byl jsem pozván na oběd, zašli jsme do restaurace na Hlavní třídě v Mariánských Lázních, dal jsem si rajčatovou polévku a palačinky s mocarelou. Polévka byla zbytečně horká, zjevně ohřívaná v mikrovlnné troubě, navinule smděla, textura byla nesourodá, žel až když jsem snědl pět lžic této kyselé odporné břečky mne napadlo, že navinulost je způsobena nakvašením kdoví jak staré polévky. Strašné. Palačinky měly natolik odpudivou barvu, že jsem je ani nezkoušel, plátky rajčat a mocarely naštěstí byly zvlášť, jen jsem z nich seškrabal jakousi hořčicovou omáčku z umělohmotné tuby a se značným množstvím éček. Salát by pokažen nějakou nechutnou zálivkou. Kdybych byl v hospodě sám, ztropil bych výstup a odmítl jídlo platit. Dodatečně jsme zjistili, že zdaleka nejsem sám, komu nechutnalo, z recenzí na internetu se mi vybavuje tento nadpis: NE NE NE NE NE. Ostatní byly ve stejném duchu. Dát si v luxusní secesní místnosti pivo nebo nanejvýše kávu prosím, ale jídlo ne. No, možná kdybychom si dali knedle, bylo by to alespoň čerstvější, ale chutné určitě ne. Jak se může taková hospoda uživit, nabízí se otázka, můj milý deníčku. Asi je živí jednodenní výletníci a výhodná poloha, neboť nevěřím, že by se tam někdy někdo vrátil na jídlo. Číšníkův údiv, že nechci jíst jejich palačinky, mne málem smrtelně urazil a dosvědčuje, že ti chudáci patrně vůbec netuší, co dělají špatně. Polraicha na ně! A budu rád, když přežiji bez úhony. Jinak bych řekl, že se ML za těch dvacet let moc nezměnily. Petr se svěřil, jak nemile ukončil vztah s malířem pokojů jen o málo starším než je on sám. Možná čekal nějakou odpověď z mé strany, jako že si uvědomuji, že jsem zjevně přes jím stanovenou věkovou hranici a že počítám s tím, že mne opět pustí k vodě, jakmile najde někoho mladšího. Dobře, dobře, pochopil jsem a jsem s tím srozumněn, ale že mne potěší, až se tak stane, se ode mne doufám neočekává. A prosil bych bez výmluv typu už se nechci scházet s muži.
Když jsem tuhle přespával u bratra, zaujalo mne, na co koukala nejmladší neteř, tedy doufám, že se tomu tak říká, a sice koukala na částečně animované videopříběhy vytvořené z lega. Poté bratrova manželka našla příběhy v češtině od konkurenčního playmobilu a šlo o výchovný pořad, jak děti z mateřské školy šli navštívit velkou školu s drsnými hláškami typu Jé, ve škole se nám moc líbí, Jé, ve škole je to úžasné, Jé, ve škole se děti učí počítat a jestlipak děti víte, kolik je třetí odmocnina z dvacet krát třista šedesát? Strašné. Druhý typ videí byl návod, jak například pomocí dětského mekdonaldu vyrobit příslušně zmenšené mekmenu. To do funkčního, byť titěrného mícháku nacpete kde co včetně instantního kakaa, rozmícháte pomocí zabudovaného šneku, vzniklou hnědobarevnou pastu protlačíte otvorem naspodu, rozmáčknete pomocí něčeho dalšího, vložíte mezi dva malé kousky připomínající žemli na hanburger, a pak, chraniž mne Nebesa, se to dokonce jí! Hranolky vyrobili z toustového chleba, to snad ještě šlo. Takovýchle kousků je na internetu nepočítaně. Malá neteřinka je prostě tvůrčí duch. Pak mi bratrova manželka pustila vážně myšlenou výrobu pandích cukrátek a to byla skutečně bomba. Popsat se to nedá, to se musí vidět, můj milý deníčku.
Když mi kdysi doporučovaly na kožním proktologii, odložil jsem vyšetření na neurčito. Byl jsem tam nedávno, vysolil 400 KČ za anoskop, což je něco jako anální kolík, jenže průhledný a dozvěděl jsem se, že mám vyklenující uzly 2. stupně a že tudíž nemohu mít anální styk. Při odchodu mi sestra vrazila anoskop do ruky. Když jsem vytřeštil oči, dostalo se mi vysvětlení, že je to na příště a že je anoskop již sterilizovaný.
V pátek jsem si vzal volno, abych si zaléčil rýmu, takže jsem se šel podívat, jak prorážejí železniční tunel na Doubravce. Nevím, zda se mi to podaří dostatečně srozumitelně popsat. Obvykle vychází tunel rovnou z tunelové stěny, ale tady je tunelová stěna jaksi stupňovitá, takže určitou část na konci, řekměme 300m, jsou tunelové skruže umístěny tak mělce, že z jedné pětiny vyčuhují na povrch. Ponechme teď stranou, jak takovýto stupňovitý zásek vznikl, lidé na jeho rovné dno musí lézt po žebříku a připusťme, že použití razicího štítu je v tomto případě nutné hlavně proto, že štít za sebou rovnou betonuje tubus. Také mi není jasné, proč tento schodovitý zásek vznikl, ale dá se velmi dobře využít na propagaci, neboť razicí štít je vidět z okolních vyvýšených míst a zvláště, když pracuje, je zajímavé ho sledovat. Převážně ovšem stojí. Z vnějšku ho obsluhují dva lidé. Jeden sedí v autě a vyhání dotěrné návštěvníky ze zakázané vyhlídky, zatímco druhý sleduje postup ražby, podává občasná hlášení pomocí MT a dorovnává prosakující beton pomocí lopaty. Zajímavé bylo také čištění, prováděné tlakovou vodou z vnitřku štítu. Najednou se ozvalo něco jako Máro, přestaň se opalovat! A za chvíli Maroš, dělěj, pojď sem! Takže Mára, nebo tak nějak, šel. Dostal pokyny, co má udělat a zařídil se podle nich. Když ho volali znovu, už tušil, stejně jako já, nějakou kulišárnu a postavil se docela daleko od čela štítu. A dobře udělal, pochopitelně se ho pokusili, řekl bych že úspěšně, postříkat. Razicí hlava štítu je totiž děratá a při čištění stříkalo bláto docela daleko. Když ho volali zase, zvolil jiný postup. Vzal hadici, jenž volně ležela na povrchu razicího štítu, pustil vodu a pokusil se naopak postříkat ty dole ve štítě. Řekl bych že úspěšně. No, jsou to zřejmě externisté, bez ženských a tak když nemohou stříkat z té své hadice, tak stříkají alespoň z gumové. Ale z výšky vypadal Mára jako pěkný silný mladý muž. Pak dorazila šéfovská exkurze, dva maníci v motorkářských hadrech a slečna v džínsech a bylo po hehe. Mára se šel opalovat a já šel domů.
Tuhle jsem si říkal, kdo že to řídí autobus tak mimořádně jemně, že se mi daří stát bez nesnází, ač se jako obvykle nedržím. No ano, byla to řidička.
Včera, tj. v sobotu jsem umyl okna. Dnes, tj. v neděli se cítím pod psa a mám opět sedmatřicet. A tuhle jsem viděl autobus LEO expresu, vzadu s kolem. Jako bicyklem, pochopitelně.
Pondělí. Jedu do Prahy k zubaři se zánětem dásní. Uvidíme, co mi řeknou.