme bez úhony včetně onoho podivně klidného, možná už stářím hluchého psa. Z medvědů zaujal hlavně onen cizinec s koulemi. Do postele jsem se dostal v půl druhé. Ostatně, naši se chlubili, že bratrova dítka též. Další den se šlo na místní vyhlídkový hakrkopec, viděli jsme Sedlo, Vlhošť, vysílač na Bukové hoře u Děčína, Bezděz, Ještěd v mracích, Trosky, Cukrák a ještě další objekty, co se nám už nedařilo rozpoznat. Pomáhali jsme si ovšem dalekohledem. Krkonoše už byly mimo dohlednost. Následoval slavnostní oběd a výlet na Milíčovské rybníky. A co se nestalo. Když jsem Petrovi ukazoval mohutné požerky tesaříka obrovského, všiml jsem si, že v místech nedávno strženého plátu kůry je obnažený netopýr. Neboť jsem pojal podezření, že takhle zimu přežít nemůže, obrátil jsem se na záchrannou stanici a ta ho našla a přemístila do vhodných podmínek. Prý šlo o netopýra parkového. Vrátili jsme se ovšem dost pozdě, takže novoroční ohňostroj jsem byl nucen odpískat. Ale co by člověk neudělal pro tak zajímavé zvířátko. Bylo to dojemně milé a když jsem příhodu líčil šéfce, vytasila se s tou svojí. To ještě bydlela na Koterovské u Úslavy. Jednou jela s rodinou na týden na chatu a protože bylo léto, nechala v jednom z pokojů otevřenou větračku. Nic neobvyklého. Ještě v úterý byt navštívila její matka a když se rodina v pátek vrátila, pokoj byl obsazený letní kolonií netopýrů, jak se nakonec ukázalo čítající na 350 jedinců. Spoušť to byla dokonalá. Veškeré věci i plochy byly potřísněny močí a trusem, muselo se vymalovat a každou věc i plochu řádně vydrbat a to i přes to, že kolečka moči vlastně byla sotva vidět. Když dorazila pomoc, člověk s pytlem a zkušenostmi s přemisťováním netopýřích kolonií, šéfka držela pytel a člověk lovil. Ty chlupaté potvory byly doslova všude. Na záclonách, za obrazem, ve váze s úzkým hrdlem, odkud je lovec vytahoval zkušeně dlouhou pinzetou, ve škvíře pod dveřmi, některé musel dokonce obtížně lovit do síťky, neboť poletovaly a zkušeně uhýbaly. Šéfka si musela dávat pozor, neb potvorám se v pytly zrovna moc nelíbilo, vylézaly ven a cenily zuby. Dozvěděla se také, že netopýři nejprve vyšlou vyzvědače a když ti na slibném místě nějaké dvě noci v klidu přenocují, nastěhuje se tam celá kolonie, což se může stát klidně i na rušné Klatovské. Takže, když do pokoje vletí netopýr, může se jednat o průzkumníka hledajícího nové bydlení. Bratrovi se to v Plzni skutečně stalo a první, co ho napadlo, byl vousatý nesmysl se zamotávám se netopýrů do vlasů, i přes to, že dobře ví, jaká je to hloupost.
Už nějak během svátků jsem začal mít pocit, že jsem nepatřičně tlustý a skutečně, když jsem se nechal ve čtvrtek přeměřit, vyšlo mi, že mám o více než třetinu více tuku, než ještě v létě. To je skutečně nepřístojnost a příčina je jasná. V posledních měsících jsem se ze známých příčin pěkně ulíval ze cvičení, kdepak jsou ty časy, kdy jsem poctivě cvičil každý den dvě hodiny, ráno i odpoledne, he? A svátky mne dorazily, to už jsem necvičil pomalu vůbec. Musím jít do sebe a hlavně budu muset zase obnovit večerní cvičení před spaním. Je to sice značně nepříjemné, ale co naplat. Takhle by ze mne byl za chvíli nepěkný břicháč. Také to pití lihových nápojů, lék proti nachlazení z vodky a zázvoru nevyjímaje, mi na štíhlosti nepřidávají, že můj milý deníčku. No vždyť už jsem málem alkoholik. A v neposlední řadě jsem pěkně rozežraný, ale nevím, zda s tím dokáži přestat. A ještě jedna příhoda od šéfky. Její Tondulka hraje starší žáky za Viktorii a měl jet do Bayreuthu na nějaký zápas v malé kopané, moc se na něj těšil, loni tam vstřelil nejvíce branek. Proto šéfka zjišťovala, jak Bayreuth vypadá a zda má ve volnu zajít do města, že tam synátora poveze. Nakonec z výletu sešlo, neboť synátor dostal od trenéra distans, neb tento zaslechl, jak Tondulka říká spoluhráči Drž piču, zmrde, což jaksi neprošlo. No, ta dnešní mládež.
A ještě něco, opět se po čase objevila nabídka masáží od centrum masage. No, snad už pán není dlouhodobě nemocný, že můj milý deníčku.
8.1. Šéfka má potíže s rameny, stále ji bolí. Tak mne už také bolí obě ramena, byť každé jinak. Šéfka hrozí operací, doufám, že mne něco takového hned tak nečeká a že se bolest zase sama ztratí. Okna stále úporně otravují s restartem, ač jsme s naším odborníkem na počítače tuhle restartovali dvakrát po sobě. Opravdu mne ten Gates pije krev.
Včera opravdu nic v TV nebylo, tak jsem vyhrabal po delší době Pátý element a pořád se dá shlédnout bez újmy na zdravý.