tak jsem jel s P. do Vídně, jaksi jsem se mu vnutil za společníka, když se podřekl, že se tam chystá. Jak se vyjádřil, je to jeho oblíbené město a opravdu působí poněkud uhlazenějším dojmem, než ušmudlaná Praha. První, čeho jsem si všiml bylo, že všichni Vídeňáci na jezdících schodech v metru (omlouvám se, v U-bahnu) stojí vpravo. Vlastně to byla až druhá věc, tou první je skutečnost, že fronta na lístky je ještě větší než v Praze. A co se nestalo, můj milý deníčku, tentokráte udeřila kosa na kámen. Jak jistě víš, často se v pražském metru neurvale cpu po levé straně jezdících schodů nahoru, aniž bych řádně požádal cestující o uvolnění místa, jsem zkrátka hulvát. Ale ve Vídni mi to vrátily i s úroky. Chtěl jsem také jít pěkně vlevo, jak jsem zvyklý, jenže jsem narazil na objemné zavazadlo zatarasující schodiště. Za mnou však šla rázná Vídeňačka a hned se do mne slušně, ale důrazně pustila, ať jí uvolním místo. Praha zkrátka není Vídeň. Opravené vídeňské hlavní nádraží je poněkud obrovské, obklopené věžovými domy na útlounkých nožičkách, jen jen se rozeběhnout. Ovšem nejsem si jist, zda se mi poněkud tělnatá moderní stavba ve stylu origami líbí, nebo ne. Rozhodně mne ale zaujal suchý vodotrysk. Byla opět celkem zima, ale tentokrát jsem byl prozíravě nabalený jako pumpička. Petr se chtěl podívat do Leopoldovo muzea na nějakého Novojičínského rodáka, malujícího v první polovině dvacátého století mužské akty se všemi zajímavými údy, abych tak řekl. Mým cílem byl ovšem Vermeer a Svatoštěpánský dóm. Obojí jsem při první návštěvě Vídně přehlédl. Petr mne vzal také do typické vídeňské kavárny, Kafé Hawelka, jenž se nalézá v boční uličce ve středu Vídně, bylo úplně plno, chvíli jsme museli čekat na uvolnění místa. Káva byla snad dobrá, nemohu posoudit, Sachrův dort byl dobrý, štrůdl byl poněkud rozbředlý, ovšem chutnal jako semlbába a bylo tam moc příjemně. Dóm je působivý, dokonce jsme našli známý kmen s hřebíky. V Uměleckohistorickém muzeu byla zrovna výstava Rubensových těl a musím říci, že se mi obrazy opravdu líbily. Zvláště nápadné bylo, kolik světla z nich tryskalo. Dále si nebylo možno nevšimnout čistých teplých odstínů barev. Poté následovalo hledání Vermeera. Nebylo snadné, neboť vlámských a holandských obrazů různé, vesměs vysoké kvality tam je několik sálů a chodeb. Nicméně jsem našli. Obraz působí zprvu nenápadně, ale po chvíli začne působit, zvláště ve srovnání s ostatními mistry. Připusťme, že použil kameru obskuru, ovšem jistota provedení rozpraskané mapy na zdi je prostě omračující, způsob, jakým tónoval změny odstínů modré na šatech modelky je nesporně dokonalý, její výraz je neobvykle klidný a zároveň přirozený atd. To vše by se ovšem dalo ještě přehlédnout. Avšak světlo ne. Bylo ho tam tolik, co u Rubense, jenže tryská z boku zpoza temného závěsu a je tak zářivé a jásavé, až se to nezdá být možné. Ne ve smyslu neskutečnosti, nepravdivosti, ale právě naopak! A je to něco, co lze jen těžko posoudit na reprodukcích, přesněji na jakkoli kvalitních snímcích ve výpravných publikacích. A ještě něco, jeho barvy jsou opravdu neobvyklých odstínů, zvláště žlutá kniha se mi jeví jako pozoruhodná. Vermeer nejenže nezklamal, ale ještě překomal očekávání a opravdu mne nadchl. Kvalitních děl je samozřejmě plné. Například