Potupa
Můj milý deníčku,
jak už jsem předeslal, nový jízdní řád je plný změn k horšímu, pendolíno jede pomaleji, ale z Plzně do Prahy už není povinně místenkové a nerozdává se v něm voda ani noviny. Dosud to mnozí lidé nezaznamenaly a byly velmi udiveny, tyto vody lačné slepice, že žádná voda nebude. Té, co si kvůli vodě koupila místenku, mi bylo celkem vzato líto. Nejsem si jist, zda ji paní v pokladně upozornila, že vlak povinně místenkový není a že žádná voda nebude. No, příště snad pojedou autobusem. A ano, už se jezdí po novém mostě. Když jsem v neděli dělal vánoční úklid, objevil jsem sotva načatý pulmoran. Docela mne nález pobavil, nedávno jsem kupoval nový, neboť jsem byl nějak nachlazen a na ten starší jsem už dávno zapomněl. Takže mám hned dva. Jenže více někdy není lépe, že můj milý deníčku. Také jsem zde na IB objevil, že se dají chválit i snímky v galeriích, nejen na profilu i napjatě jsem čekal, kdy se mi objeví první plusko. Snímků mám v galerii mnoho a skutečně se nakonec jedno celé plusko objevilo. Snímek je stažen z internetu a jde o šarádu, kdy se na perském koberci má najít pohozený MT, jenž tam skutečně leží. Taková potupa, to už dovedu zaujmou jen převzatou hříčkou? No, můj milý deníčku, zjevně tomu tak je.
Také jsem byl konečně, po roce a půl v Plzni, v ZOO. Zjistil jsem, že změny jsou skutečně zásadní a že spojení botanické a zoologické zahrady vypadá jen na první pohled přínosně. Botanická zahrada je totiž odbývána co možná po macešsku. Srovnám-li stav s Prahou, musím napsat, že i v Praze mají zajímavé a tematicky vhodné výsadby rostlin na hluchých místech kolem výběhů se spoustou cizokrajných rostlin, například v pavilonu Indonéské džungle jsou prý pouze druhy z předmětné oblasti, a jediný rozdíl tkví v tom, že chybí cedule a jmenovky. A Welwitschia je schována v zázemí. Pokud ovšem nezdechla. Z botanické zahrady zůstala jen kamenná zahrada s dubem a na ni navazující asijská zahrada na místě bývalého a rozhodně tak nějak starosvětsky přívětivějšího rozária. Takže z bývalé slávy nezbylo nic, nebo skoro nic. Sice se blíží vánoce, ale i tak je zřejmé, že lidí je v plzeňské zoo méně než v pražské. Abych byl v pavilonu sám jen s lemury, to by se mi v Praze věru stát nemohlo. A lemuři pěkně řvou, to se musí nechat. Nezklamaly guarézy, ale nejlepší nakonec byla termokamera. Zjistil jsem, že ostříhané vlasy příliš nehřejí, zato čepice Levis ano, dále že kožený kabátek se svetrem a rukavicemi, stejně jako nepromokavé boty ujdou, zato kalhoty, jeansy, jsou propadák. Opravdu propouští hodně tepla. Šéfka pak tvrdila, že jeansy jsou k ničemu, neboť v létě hřejí a v zimě chladí. Na závěr jsem navštívil kotce s nosorožci indickými. Jsou obrovští, mají tlustou kůži a překvapivě tenounké nožičky. Také jsem zjistil, že se moc nehýbou a pořád se cpou senem zadkem směrem k návštěvníkům. A prý jsou citliví na hluk, což jim ovšem schvaluji, hluk je hnusnost. A tamarýni jsou strašně legrační.
Jinak mám pořádnou rýmu, takže se mi budou hodit nové desinfekční kapesníčky Zewa, co jsem si koupil. Ještě že jsou ty svátky.
Na závěr Roky v kruhu. Nejprve ukázka, že některé věci se od těch časů nezměnily:
Systém nemocenského pojištění, se stálými nařízeními o úsporách a šetření léky i návštěvami, dělá stále jasněji z venkovských lékařů úředníky a písaře. Zajímavější případy se posílají odborníkům a to ostatní, dobrovolnou péči o nezaměstnané v to počítaje, je ponecháno více na milosrdenství a soukromé svědomitosti doktorů. Ale jak lze ji očekávat od lidí, kterým se soustavně vracejí účty a odečítá návštěva vykonaná nad dovolený maximální počet. Kterým se sráží za léky dražší a mimo dovolený seznam nejbanálnějších léčiv a jejichž nemocní nesmějí do lázní, neb finanční zdroje se již vyčerpaly na rekreaci bohatých. Jarmila Glazarová, 1936.
Zato pověry se mění celkem plynule:
Nevěsta nesmí zapomenout před ofěrou požádat ženicha o peníze, protože zas to je kouzlo, které působí, že jí bude vždy správně a ochotně odevzdávat peníze na domácnost. Cestou za oltář musí stůj co stůj šlápnout ženichovi na patu, aby byl pod pantoflem. V úkrytu za oltářem ještě v rychlosti rozepnout knoflík a pásek zastrčit do střevíce, aby se mohlo říct, že nevěsta šla v jedněch střevících do kostela a v jiných z kostela. Hostina: polévka s játrovými knedlíčky, hovězí maso se smetanovou omáčkou a knedlíkem, pečeně se zelím, smažené řízky s kompotem, dort a cukroví. Opět Jarmila Glazarová.
Rozvodovost byla sice nižší, ale spíše proto, že rozvod si manželé nemohli dovolit. Jednak kvůli živobytí a také ze společenských důvodů.