tak v Praze v Tróji žuchla betonová lávka do Vltavy. Byl jsem na ní naposledy před rokem a nezdála se mi v horším stavu, než když jsem na ní byl po prvé. Oběti byly naštěstí jen čtyři a snad je všechny dají lékaři dohromady. Musel to být dost hrozný zážitek, co si budeme nalhávat, můj milý deníčku. Jak už to v takových případech bývá, hned začalo prověřování ostatních pražských mostů a hned se jich několik chce zavírat, například betonový Libeňský most, Hlávkův most, betonový Barrandovský most a další. Je mi to trochu k smíchu, když spadne nějaký most jde obvykle o neštěstí a viník se hledá těžko. Ostatně, za ostudný pád mostu do kolejiště u Studénky prý nemůže také nikdo. Co mne ale plní obavami je skutečnost, že nové mosty na hlavním nádraží v Plzni jsou též betonové. Ten ocelový, kdoví jak starý a drze odvezený do sběrny, byl v bezvadném stavu a konci životnosti se ani nezačal přibližovat. Jaká bude životnost těch nových, betonových, ptám se, můj milý deníčku. Aby celá přestavba nakonec nevyústila v podobné neštěstí. No nic, rozhodli se zbourat plzeňský prior. Poté, co zničili fasádu to asi nebude velká škoda. Snad nedopadne nový obchodní dům, jenž by tam měl vyrůst, špatně. Když jsem byl naposledy u P., tak se ozval jeho spolubydlící a že prý ho rušíme, když si povídáme v kuchyni při večeři, a že prý jestli to tam je ubytovna, mimochodem jedná se o pronajímané podkroví v rodinném domku, a prý jestli u něho už bydlím trvale. No, zase tak často tam nejsem, ale celkem toho člověka chápu. Brzy vstává, chce se vyspat a pokoj má hned vedle koupelny. Sprchování, byť krátké, po 23 hodině mu prostě vadí. Znám to moc dobře z vlastní zkušenosti, jak z Krče, tak z Lobez. Život je boj, jak říkala hodnotitelka. Takže P. navrhl, že tentokráte by pro změnu přijel on do Plzně. A místo sprchy jsem raději použil vlhčené ubrousky. Ale ten chudák stejně nespal, slyšel jsem ho jít na záchod až poté, co jsme šli skutečně spát. Lošákovo víno, stejně jako loni i letos každý dostal jednu lahev s pěti korunkami Krále vín; když mi lahev podával, doporučil mi, ať ji vypiji s přítelkyní nebo s přítelem, sic!, takže tento ryzlink od Lošáka jsem vypil s bratrem a jeho ženou, načež ten prohlásil, že víno moc nepije a dolil si další sklenici. Není víno, jako víno, to je jasné. Mělo jen něco přes 87 bodů, ale na zlatou medaili to stačilo. Zlatou bere každé víno přihlášené do soutěže, jenž dosáhne určité bodové hodnoty, aby bylo jasno, můj milý deníčku. V úterý mám jet do Bayreuthu, takže jsem v potu tváře odešel z práce dříve, abych stihl zajít do banky. Vyměnil jsem si 20 euro, dal je do peněženky a tu jsem nechal v Lobzích. Takže v pondělí budu muset do Chebu a vyměnit si další. Hahaha. Nevím jestli jsem se již zmínil, ale nové plnicí pero, nikterak levné, začalo chytat rez na kovových ozdobách. No není to trapné, po půl roce, u pera za 600 KČ?
Už v sobotu, jakmile naši odjeli do Prahy jsem pocítil, jako by mi zalehlo v uchu. V neděli večer už mne trochu škrábalo v krku, v pondělí jsem šel do bazénu, ale jen zkráceně, v úterý Bayreuth a dnes, ve středu ráno mi není lépe, ale ani hůře, jen z toho asi bude nakonec rýma. Na výletě se svazem invalidů jsem viděl pramen Ohře, ten je od roku 1923 vtipně upraven jako mísa obklopená kameny se jmény měst, jimiž řeka protéká. Návštěva v zimě, mimochodem Smrčiny lehce přesahují 1000 m n.m., byla dost zábavná, neb všude byl sníh, a dokonce ho nebylo zrovna málo. Naštěstí u pramene žádné větší závěje nebyly. Bayreuth je pěkný, jenže nejdůležitější památka, barokní divadlo ve stylu bayreuthského rokoka se opravuje a bylo zavřeno. Také návštěva rozlehlého parku Ermitáže se v zimě nepořádá, trhy mi přišly zhruba na úrovni našich, možná s poněkud lepším zbožím, přinejmenším svařák byl podle otce mnohem lepší než u nás. Žádné krabičáky, jak jsem to na vlastní oči viděli ve Fr.L. Ani nový zámek s pozlacenými palmami jsem nestihl, neboť otec byl dost ucaprtaný a potřeboval si sednout, takže jsme místo toho zašli do cukrárny. Čaj se dal přežít, zato brambora byla hnusná, neboť stará. Jen marcipán byl dobrý. Teď sedím v pendolínu, v tichém oddílu a nelezla se nějaká škola. Pochybuji, že tichý oddíl udrží svůj status. Jde o opravenou soupravu, je vyměněno polstrování sedaček, zásuvky jsou úplně jinde, přijde mi, že polička na zavazadla má vyšší světlost, i osvětlení je jiné. ČD se na internetu i jinde holedbaly, že teď jezdí do Plzně rychleji. Takže si srovnejme nejrychlejší spojení z Chebu dnes a dříve. Dříve Cheb Plzeň za hodinu a 14 minut, dnes za hodinu a 20 minut, plus čekání 10 minut v Plzni; Plzeň Praha dříve hodina 18 minut (na Smíchov dokonce hodina 10 minut), dnes je to hodina a půl (na Smíchov pak hodinu a 21 minut). Je ale pravda, že poslední dobou mělo pendolíno pravidelně zpoždění 20 minut, tak snad se to teď srovná, ale i tak bych o zrychlení nemluvil. Jinak z Chebu do Prahy už není vlak povinně místenkový, ale ani se nedává voda a noviny. Navíc se na některých místech ozývá podivné čvachtání, asi vadná klimatizace.
Musím ještě zmínit nějaké upomínkové předměty v infocentru. Je to tam samý Wágner. Je na hrnečcích, na popelníku, na tričku, na rohožce (sic!), na pouzdře na brýle, mají tam formičku na perníčky s Mistrovým profilem a také tam mají šnaps, tedy nějakou pálenku nazvanou Zlato Rýna, se zlatými šupinkami na dně. Někdo by řekl vrcholný kýč, ale podle mne jde o vtipný nápad. Když jsme se ptali, naše průvodkyně uměla německy, zda to není voda z Rýna se šupinkami, dostalo se nám ubezpečení, že to skutečně je pitné a voda že to není.