Dürer. Mimochodem, kam se hrabe Národní muzeum. Budova sama o sobě představuje důstojnou ukázku moci a bohatství rakouského císařství. Což mi připomíná Hofburg s Atlasy se zlatými zeměkoulemi. A velké papoušky z růženínu. Ale metro působí jaksi stísněným dojmem. Pražské se mi líbí více. Také jsme navštívili proslulé trhy a musím říci, že mi přijdou jaksi blyštivější než ty pražské. Zboží je zhruba stejné, ale to pražské je jakoby o třídu lacinější, chudší, obyčejnější. A nemohu přijít na to, v čem ten rozdíl vězí. I jejich plyšáci jsou roztomilejší. Jen hrnečky na svařák mi přišly opravdu příšerné. Jejich hlavní divadlo je pochopitelně mnohem velkolepější než naše Národní, ale také na něj Rakušáci nemuseli uspořádat národní sbírku. Hofburg a hlavní muzea a galerie jsou odděleny podobně využívanou silnicí jako naše Národní muzeum, jenže je širší, osázená pruhem stromů, takže to není tak nápadné jako naše magistrála. A tramvaje tam jezdí při okraji, jako tady v Plzni na Slovanské třídě. Mám něco psát k návštěvě Bonbonu? Byl jsem též plavat v Axe a bylo to příjemné, jako vzpomínka, dal jsem si palačinku na náměstí Republiky a vůbec to celé bylo veskrze uspokojivé. Jinak Vídeň je plná Čechů, však vlak byl docela zaplněný, cesta trvá 4 hodiny, takže z Prahy lze Vídeň pohodlně navštívit na jeden den. K samotné cestě bych rád řekl, že cestovat ve dvou může být velice příjemné a vedle přes uličku seděl z Prahy do Brna nějaký chlapík, určitě ne ošklivý, co si nás po očku prohlížel a (ne)nápadně si hladil rozkrok. Celkem se jeví jasné, že šlo o našince a nejspíše přemítal, zda tvoříme pár. Ale ještě více než Čechů bylo ve Vídni Slováků. Pochopitelně. Celá legrace mne vyšla, nikoli dle židovských počtů, na necelé tři tisíce. A ještě něco musím zmínit, stačí jen název: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.
Ve vlaku. České dráhy mne opět vypekly se svým internetovým obchodem. Takže jsem měl už přes 200 bodů a že tedy nějaké přeměním na jízdenku. Člověk by řekl, že to chodí stejně jako při jejich sbírání. Tedy že se odečte poměrná část podle ceny pořizované jízdenky, tedy opačně než při jejich shromažďování, nebo-li když za jízdenku za 89 KČ dostanu 8 bodů, tak za tutéž jízdenku mi to odečte 89 bodů. Tak ne. Odečte se vždy přesně 200 bodů, i když jízdenka stála dvě koruny. Opravdu mne to rozčililo, není totiž snadno ke zjištění, jak to s odměnami je, většina ostatních takzvaných bonusů, a je jich opravdu hodně, takže onen s jízdenkou je snadno k přehlédnutí, je popravdě k hovnu a tenhle se vyplatí jen na jízdenku z Aše do Mostů u Jablunkova přes Ústí nad Labem a České Budějovice. Takže jsem zase výrazně tratil. Jsem opravdu rozezlen.
Ještě k erotice: kdyby alespoň byli pánové strážci morálky důslední, ale mají ve svém výběru chyby. Chápu, že jsem je nachytal se snímkem ztmaveným tak, že mezi nohama nic vidět není, ale snímek, kde vyčuhuje všechno? Ač jen vyčuhuje? Opravdu tomu nerozumím.
Tak jsem si ho našel na stránkách muzea. Jmenuje se Anton Kolig, jméno jsem jaksi zapomněl, neboť jsem jaksi opomněl vzít si propagační leták s pěkným mladíkem na obálce. Jeho obrazy si můžeš najít na internetu, můj milý deníčku, upozorňuji ale, že v metru by vystavit nešly a i tady na IB by skončily na hanbě na chvostu galerie. Ať věčně vzkvétá cenzura.