tak mám za sebou první nehodu. Byl jsem si nafotit jednoho zavlečence do Sokolova na nádraží v rámci posledního, již posezoního výletu, pak jsem se konečně alespoň jedním okem mrknul na jezero Medard, mimochodem je skutečně působivé, a pokračoval jsem do Kraslic vyzvednout matku. Kraslice jsou pěkně ošuntělá díra, ovšem matka v nich dva roky chodila na základní školu a teď na stará kolena jezdí každoročně na sraz bývalých spolužaček. Bylo to v nějaké picérii, navigace mne naváděla do jakési klikaté úzké uličky do prudkého kopce. Žádnou zákazovou značku jsem neviděl a neb Kraslice neznám, jaksi jsem podcenil, že nahoře sice je garáž, ale opravdu se není kde otočit. Nezbylo než couvat a opravdu jsem to nedal. Jen jsem slyšel, jak narážím do zdí, popelnic a ozývají se děsivé praskavé zvuky. Nakonec jsem zůstal uvízlý a nevěděl jak dál. Jako dar Nebes se objevila skupina mladíků a napadlo je, že mám asi těžkosti. Nabídnutou pomoc jsem pochopitelně neodmítl. A najednou to šlo samo: stačilo, aby mi říkali trochu do leva, teď zase do prava a jel jsem jako po másle. Jak snadno jsem předtím vyjel nahoru, tak to šlo i dolu. Žádné skřípání a nárazy, naprosto hladký průběh. Nicméně oba blatníky byly poškozeny, auto je v tuto chvíli mimo provoz a kdoví, kolik bude stát oprava. Druhý den jsem poslouchal veřejnou rozhlasovou nahrávku aneb neočekávaný dýchánek a tam se Marie Formáčková chlubila, kolikrát už bourala. No, trochu mne to uklidnilo. Ale nervy jsem měl, jak jistě můj milý deníčku chápeš, skutečně na dranc.
Když jsem platil poštovní poukázku za botanický časopis všiml jsem si cenovek knihy za babku. Je vidět, že už jsem hotový dědek, ceny od 150 do 300 KČ mi opravdu nepřipadají jako za babku. No, už žiji kdesi hluboko v minulosti, kdy mi ještě náležela pohádka ze všech pohádek nejkrásnější a polomáčené sušenky byly k jídlu a stály 2,50.
Byl jsem u hygienistky. Ta je tedy dobrá, za hodinu práce, či spíše trýznění, si neváhá říci o 1200 KČ, tak si říkám že tantrické masáže zase tak drahé nejsou, a ještě má tu drzost tvrdit, že musím chodit nejméně jednou za půl roku, že třičtvrtě roku je moc dlouhá doba. Také tvrdila, že zubní kámen jsem měl pod dásněmi a to že mi vyvolalo onen zánět. No, může být. Naštěstí pendolíno mělo 35 minut zpoždění a tak jsem 300 KČ ušetřil, neboť jsem dorazil pozdě. Mělo už totiž 15 minut zpoždění z Plzně. Také jsem zcela zbytečně táhl věci na taj-či, neboť se na 19h nedalo přemístit z Vysočan na Vinohrady a začít za 200 KČ cvičit s dvacetiminutovým zpožděním se mi tedy nechtělo. Špatný odhad času, to jsem si to opravdu důkladně promyslel, jen co je pravda, můj milý deníčku. Věci na cvičení jsem si měl vzít, když jsem byl na Unavené smrti, to bych to býval pohodlně stíhal. No dobře, pohodlně ne, ale stíhal. Je ovšem otázka, jak příští středu, jestli mohu zkusit pendolíno s vědomím, že bezpochyby přijdu pozdě. Kdybychom měli obvyklých dvacet minut, ještě by to šlo, ale půl hodiny? To už je příliš. K dovršení všeho si naproti mému místu u stolečku nutně musel sednout nějaký člověk, navíc dost zapáchal, jakoby močí nebo čím, ačkoliv bylo jinak Pendolíno poloprázdné a nechce se mi věřit, že by z Prahy zase tolik lidí přibylo. Takže moc pohodlí jsem si neužil.
Také mne zde na iboys zaujala nabídka jakési anální mapování (v podstatě stejné jako vaginální mapování), doporučeny jsou tři sezení každé za 2000 KČ a má to pomáhat při bolestivém análním sexu. No nic, to je vidět, jak na tom jsem, místo abych dělal něco užitečného, oddávám se závislosti na internetu. A už zase stojíme a ve stanici to tedy vážně není!
Také se mi zdál sen o návštěvě Plitvických jezer. Plitvická jezera jsou, jestli to můj milý deníčku nevíš, třípatrová, přičemž prostřední patro je tvořeno soustavou travertinových hrázek pozorovatelných z betonových ochozů při okrajích jakési umělé jeskyně nebo snad spíše při okrajích podmostí. Horní patro je nepřístupné a ve spodním patře je svět vodních radovánek, přesněji úplně obyčejný bazén. Dobré, že?